II. Přemyslovci, cisterciácký klášter, Zbraslav

05.02.2012 16:26

     Žádný rod vládnoucí v českých zemích nikdy nesplynul se „svým“ státem tak dokonale jako potomci legendárního Přemysla Oráče. Nejprve vládcové malého území okolo Prahy, posléze knížata „všech Čechů“ a králové z Boží vůle, byli Přemyslovci dědičnými pány českomoravského území. Po staletí a bez jakékoliv pochyby, respektováni na domácí půdě i v zahraničí. A to až do 4. srpna 1306, kdy v Olomouci podlehl zákeřnému atentátu Václav III. Náhle a bez varování zůstalo království bez pána, stěží uvěřitelné se stalo skutečností. Otřesená země se s tím vyrovnávala po řadu let.

Na začátku stojí bájný zakladatel rodu, Přemysl Oráč. Jeho střevíce a mošna z lýka byly symbolem zakladatelova rolnického původu a varováním jeho následovníkům před přílišnou pýchou. Přemyslovy střevíce a mošna byly podle tradice uloženy na Vyšehradě a uctívány českými knížaty a králi až do husitské revoluce. Ještě při korunovaci Karla Lucemburského českým králem roku 1347 byly pravděpodobně tyto střevíce a mošna použity. Jak střevíce, tak mošna se ztratily snad až při obléhání Vyšehradu Karlovým synem Zikmundem v roce 1420.

Přemyslovské Čechy, přemyslovský stát, doba přemyslovských knížat a králů – tak bývá často nazýván úsek našich dějin od sklonku 9. století do počátku 14. století. Přemyslovci v něm sehrávají veledůležitou roli. Sjednocují zemi a christianizují ji, budují stát a jeho organizaci, zakládají českou církev, stavějí hrady, kostely a kláštery. Tvrdě si podmaňují dříve svobodné obyvatelstvo země, vyhlašují zákony, soudí, povyšují i trestají, zakládají města, hájí české území i dbají o jeho ochranu, táhnou do válek. Ale také mezi sebou nelítostně soupeří o moc, neváhají krvavě účtovat s odpůrci, vytrvale „kazí“ minci, tíživými daněmi vysávají zemi.

Celé jejich rozvětvené společenstvo nazýváme již tradičně Přemyslovci, i když středověké prameny takový pojem neznají. Pro současníky zůstávají charismatickým rodem knížat a králů, jemuž patřila vláda v českém regnum. Až novodobé dějepisectví si z praktických důvodů zvolilo označení Přemyslovci jako vzpomínku na orajícího praotce.

Možná nechybělo mnoho, a pokud by první generace českého kritického dějepisectví dala přednost Bořivojovi, prvnímu historicky doloženému vládci z rodu českých knížat, na místo o Přemyslovcích bychom dnes hovořili o Bořivojovcích. Ale v zájmu národního „probouzení“ se možná zdálo lákavějším vztáhnout jméno první české dynastie k muži uvážlivému a přemýšlivému.

O původu Čechů jedná pověst o jejich přistěhování do země. Je zachována ve třech verzích, u Kosmy na začátku 12. století, v bavorské kronice císařů a papežů z konce 13. století a u Dalimila z počátku 14. století. Podle ní se v Charvátsku dopustil „lech“ jménem Čech vraždy a stal se proto psancem. Spolu se svými šesti bratry a jejich čeledí se vydal hledat novou vlast. Po delším putování došli do Čech k hoře Říp a zde postavili své „dědky“ / obrazy domácích bůžků, které Slované sebou nosili při stěhování /. Vzali tak rituálně ve své vlastnictví novou zemi, v jejím středu, jímž byl a na dlouho zůstal Říp. Zde také přijali Čechovo jméno pro zemi, nepochybně však spíše pro nový lid, kmen, který se přistěhováním ustanovil. Dochování plné verze pověsti je poměrně pozdní a vzbuzuje pochybnosti. Vyvrací je však skutečnost, že přesně stejnou pověst zaznamenal již v polovině 10. století byzantský císař Konstantin Porfyrogenetos.  Týká se dalmatských Chorvatů a vypráví o stěhování sedmi bratří v čele s Chorvatem z Čech / které Konstantin omylem ztotožnil se severním „Bílým“ Charvátskem / do Dalmacie – tedy přesně stejně jako v případě Čechů, pouze obráceně. Obě pověsti spolu nepochybně souvisí, i když jsou těžko představitelné důvody, které k tomu vedly. Česká pověst nemohla být napodobením chorvatské, musela vzniknout nezávisle na ní, avšak v přibližně stejné době.

Obě pověsti se věcně stýkají s dalším vyprávěním, tradicí „ o rozchodu Slovanů od Dunaje“, obsažené v ruské Povesti vremennych let / tak zvaného Nestorova letopisu / z počátku 12. století. Do letopisu bylo toto vyprávění převzato z nezachovaného západoslovanského, spíše českého než moravského spisu, vzniklého asi v 11. století. Podle něho sídlili Slované původně „ při Dunaji“. Byli utlačováni Avary a rozešli se do svých současných sídel, usadili se tu a dali si nová jména – ustavili se jako kmeny. Zpravidla to bylo vykládáno jako tradice o „ pravlasti“ Slovanů a o slovanské expanzi, historicky se to týká povstání proti Avarům na přelomu 6. a 7. století, spojeného s odchodem slovanských skupin z Panonie, kam byli po roce 568 Slované přivedeni Avary.

Obě pověsti o stěhování Čechů i Chorvatů se tak či onak týkají tohoto rozchodu „ od Dunaje“, jehož důsledkem byl vznik nových kmenových etnik, mezi nimi i Čechů.

Smysl české pověsti o stěhování spočíval v tom, že ustavení kmene v nové vlasti bylo dílem sobě rovných bratří, všichni podílníci na kmeni, všichni svobodní čeští „ muži“tedy měli rovné právo na zemi i na kmeni. To říká i počet“ bratří“. Sedm bylo číslo označující celek, znamenalo vlastně „všichni“. Platilo to i v kosmickém rozměru, celek světa se skládal ze čtyř světových stran v horizontální rovině a tří sfér, nebe, země a podzemí ve sféře vertikální. Tříhlavost, čtyřhlavou či sedmihlavou slovanských bohů se odvolává právě na toto kosmické schéma. Střed této“ konstrukce českého světa“ spočíval na hoře Říp, ležící také geograficky ve středu území osídleného v 7. a 8. století. Pověst tak fungovala jako jakási preambule „ ústavy“ českého kmene, vyjadřovala základní „demokratické“ principy, na nichž byl kmen ustrojen.

Pro společenské uspořádání knížecí vlády měla i druhá pověst o ustavení knížecí vlády sňatkem bohyně Libuše s Přemyslem povolaným od pluhu. Je zachována ve dvou verzích, starší a stručné u Kristiána na konci 10. století a ve značně přepracované podobě u Kosmy na počátku 12. století. Původně říkala pověst asi toto: U Čechů vypukl mor / nebo spíše v přeneseném slova smyslu společenské nepořádky /, obrátili se proto o radu na věštkyni jménem Libuše. Ta jim dala dvě rady: založit / asi při použití rituálu posvátného oborání/ hrad, zřejmě jako centrum moci a sídlo knížete a oženit Libuši s mužem, kterého sama určila. Měl to být oráč Přemysl, kterého ale nenalezne ona, nýbrž věštecký kůň. Libušin kůň našel Přemysla při orbě a poslové lidu mu na místě přímo u pluhu odevzdali odznaky knížecí hodnosti. Přemysl se odebral do nově založeného hradu a oženil se zde s Libuší. Teprve tím bylo jeho pozdvižení ke knížecí hodnosti završeno a soužení Čechů pohromami pominulo. Jádrem původní pověsti byl, ale „svatý sňatek“ reprezentující vládu nad zemí a ztělesňující zemi samotnou s polobožským oráčem. Ústřední postavou pověsti byla panenská a zároveň nevázaná kněžna Libuše, typická“ multifunkční „ bohyně Indoevropanů, která je ztělesněním Vlády a „rozdává „ ji mezi své početné milence a manžely podle své vůle. Je to sňatek s ní, který dělá krále.

V rituálu „ dělalo“ indoevropské krále nejčastěji posazení na kamenný stolec, chápané jako „svatba krále“, jeho „svatý sňatek“se zemí. Na kamenný stolec uprostřed Pražského hradu byla také dosazována česká knížata až do konce 12. století. Dosednutím na stolec se zvolený kandidát stával právoplatně knížetem, byl to onen kámen, který ho „ dělal“. Symbolika obřadu byla zřejmě v tom, že kámen reprezentoval zemi a dosednutí na něj bylo ekvivalentem „sňatku“ se zemí.

Na tomto místě stál nepochybně už dávno před vznikem Hradu. V 9. století bylo nastolovací místo, na pražském ostrohu obehnané mělkým příkopem, vymezujícím posvátný okrsek okolo vyvýšeniny Žiži a stolce v podobě prostého balvanu. Když Bořivoj přijal křest, dal před tímto posvátným místem postavit kostel P. Marie a pohanskou svatyni tak pokřesťanštil a když zde jeho syn a nástupce Spytihněv, nechal v prvních desetiletích 10. století vybudovat hrad, ocitl se stolec „uprostřed“ něho. Oba Bořivoj i Spytihněv, se tak fyzicky zmocnili nejdůležitějšího symbolu svého kmene a dovršili tím“ revoluci“ proti kmenu, ten převrat, který dal vznik státu.

Bořivoj I. - první křesťanský Přemyslovec se narodil v rozmezí let 852 až 853 a zemřel v rozmezí let 888 až 894. Pravděpodobně přijal křest roku 884. Tuto historii líčí Kristiánova legenda: Jednou jel Bořivoj ke svému pánovi knížeti Svatoplukovi na Moravu. Při hostině byl však, jakožto pohan posazen na zem vedle stolu. Arcibiskup Metoděj mu navrhl, aby přijal křest a vyhnul se tak takové pohaně. Bořivoj souhlasil a dal se společně se svou družinou pokřtít. Křest vykonal arcibiskup Metoděj a moravský kníže Svatopluk mu byl kmotrem. Karel IV. nechal v šedesátých letech 14. století na schodišti Velké věže na Karlštejně zpodobnit tyto události na freskách / na jedné je vypodobněn Bořivoj, jak sedí v hodovní síni s jídlem potupně na podlaze a na druhé jak je poléván křestní vodou po vstoupení do křtitelnice /, císař Karel tyto výjevy považoval za významné svědectví o začátcích křesťanství v Čechách.

Po křtu Metoděj přidělil Bořivojovi kněze jménem Kaich a po návratu mu Bořivoj nechal vystavět kostel na Levém Hradci. Lidé jeho malého knížectví / ovládané území tehdy bylo malé – střední Čechy od Kladenska a Berounska po Mělnicko, Staroboleslavsko a dolní Posázaví / nechtěli snášet, že panovník zavádí „nový a neslýchaný zákon křesťanské svatosti“, postavili se proti němu a vyhnali ho. Místo něho si zvolili jakéhosi Strojmíra, jehož povolali z exilu z Bavorska. Bořivoj v té době pobýval na Moravě, u Svatopluka slíbil, že pokud se mu podaří vrátit k vládě, postaví kostel Panně Marii.

V přemyslovském knížectví byli mezitím mnozí se Strojmírem nespokojeni, jenž ve vyhnanství „zapomněl rodnou řeč“. Dohodli se proto se Strojmírovými straníky, že věc vyřeší na sněmu. Ti však přišli na jednání na sněmovním poli / campus /před Pražským hradem se zbraněmi, ukrytými pod šaty. Na znamení dané výkřikem „ proměňme se „je měli vytasit a zabít Bořivojovy přívržence. Ti se však o léčce dozvěděli, předešli své nepřátele a pobili je. Bořivoj se vrátil z Moravy a splnil svůj slib tím, že postavil na Pražském hradě kostel P. Marie. Jediné co na vyprávění nesouhlasí, je to, že Pražský hrad v té době nestál. Na jeho místě se nacházelo ono sněmovní pole – campus a při něm příkopem ohrazený okrsek s kamenným stolcem, na nějž byla, intronizována knížata.

Bezesporu šlo o politický křest, jak byl praktikován v Byzanci. Moravský panovník byl při něm kmotrem, navazoval tak s křtěncem duchovní příbuzenstvo, jímž ho přijímal do rodiny „králů“. Souviselo to s tím, že Svatopluk si po dobytí Čech / asi 883 / zvolil z mnoha českých knížat středočeského Bořivoje, s nímž prostřednictvím křestu navázal příbuzenský vztah a učinil ho jakýmsi svým zástupcem v Čechách. Přemyslovec tak přestal být kmenovým knížetem a stal se skutečným vládcem ve své zemi.

Příslušnost Čech a Bořivojova středočeského panství k Metodějově arcidiecézi v letech 884 – 895 očividně neměla z hlediska organizačního upevňování křesťanství ve středočeském přemyslovském panství žádný větší význam. Moravská církev neměla větší vliv ani na Čechy jako na celek, zvláště po Metodějově smrti roku 885. Rozhodující byla teprve doba Spytihněva I., který dovršil otcův revoluční počin vybudováním jakési zárodečné územní správy středních Čech, opřené o hrady.

Přemyslovci byli považováni za plnohodnotné dědice velkomoravské říše, právě díky pokřtění Bořivoje I.

Manželkou knížete Bořivoje I. byla Ludmila / 860 – 16. 9. 921 /, dcera  Slavibora, knížete země srbské z Pšova / Mělník /. Byla to robustní žena se silnou artritidou. Společně se svým manželem uctívala pohanské modly, než byli koncem 9. století pokřtěni. Z jejich manželství se narodilo šest dětí, tři dcery a tři synové. Známí jsou jen Spytihněv a Vratislav.

Starší syn Spytihněv I. / 875? – 915 /, o jeho osobě se většinou dočítáme jen ve svatováclavských legendách, přesto jeho vláda byla v raných českých dějinách obdobím velmi významným. Kníže navázal na mocenské uspořádání, které v české kotlině prosadil jeho otec Bořivoj I. Zatímco na začátku své vlády byl Spytihněv při důležitých jednáních v zahraničí doprovázen ostatními českými knížaty, ke konci svého života a potom za vlády jeho nástupců vystupovali Přemyslovci již suverénně sami.

Kníže Spytihněv I. vytvořil z přemyslovského teritoria během své dlouhé vlády dobře organizované knížecí rodové patrimonium. Především obehnal mohutným opevněním hradčanskou ostrožnu a založil tak Pražský hrad, který se od té doby stal natrvalo sídlem českých panovníků.

Praha byla nejvýznamnějším centrem politickým, její dějiny určovaly osudy celé české kotliny. To si dobře uvědomoval i saský Jindřich I., který při vpádu do Čech v roce 929 neztrácel čas bojem s jednotlivými knížaty a rovnou táhl na Prahu. Ta byla i nejdůležitějším centrem církevním. Již od doby Spytihněvovy sídlil v Praze zástupce řezenského biskupa. Za Spytihněvových nástupců byly na Pražském hradě stavěny nejvýznamnější české kostely, které se staly i cílem translací ostatků prvních českých světců sv. Ludmily a sv. Václava.

V pražském podhradí se nacházelo nejdůležitější tržiště v Čechách, které těžilo ze své polohy na živé evropské obchodní magistrály, procházející od západu k východu celou Evropou a pokračující až do nitra Asie.

K ochraně přemyslovského knížectví vybudoval Spytihněv na jeho okraji celkem pět pohraničních hradišť – Tetín, Lštění, Boleslav, Mělník a snad o něco mladší Libušín. Hradiště stála ve vzdálenosti 26 až 34 km od Prahy u břehů větších řek / Berounky, Sázavy a Labe, pouze libušínský objekt se nacházel nad údolím potoka /. Tyto objekty byly vybudovány na již dříve osídlených místech a navíc v blízkosti významných stezek spojujících přemyslovské teritorium s ostatními oblastmi Čech a dále cizinou.  Především ze zpráv svatováclavských legendistů víme, že na těchto pohraničních hradištích žili nevládnoucí Přemyslovci – na Tetíně sv. Ludmila, v / Staré / Boleslavi Boleslav. Na těchto hradištích stály ohrazené dvorce, které sloužily jako příbytky pro členy knížecí rodiny a pro významné družiníky. Postupně se na nich stavěly i kostely, které zpočátku navštěvovali členové knížecí rodiny spolu s družiníky, a teprve po čase se stávaly farními svatyněmi i pro okolní obyvatelstvo. Spytihněv I. záměrně budoval i svou malou zemskou církev, těsně spjatou se „ světskou“ správou. Středočeské knížectví přemyslovců spadlo roku 895 pod řezenské biskupství, ostatní knížectví zůstala pohanská.

Spytihněvem založená hradiště nechránila přemyslovské knížectví pouze před útoky zvenčí, ale současně byla i určitou hrozbou pro sousední, nepřemyslovská knížata. Nemenší význam měla i jejich správní a ekonomická funkce, neboť odtud byly okolnímu obyvatelstvu ukládány různé pracovní povinnosti a tam se také vybíraly jemu přikázané daně a dávky.

Ve Spytihněvových hradištích tak lze spatřovat zárodek organizace, označené moderními historiky jako hradská, jež byla v našich podmínkách vůbec první správní, ekonomickou, církevní a vojenskou organizací již státního charakteru. Vývojový náskok přemyslovců byl zcela zřejmý před ostatními českými knížaty, jež i nadále žila v pohanství.

Spytihněv pravděpodobně ženatý byl, ale není známo jméno jeho manželky ani, zda měli potomky. Po své smrti byl Spytihněv pohřben bez milodarů a odznaků moci, avšak v kamenné hrobce uvnitř kostela Panny Marie v novém centru země – na Pražském hradě. V kostele P. Marie byla pohřbena i jeho žena.

Mladší syn Bořivoje I. a Ludmily – Vratislav I. / 888? – 13. 2. 921 / panoval od roku 915 a pravděpodobně padl v bitvě s Maďary. Roku 906 se oženil s Drahomírou, ze Stodoran, z rodu knížat Havolanů, kmene Luticů / devadesátá léta 9. století – po 28. 9. 935 /. Měli spolu sedm dětí, tři syny – Václav I., Boleslav I., snad Spytihněv. Ze čtyř dcer je známa jen Přibyslava / v době před přenesením těla sv. Václava vystupuje již jako vdova, po přenesení ostatků je pak v pramenech zmíněna ještě jednou jako řeholnice.

Přemyslovci již za Spytihněva I. po roce 911 se opírali především o Bavorsko, o zdejšího vévodu Arnulfa z rodu Liutpoldovců. Měli všechny důvody obávat se rostoucí moci saských Liudolfingů. Ti rozdrtili po roce 897 posálské Srby a útočili i na Havolany a protože Bořivojova manželka Ludmila, matka Spytihněva a Vratislava byla Srbka a manželkou Vratislava byla Drahomíra z knížecího rodu Havolanů, sledovali Přemyslovci tyto události se stále rostoucí nedůvěrou. Proto pro ně bylo těžkým šokem, když se roku 921 sasko – franský král Jindřich I. dohodl s bavorským Arnulfem, že jím bude uznán. Vratislav tehdy právě zemřel / 13. 2. 921 / a protože jeho synové byli ještě nedospělí, rozhodl sněm knížectví, aby se knížetem stal starší Václav, za něhož by až do jeho dospělosti vládla jeho matka Drahomíra. Oba chlapce Václava i Boleslava, zároveň svěřil na vychování jejich bábě Ludmile. To muselo nutně vést ke konfliktu obou ctižádostivých žen. Šlo v něm především o postoj k překvapivému Arnulfovu obratu. Ludmila byla pro uznání Jindřicha I. Drahomíra to odmítala a nakonec dala Ludmilu 15. září 921 zavraždit. Vypověděla poslušnost Arnulfovi, bavorské kněze vyhnala ze země.

Ústy legendisty Kristiana takto promlouvá Ludmila ke svým vrahům: „ cožpak jsem vás neživila jako své syny? Své zlato, stříbro, drahocenná roucha dala jsem vám!“

Tunna a Gommon Ludmilu zavraždili uškrcením, nechtěli ji dopřát „ krvavou smrt „ – příznačnou pro svaté.

Legendy o vraždách obou přemyslovských světců / sv. Ludmily a sv. Václava / ukazují, jak významnou roli mohla hrát družina v kritických okamžicích vlády. Družiníci Tunna a Gommon, které Ludmila ve výše citované promluvě oslovila, sloužili nejprve v družině Bořivojově či po jeho smrti i v Ludmilině. Kněžna Drahomíra je zdědila po smrti Ludmilina syna Vratislava. Tunna i Gommon ji rozhodujícím způsobem podpořili v mocenském střetu s tchýní Ludmilou, avšak zároveň se vymkli z kontroly mladší z kněžen a „ žili jako králové“. Drahomíra je nakonec pro nastolení pořádku v družině nechala oba zavraždit.

NAD HROBEM LUDMILY BYL ZASVĚCEN KOSTEL ARCHANDĚLOVI MICHAELOVI A ROKU 925 VÁCLAV NECHAL BABIČKU PŘENÉST NA PRAŽSKÝ HRAD KE SVATÉMU JIŘÍ / dochovaly se části vzácných textilií, do kterých byla zahalena /, ROKU 1144 BYLA LUDMILA SVATOŘEČENA.

Po roce 925 se ujal vlády Václav / svatý / - 907/8 až 28. 9. 935, byl ženatý s neznámou ženou, manželství bylo bezdětné. Ze vztahu s neznámou souložnicí, kterou později oženil se svým služebníkem Podivenem, se narodil levoboček Zbraslav.

Václav ctil svou babičku Ludmilu a chtěl vládnout v jejím duchu. Matce Drahomíře zavraždění babičky neodpustil a dal ji vyhnat. V roce 929 byl společnou vojenskou akcí Jindřicha a Arnulfa donucen se poddat a tak se připojit k ostatním knížatům „ německých vévodství „. Nabízela se tak možnost, pravděpodobně Jindřichem Václavovi výslovně nabídnutá, že Čechy se stanou rovnoprávnou součástí království Jindřicha I. a vejdou tak do pozdější otonské říše jako její vlastní součást na podobné úrovni jako ostatní vévodství.

 Jindřich uzavřel spojenectví s Václavem a daroval mu paži sv. Víta. Václav nechal vybudovat na Pražském hradě kostel sv. Víta a vzácný dar tam nechal uložit.

Jeho mladší bratr Boleslav I. ukrutný / 909/ 915 – 15. 7. 967 /972 / měl naprosto odlišné politické názory. Vyznával názory Drahomíry na „ stát plně samostatný „. Spor nakonec rozhodlo možná připravované, ale také možná předčasné, náhodnými okolnostmi vyprovokované zavraždění Václava 28. 9. 935 na Staré Boleslavi. Místo není přesně známo, snad před kostelem „Kosmy a Damiana“, ráno spiklenci zvonili dříve na mši a Václav šel osaměle, předtím se údajně bratři pohádali a Václav tasil meč, Boleslav mu ho vyrazil z ruky, vrah Václava doběhl u dveří do kostela a propíchl. Poslední Václavova věta snad zněla: „ Bůh ti odpusť, bratře“. S Václavovým zavražděním je vzpomínán staroboleslavský hradský kněz Krasněj / v první staroslověnské legendě je ztotožňován“s postavou zrádného kněze“/.

 

Boleslav nechal v Praze vyvraždit všechny stoupence Václava a jejich děti utopit ve Vltavě, poté dostal přídomek „ UKRUTNÝ“.

Prvním českým a zároveň slovanským světcem se tak stal kníže Václav. Tvůrcům této svatosti to však přinášelo celou řadu těžkostí, především proto, že hlavním propagátorem byl Václavův vrah a bratr Boleslav I. a také proto, že Václav byl panovník a vládce, což bylo „ povolání „těžko slučitelné s dobovým ideálem svatosti. Vyznával sice „ NESUĎTE a NEBUDETE SOUZENI „, ale nemohl se chovat, jak se říká, že boural vězení a ničil šibenice, musel přece vládnout a bojovat. Jako mučedník by měl Václav prolít svou krev za Krista z rukou jeho protivníka. Vrahem byl, ale křesťan, panovník a člen vládnoucí dynastie a ne nějací pohané. Konstrukce jeho svatosti se s tím vypořádala tak, že z něho učinila oběť rozporu mezi povinnostmi vládce a ideálem křesťanského života. Byla tu ovšem ještě jedna potíž – v tom, že Václav tvrdě zasáhl proti své matce, kterou jako vražedkyni své báby Ludmily vyhnal ze země. Bylo to sice oprávněné, ale přece jen jasné prohřešení proti čtvrtému přikázání, jehož by se světec dopustit neměl. Autorům legend to zprvu působilo rozpaky, časem však převážilo jednoduché řešení, činící v rozporu se skutečností, z Drahomíry pohanku.

JMÉNA VÁCLAV A BOLESLAV ZNAMENAJÍ TOTÉŽ „ VÍCE SLÁVY“, to byl jednoznačně typ pojmenování dvojčat, tedy polobožských bytostí. V indoevropské tradici bylo pravidelně jedno z dvojčat božského a druhé lidského původu. Václavovi, by pak tu připadala ona „BOŽSKOST“a Boleslavovi „SVĚTSKOST“.

Legendy tvrdily, že počátek Václavova kultu podnítily zázraky nad jeho hrobem ve Staré Boleslavi, ale je nesporné, že jeho kult založil bratr a vrah, který tak učinil ze své oběti světce. Proč tedy Boleslav učinil něco tak podivného? Nepochybně měl výčitky svědomí a slavnostní přenesení bratrova těla prezentoval také jako své veřejné pokání. Jenže toto přenesení bylo v dobovém chápání kanonizací, oficiálním uznáním nového světce. To bylo rozhodně více než akt pokání – Boleslav byl, však hlavně pod tlakem „veřejného mínění“lidu, které z Václava činilo symbol starých dobrých časů před prosazením se státu.

Podle některých historiků k translaci sv. Václava došlo již tři roky po jeho smrti, ale s největší pravděpodobností se tak stalo až kolem roku 968 a novým místem uložení se stal sv. Vít na Pražském hradě.

Svatý Václav jakožto „živé“ a konkrétní „znamení“ / signum / politické pospolitosti tvořené knížetem a jeho “ všemi Čechy „ – světec byl již od samotného počátku svého kultu po kanonizaci provedené Boleslavem „ochránce země a dynastie“, ale za vlády Vratislava se stává „Patronem země české“, jeho svátek je přetvořen ve státní svátek. Od roku 1670, po papežově uznání, se svatý Václav slaví i mimo české země.

Mnich Kristián, příbuzný sv. Vojtěcha se označil za autora „SVATOVÁCLAVSKÝCH LEGEND“, byly věnovány Václavovi, Ludmile a Metodějovi.

Jedna z mladších svatováclavských legend – ORIENTE IAM SOLE, která vznikla ve 13. století, vypráví o zázraku spojeném se sv. Václavem. Vypráví o malé dívce, která zemřela bez křtu. Příslušný farář ji odmítl pohřbít nepokřtěnou na kostelním hřbitově. Díky sv. Václavu byla oživena, aby mohla být pokřtěna, poté znovu zemřela a mohla být řádně pohřbena.

Jsou také popsány zázraky při převozu sv. Václava ze Staré Boleslavi do Prahy. Potok Rokytka byl rozvodněn, chtěli postavit most, ale najednou byl vůz bez cizí pomoci na druhé straně potoka. Když vůz s Václavem míjel vězení / v místech, kde dnes stojí Matematicko - fyzikální fakulta, UK / spadly vězňům okovy.

Svatého Václava uznával i Jan Hus, Táborité však nikoliv, ti neuznávali žádného světce.

Erbem sv. Václava je černá orlice na stříbrném poli, po okrajích zdobená plaménky, SVATOVÁCLAVSKÁ ORLICE / tzv. Plaménková orlice /. Podle Dalimila dal totiž Čechům císař nezvyklé právo: „ Bude – li, poručeno od císaře nějakého, do služeb jet k dvoru jeho, můžeš cestou žďářit, žhnout,  vypalovat každý kout,  za sebou na celou míli  zářit rudou pochodní.  Češi věnu věrni byli.  V jejich štítě od těch dní co bojové znamení je orlice v plameni.

Václavův mladší bratr Boleslav I. / 915 – 967/72 / nesouhlasil s podřízením se Jindřichovi. Válku s Jindřichem, ale nebylo možno začít, aniž by byla zlikvidována nespolehlivá a z části přímo se Sasy se paktující ostatní česká knížata. Za této domácí válka by se Čechy tak oslabily, že by byly Jindřichovi vlastně vydány na milost. Jakmile se Boleslav po smrti bratra ujal vlády, začal s uskutečňováním svého plánu. K jeho velkému štěstí Jindřich právě tehdy onemocněl a zemřel. Boje o nástupnictví po něm znemožnily Otovi I. zasáhnout proti domácí válkou oslabeným Čechám. Boleslav / stoupenec své matky Drahomíry / využil své šance dokonale. Velmi rychle nastal radikální zlom ve vztahu Přemyslovců k ostatním českým knížatům. Boleslav ukrutný přistoupil k jejich násilné likvidaci a jejich území začleňoval pod svou přímou vládu. Přemyslovský stát se tak rozšířil až k českým pohraničním horám. Postavil velmi silnou a profesionální armádu a vrhl ji na výboj. Ten směřoval především podél tras velkých obchodních cest, tak, aby si zajistil čerpání zisku z obchodu na jejich co nejdelších úsecích. Severním směrem, na cestě po Odře k Volyni k jejímu ústí do Baltu to bylo Slezsko, východně především severní Morava s Olomoucí a Povážím, dále Malopolsko, území starých Vislanů s Krakovem a území Ledzdzianů s Przemyślem a Červeňskými hrady – vše na trase cesty na Kyjev a do Chazare.

To vše bylo jistě v podstatě skončeno, když Boleslav konečně ve vleklé a nepříliš intenzivně vedené válce s Otou I. roku 950 podlehl a poddal se mu. Za necelých 15 let se stal z malého středočeského knížete bohatým a mocným vládcem rozsáhlých území. O nějakém splynutí tohoto nového mocenského útvaru se vznikající Otovou říší nemohlo být samozřejmě řeči. Podřízení si Boleslavova panství, tak bylo ze strany Oty vlastně jeho uznáním a pro Boleslava bylo také stvrzením přináležitosti ke křesťanskému světu.

Boleslav potřeboval mnoho finančních prostředků pro budování a udržení slušné armády – tři až šest tisíc profesionálních jízdních vojáků. Nepochybně navázal na model, který Přemyslovci uplatňovali ve svém knížectví již od přelomu 9. a 10. století. Byl to model založený na územní správě opřené o hrady a jakousi kombinaci daní, dávek a služeb, uložených svobodným lidem v tak zvané služebné organizaci.

Své nové správní hrady Boleslav vybudoval většinou poblíž zničených hradů starých knížat. Pro lid v okolí se stal hrad centrem jejich života, byly tady soudy, konaly se zde o nedělích trhy a zároveň mše. Toto budování státní správy totiž bylo zároveň christianizací velké většiny země, která byla do té doby pohanská. Boleslav prý postavil a nadal 22 kostelů, zřejmě právě na nových hradech. Dalším významným zdrojem příjmů, zejména peněžních, nezbytných pro nákup zbraní a zbroje pro vojsko, byl mezinárodní obchod, především obchod s otroky exportovanými do arabského světa, hlavně do kordóbského kalifátu. Byli to lidé získaní ve válkách na severu a na východě, nepodléhali tudíž, jakožto pohané církevnímu zákazu prodeje křesťanských otroků nevěřícím, zejména Židům, kteří tento mezinárodní obchod ovládali. Praha se stala jedním, z jeho nejdůležitějších center. Boleslav proto udržoval pravidelné diplomatické styky s kordóbskými kalify. Proto se snažil o ražbu vlastní mince, stalo se tak někdy před rokem 965 a byla to první česká mince. Jako vzor posloužily denáry bavorského Jindřicha II. Tehdy zřejmě Boleslav zavedl daň ve výši asi 12 či 15 denárů ročně, jíž byli zavázáni všichni svobodní.

Její jméno „daň míru“/ tributum pacis/, poukazuje na to, že byla zdůvodněna nejvyšším účelem knížecí vlády, spravováním „míru“, to znamená v dobovém „pohanském“, již praslovanském chápání, ne pouze pokoje mezi lidmi, ale vůbec správného“pravého, pravdivého“ řádu světa.

Boleslav spolupracoval po roce 950 věrně s Otou I., to však neznamenalo, že by nevedl svou vlastní politiku. Jeho panství se na severu dotýkalo panství, knížat v Hvězdně, kteří již nejméně od čtyřicátých let budovali ve Velkopolsku cosi podobného jako Přemyslovci v Praze na přelomu 9. a10. Století, I oni, stejně jako Boleslav měli zájem na ziscích z baltského obchodu. Hvězdenský kníže Měšek se pokusil ovládnout velké obchodní město Volyň v ústí Odry, které náleželo zřejmě ke svazku Veletů, starých přátel Čechů, protože z veletských Havolanů pocházela Boleslavova matka Drahomíra. To Měška pohnulo k jednání s Boleslavem. Druhým, důležitějším důvodem pak bylo to, že Měšek si uvědomoval, že stát, který budoval, bude muset náležet do tohoto společenství životního stylu a kultury, s nímž se setkával jak v Čechách, tak v Říši. Rozhodl se přijmout křest, ne však z Říše, ale z Čech. Boleslav ho podpořil ve válce s Velety a dal mu za ženu svou dceru Dobravu . Měšek roku 966 přijal prostřednictvím Čechů křest, přičemž mu možná byl Boleslav kmotrem. Oběma šlo o to legitimizovat svou novou státnost, dosáhnout pro ni uznání v očích křesťanského světa. Zvolili k tomu – ne náhodou – stejnou cestu, kterou šla v 9. století Velká Morava. Byla to cesta přes druhou autoritu křesťanského světa, přes papežství. Spočívala ve vybudování vlastní zemské církve s vlastním biskupem a získání pro ni nezávislosti od papeže v podobě arcibiskupství. A tak již v roce 967/8 šla do Říma současně dvě poselství, jedno Měškovo s biskupem Jordánem a Boleslavovo vedené jeho dcerou Mladou, členkou řezenské kanonie Niedermunsteru. Papež své svolení ke zřízení biskupství dal oběma. Ve Hvězdně nevznikl žádný problém, a Jordan byl roku 968 řádně ordinován, česká žádost narážela na kanonická práva řezenského biskupa na Čechy.

A tak, když roku 972 Boleslav I. zemřel, zanechal svému stejnojmennému synovi a nástupci veliké a silné panství a ovšem řadu nedořešených záležitostí, především záležitost obou biskupství pro Moravu a Prahu.

Po smrti byl Boleslav I. snad uložen na Pražském hradě u sv. Víta, usuzuje se, že měl více manželek, vzhledem k velkému rozsahu dat narození jeho dětí. Není známa matka, či matky jeho dětí – syn snad Vojtěch /mohl padnout v bitvě na Leššském poli s Maďary /, dcera Dobrava / česky Doubravka, manželka Měška, první polská křesťanská kněžna, jejich syn byl Boleslav I. Chrabrý /, dcera Mlada Marie / abatyše benediktinského kláštera u sv. Jiří na Pražském hradě, byl to u nás první založený klášter, byla ustanovena papežem a při této příležitosti přijala jméno Marie /, syn Boleslav II. / po smrti otce se ujal vlády /, dcera Střezislava / s jejím jménem je spojena problematika příbuzenství Přemyslovců a Slavníkovců, před rokem 950 se provdala za Slavníka / a u dvou dcer označovaných jako „Čechyně 1“ a „Čechyně 2“ se nevízda byl otcem Boleslav I. nebo Boleslav II.

Známá je manželka Biagota – syn Strachkvas Kristián / mnich kláštera sv. Jimrama v Řezně – 975, „kanovník“ kláštera u sv. Jiří na Pražském hradě, v roce 992 vyjednával v Římě návrat Vojtěcha do Čech, roku 996 byl zvolen pražským biskupem, autor legendy o sv. Václavu a sv. Ludmile /, syn Vladivoj I. / český kníže 1002 až leden 1003, jako nejmladší syn mohl být mladší než Boleslav III. a starší než Oldřich I. a Jaromír I., měl tak legitimní právo nástupu na trůn po sesazení Boleslava III. /.

Boleslav II. Pobožný / 929/ 942 – 7. 2. 999 / se ujal vlády po svém otci roku 972 a začal řešit záležitost obou biskupství. Ta se pohnula tím, že právě roku 972 zemřel i řezenský biskup Michal a jeho nástupce, reformní biskup Wolfgang, projevil ochotu jednat. Umenšení řezenské diecéze nebylo možné bez souhlasu císaře. Když pak, ale roku 973 zemřel Ota I. a bavorský vévoda Jindřich II. Svárlivý zvedl s podporou Boleslava II. odboj proti jeho nástupci, protáhlo se jednání natolik, že k vysvěcení obou biskupů, pražského Dětmara a moravského jménem neznámého, došlo teprve roku 976. Za jeho vlády byl založen první benediktinský, mužský klášter na Břevnově / 992-993 / a Ostrovský klášter nedaleko Davle / 999 /.

Roku 983 došlo k velikému povstání Polabských Slovanů, vedených Velety. Navíc Boleslav II. Postupně ztrácel otcem dobytá území – Červeňské hrady, Slezsko, Malopolsko. Ztráty pravděpodobně kompenzoval obsazením Jižní Moravy.

Přemyslovské panství se tak během několika let vlastně úplně zhroutilo. Stát obou Boleslavů se ocitl ve stále se prohlubující strukturální krizi. Zastavil se totiž příliv tributů a kořisti, zejména otroků z přičleněných území, který sloužil z velké části k vydržování Boleslavovy armády a byl tedy největší částí příjmů českých velmožů. K tomu přibyly potíže s vydržováním posádek navrátivších se ze Slezska a Krakovska.

Také u Boleslava II. se usuzuje na více manželek, vzhledem z možných dat narození Boleslavových synů – 937 až 984. Významný byl jeho sňatek s Emmou, jež se na svých mincích tituluje regina. Její původ byl hledán v burgundském a anglosaském prostředí. Nyní je většinou přijímán její italsko – západofranský původ.

Kosmas uvádí pouze dva syny, předčasně zemřelého Václava a Boleslava III. Jaromíra s Oldřichem má za syny Boleslava III. Jejich současník Thietmar však mluví o Boleslavovi III., Jaromírovi a Oldřichovi jako o bratrech. Tomuto výkladu je opodstatněně dávána přednost.

Boleslav II. zemřel 7. 2. 999 a byl uložen vedle svého otce Boleslava I. u sv. Víta na Pražském hradě.

Významnou osobností za vlády Boleslava II. bezesporu byl pražský biskup Vojtěch. Syn sestry Boleslava II. Střezislavy a vévody Slavníka, narodil se asi roku 955. Neutěšené poměry, které na sklonku vlády Boleslava II. panovaly v Čechách, se odrazily na jeho osobě. Začínal svou kariéru slibně. Pocházel z rodu, který byl zřejmě poboční větví Přemyslovců. Jeho otci Slavníkovi svěřil Boleslav I. správu větší části severovýchodních Čech, kde tento Boleslavův příbuzný vládl ze svého sídla na Libici jako mocný kníže. Bylo proto přirozené, že když roku 982 zemřel první pražský biskup Dětmar, byl vybrán za jeho nástupce Vojtěch, který se nedávno vrátil ze studií v Magdeburgu. K dispozici byl sice i bratr Boleslava II. Kristian, jenž studoval v Řezně, ten však tehdy zřejmě nedosáhl věku nezbytného pro kněžské svěcení.

19. 2. 982 byl na Levém Hradci v prvním kostele v Čechách / zasvěcený sv. Klimentu /, který byl založený Bořivojem I., Slavníkovec Vojtěch zvolen druhým pražským biskupem. Císař Ota II. investoval sv. Vojtěcha na pražský biskupský stolec. / Ota pravděpodobně uvažoval o zřízení „ ARCIBISKUPSTVÍ SV. VOJTĚCHA“ v Praze, ale neutěšené poměry v Čechách po smrti Boleslava II. ho vedly k rozhodnutí zřídit arcibiskupství v Hvězdně a bratr Vojtěcha, Radim se tu stal prvním arcibiskupem /.

Vojtěch se snažil svůj úřad vykonávat podle vzorů mocných říšských biskupů, i když při tom narážel na mnohé zvyklosti české zemské církve, často zděděné z dob Velké Moravy, které neodpovídaly přísným požadavkům reformy ovládající tehdy říšskou církev. Narážel i na domácí zákony, když například brojil proti nedělním trhům zavedeným Boleslavem I. jako prostředek, jak donutit lid hradských obvodů k účasti na mši. Své kněze nutil, oproti všem zvyklostem, k celibátu, ačkoliv věděl, že jsou chudí a bez manželek se neuživí. S velmoži se dostal do těžkých sporů tím, že se snažil prosazovat zákaz prodeje křesťanských otroků Židům. To se stalo problémem zejména od té doby, kdy se zastavila expanze na východě, a pohanských zajatců byl nedostatek.

Zpočátku však měl úspěchy, zejména poté, když se do jeho správy dostala, za nejasných, snad po smrti prvního biskupa i moravská diecéze. Přibylo mu tím misijních a jiných povinností ve Slezsku a Malopolsku, ale také v Uhrách, které s jeho územím sousedily. Tehdy začal nepochybně přemýšlet o arcibiskupství, nešlo jenom o ně, ale také o zajištění „suverenity“ panství českých Boleslavů jako darováním sv. Petru, tak jak to učinil na Velké Moravě roku 880 Svatopluk. Vojtěch v té době navázal styky se dvorem uherského Gejzy, ale také s panstvím Měška I. Když Měšek dobyl a s podporou císařovny Theofanu obhájil česká území ve Slezsku a Malopolsku, hodlal si je pojistit i prostřednictvím papeže a zároveň získat pro svůj stát legitimitu / či „suverenitu“ /tím, že ho daruje sv. Petru a zřejmě tak získá pro tento útvar arcibiskupství. To se, ale přímo dotýkalo Vojtěcha, bez jeho souhlasu nebylo možno slezská a malopolská území odtrhnout od obou jeho diecézí, pražské a moravské. Vojtěch se tehdy od roku 989, sám nacházel v Římě. Odešel totiž z Prahy, jednak pro spory s českými velmoži a zřejmě také proto, že jeho politické postavení se pro sbližování s Měškem stalo neudržitelným. Zde v Římě, dal Vojtěch nakonec Měškovi svůj kanonický souhlas s jeho plánem arcibiskupství. Z českého hlediska se tím ovšem dopustil vlastizrady, jeho pohnuty však byly jiné. Šlo mu o uspořádání středoevropského prostoru, především mocenských útvarů českých Boleslavů, polského území Měškova a nejspíše i arpádovských Uher, na těch principech, které vypracoval Svatopluk s Metodějem. Svého plánu získání arcibiskupství pro Boleslavovo panství se tím nikterak nevzdal.

Zda Boleslav II. nakonec jeho stanovisko uznal, nevíme, jisté je pouze to, že se s Vojtěchem roku 992 smířil a podstatnými ústupky / mimo jiné zřízením Kláštera v Břevnově u Prahy roku 993 / ho přiměl k návratu do Čech. V Římě jednal s Vojtěchem bratr Boleslava, Kristián. Ten pak sepsal trojlegendu  o českých svatých Václavovi a Ludmile, avšak také o Cyrilovi a Metodějovi, odvozující české křesťanství z Moravy a podporující tak Vojtěchův program obnovy „sedmi biskupství“ arcibiskupa Metoděje.

Smír, ale dlouho netrval. Boleslav těžce onemocněl a nezvládal své velmože, kteří biskupovi nikdy neodpustili zasahování do jejich životních zájmů. Dostal se do střetu zvláště s mocnými Vršovci, kteří jemu a jeho bratřím vyhrožovali krevní mstou. To přimělo Vojtěcha, aby asi na jaře roku 995 znovu opustil zemi, přičemž dal Vršovce do klatby a nabídl svůj úřad Kristiánovi. I když ten odmítl, ukazuje to přece, že Vojtěch ve sporu s knížetem nebyl a že mu naopak záleželo na uskutečnění těch plánů, na nichž Kristian pracoval spolu s ním. Vojtěch užíval v Římě klidu svého aventinského kláštera, doma se však mezi tím Vršovci a čeští velmoži obrátili proti jeho bratřím sídlícím na bohaté Liblici. Využili toho, že zdejší posádka se zúčastnila výpravy proti Luticům, přepadli 28. 9. 995 Libici, zavraždili Vojtěchovy bratry a Libici spolu s ostatními hrady jí podléhajícími vyplenili.

To bylo pro Vojtěcha konečným důvodem, aby se rozhodl do země již nevrátit. Podnikl cestu po svatých místech Francie, strávil nějakou dobu s Otou III. a odešel na misii k Prusům, kde našel 23. 4. 997 smrt. K pohanským Prusům se vydal na podnět polského knížete Boleslava Chrabrého. Doprovázeli ho jeho bratr Radim, klerik Benedikt a jakýsi další mnich. Boleslav poskytl Vojtěchovi na cestu loď a jako ochranu 30 bojovníků. Po vysazení Vojtěcha na pruském území se loď i s bojovníky rychle vrátila domů. Podle výjevů na bronzových dveřích hnězdenského dómu jeho smrt byla opravdu mučednická. Jeden s Prusů bodal biskupa kopím do zad, druhý usedl na jeho záda a sekerou mu uťal hlavu. Světec se nebránil, smrt přijal v kleče, s rukama sepjatýma k modlitbě.

Polský kníže Boleslav Chrabrý od Prusů vykoupil ostatky sv. Vojtěcha, údajně výkupné platil v mincích, které na vážkách byly vyvažovány přímo ostatky z Vojtěchova těla. Tělo zabitého Vojtěcha bylo slavnostně přeneseno z Pruska do polského Hnězdna, doprovázel jej Boleslav i hnězdenský biskup. Podle vyobrazením se samotného aktu ukládání účastnil i dojatý císař Ota III. / ve skutečnosti tou dobou vůbec ve Hnězdně nebyl /.

Po smrti Boleslava II. soupeřili jeho synové Boleslav III. / 999 – 1003 /, Jaromír / 1004 – 1011 / a Oldřich / 1012 – 1034 / o vládu, svrhováni a vypuzováni českými velmoži a střídavě Jindřichem II. či Boleslavem Chrabrým. Boleslav Chrabrý prosadil na český trůn jakéhosi Vladivoje / 1002 – 1003 / - snad Měškův a Doubravčin syn, polský kníže, vládl jen pár měsíců, upil se k smrti. Mezi rokem 1003 a 1004 dokonce vládl v Čechách přímo Boleslav Chrabrý sám. Obsadil tehdy také Moravu / dával vyrážet zuby lidem, kteří nechtěli držet půst, bránil tak plnění vlastních zákonů/. K určité konsolidaci došlo až vyhnáním poláků a nastolením Jaromíra / 1004 – 1012 /. Usedl na trůn předků, ale zůstal bezradný, jak vyvést zemi s patové situace. Neduhy trvaly – rozvrácená správa, pokleslá autorita pražského centra, soupeření rodových klanů. Jistotou se zdál být jen král Jindřich II., proto Jaromír osobně vyjížděl v čele družiny, aby spolu s ním válčil proti Boleslavovi Chrabrému. Jeho energie se vyčerpávala strachem o udržení moci, navíc byl kastrátem a nemohl mít potomstvo, což snižovalo jeho prestiž v očích veřejnosti. Proto jej v dubnu 1012 z trůnu snadno svrhl jeho mladší bratr Oldřich I., a vyhnaného Jaromíra se nezastal ani Jindřich II. S Jaromírem se tedy vypořádal lehce, ale co s nároky zbytnělých rodů a jejich vůdců, soupeřících o účast na moci a rozhodování? V pražských pevnostech i na hradech v provinciích navíc přežívaly stovky zbytečných válečníků. Ne všechny mohl kníže živit a šatit jako dřív, vždyť teritorium ovládané Přemyslovci se několikanásobně zmenšilo. I boj „ o chleba „ mohl být jednou z příčin masakru, v němž Oldřich krvavě likvidoval své oponenty / 1014 /. Událost pronikla až do zahraničí a oběťmi asi nebyli jen Vršovci.

 Oldřichovi I. se podařilo roku 1019 na Boleslavu Chrabrém dobýt Moravu zpět, ovládl ji a přičlenil k Čechám. Poláci neodolali českému náporu a mnozí skončili jako otroci, prodaní do Uher. Represe vzápětí také asi postihly také přední Moravany. Správou dobyté země pověřil svého mladičkého syna Břetislava I. Jeho manželství s první neznámou manželkou bylo bezdětné, proto Oldřich pojal za ženu selku Boženu, manželku Křesinovu a z tohoto svazku se narodil syn Břetislav I. / nelegitimní /. Oldřich společně s Břetislavem dokončili základy tak zvané hradské organizace, které začali bodovat Boleslavové v souvislosti s expanzí a teritoriálním rozšiřováním středočeské přemyslovské domény do dalších krajů. Tehdy v zemi fungovalo zhruba 15 správních hradů, většina z nich měla takový význam ve sféře administrativní a hospodářské, že ani po zániku této soustavy nebyla opuštěna a vyvíjela se do podoby důležitých, vrcholně středověkých měst – například Mělník, Litoměřice, Žatec, Mladá Boleslav, Kouřim, Čáslav. Hradská soustava zanikla až na konci 12. století v souvislosti s dynamickými proměnami, k nimž v českých zemích dochází na přelomu raného a vrcholného středověku. Za Oldřicha se razil denár s poprsím sv. Václava – je považován za nejstarší ražbu s vyobrazením sv. Václava.  Otec se synem také společně roku 1032 založili třetí český klášter na území dnešního města Sázavy. Byl to klášter benediktinský, ale až do konce 11. Století se tu jako liturgický jazyk používala staroslověnština, až do doby, kdy byl opětovně obsazen z latinského Břevnova.

Otakar I. zemřel 9. 11. 1034, náhle mezi jídlem a pitím a byl, jak píše Kosmas vystaven na márách na Pražském hradě u sv. Jiří, kde se konala hlavní část pohřebních obřadů, provázaná chválou zemřelého a nářkem nad jeho odchodem. Pak tu byl také pohřben.

Správcem Moravy od roku 1019, správcem Čech od roku 1033 a od roku 1035 českým knížetem se stal nemanželský syn knížete Oldřicha a selky Boženy – Břetislav I. /před 1002 nebo po 1004 – 10. 1. 1055 / s podporou slepého strýce Jaromíra. Nezbývalo nic jiného, protože byl v té chvíli jediným způsobilým členem rodu. Svůj méně počestný původ již dříve zastřel urozeným sňatkem s Juditou z rodu schweinfurtských hrabat, když ji unesl z kláštera Schweinfurtu / 1021 /. I Břetislav se podrobil rituálu nastolení na „jakémsi kusu kamene“ v pražském hradním areálu, jímž musel projít každý nový kníže „Čechů“. Roku 1035 při tažení proti Luticům si získal přízeň a důvěru Konráda II. Císař ani nepostřehl, že na východě hrozí nové porušení rovnováhy. Břetislav zvolil průhlednou taktiku. Chtěl využít okolnosti, že  v   Hvězdně, vzniklo arcibiskupství sv. Vojtěcha, které se vázalo na světcovy ostatky, ne však nutně na Hvězdno samotné. Ale důležitější bylo, že Polskem otřásaly nepokoje. V létě 1039 zahájil Břetislav pochod na Hvězdno. Až tam se projevil smysl tažení.

Před zraky vojska biskup Šebíř vyzvedl svaté tělo a uchystal na cestu do Prahy. Aby však mučedník odpustil Čechům staré hříchy, musel být nejdříve usmířen. Podle Kosmy měl nad jeho hrobem Břetislav I. vyhlásit zákony, které by světce uspokojily /dekreta Břetislava I. zavazovala velmože a lid k dodržování církevních předpisů. Břetislavova dekreta trestala mnohoženství i surovosti v manželském soužití, hrdelní delikty, zakazovala krčmy a nedělní trhy, vysoké pokuta a zabavování potahů hrozilo za fyzickou činnost o nedělích a svátcích. Mrtví nesměli být pohřbíváni v polích a v lesích, ale na hřbitovech. Konání hradských trhů v neděli zavedl Boleslav I., aby přiměl lidi k návštěvě kostelů a právě Vojtěch proti tomuto porušení jednoho přikázání z „Desatera“ velmi brojil /.

Tento pustošivý vpád do velkopolského centra raně piastovského státu spolu s ovládnutím Slezska na přibližně dvacetiletí znamenaly v době hluboké krize, jež tehdy panovala v Polsku, obnovení české převahy v západoslovanském světě. Po vyplenění mnoha míst začal návrat do Čech. Dav shromážděný před Prahou byl omráčen kořistí, zvony, množstvím zajatců. Schránu s Vojtěchovými ostatky nesl kníže s biskupem Šebířem. Výprava snad nebyla jen obyčejným loupeživým vpádem. Kromě toho, že chtěl Břetislav dobýt zpět ztracená území, souvisela s plánem učinit z Prahy arcibiskupství. Stejně jako nad tělem mučedníka vznikl církevní střed Polska, rovněž světcův hrob v Praze měl být spojen s novou církevní metropolí.

Pokud český kníže spoléhal na toleranci Konráda II., vzala nástupem Jindřicha III. / 1039 – 1056 / blahovůle říšské politiky za své. Konrádův syn nechtěl připustit další vychýlení rovnováhy. Ani v Římě se nesetkal Břetislav s pochopením. Naopak jeho zmocněnci se museli bránit z nařčení, že české vojsko páchalo těžké hříchy. Žalobcem byl mohučský arcibiskup, obávající se o vyjmutí Prahy ze své provincie. Nepomohl ani Břetislavův slib, zřídit novou církevní fundaci – kapitulu ve Staré Boleslavi, čímž by se odčinilo „zlo“ spáchané v Polsku.

Král Jindřich žádal vrácení polské kořisti a vyklizení Slezska, kde Břetislav zanechal posádky. Po bezvýsledném jednání, v srpnu 1040 mířily dva proudy německého vojska do Čech. Tažení nebylo zcela úspěšné. Další útok přišel roku 1041. Tentokrát se jim podařilo prorazit hraniční zátarasy a v září se před Prahou spojil král Jindřich s míšeňským vojskem. Naplno se projevila nechuť českých předáků k válce, která nenabízela kořist a zajatce. Knížete opustil biskup Šebíř a mnozí velmoži. Břetislavovi nezbylo než kapitulovat. Podrobnosti míru se projednávaly v říjnu v Řezně a Břetislav žádal o milost a složil lenní hold. Ve prospěch Babenberků se snad tehdy vzdal území na jih od Dyje až k Dunaji, které patřilo ke staré Moravě. Mohl si nechat jakási „ dvě území „, asi jádro Horního a Dolního Slezska.

Břetislav čelil sbližování piastovských a arpádovských zájmů. Asi v létě 1050 se Kazimír zmocnil Vratislavska. Český kníže měl zase naopak své plány s Nitranskem, kam se pokoušel dosadit jakéhosi Arpádovce, snad Domoslava, který již předtím uprchl do Čech. Jelikož uherská politika Jindřicha III. ztrácela na domácí půdě zastánce, hledal císař spojence mimo Německo. I proto tlumil spory mezi Břetislavem a Kazimírem. Roku 1054 je pozval do Quedlinburku a český kníže svolil, aby Poláci drželi „ hrad Vratislav a jiné hrady“ za roční plat 500 hřiven stříbra a 30 hřiven zlata. Právo k Vratislavsku si Přemyslovci udrželi, ale fakticky připadlo Polsku. Nedůsledné řešení bylo jablkem dalších svárů.

Začátkem roku 1055 znovu vyráželo vojsko Čechů k uherské hranici, když jeho vůdce náhle na smrt onemocněl. Na hradě v Chrudimi také zemřel 10. ledna ve věku asi 53 let. Na smrtelném loži nabádal svou rodinu k dodržování principu přechodu vlády na nejstaršího člena dynastie. Řekl: „ dbejte, aby mezi mými syny nebo vnuky vždy nejstarší držel nejvyšší moc a stolec v knížectví“. Tento princip zanikl až v době etablování dědičného království za Přemysla Otakara I. Na seniorát se výslovně odvolávalo během nástupnických sporů. Příkladem může být rok 1101, kdy podle Kosmy Přemyslovec Oldřich protestoval proti nastoupení svého mladšího bratrance Bořivoje, neboť neproběhlo „podle platného obyčeje vlasti“.

Po své smrti byl uložen na Pražském hradě u sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Snad ještě před smrtí Břetislav I. rozdělil Moravu mladším synům: polovinu svěřil Vratislavovi, druhou část Konrádovi a Otovi. Ani oni, ani jejich potomci zároveň neztráceli nároky k pražskému trůnu, tudíž k vrchní vládě v celém státě. Naprázdno vyšel Jaromír, který se měl stát podle přání otce biskupem.

Řešení, které Břetislav I. zvolil, bylo jedinečné. Aniž by se oslabil jednotný stát, vznikl prostor k realizaci i moravských členů dynastie. Propojení stařešinského ustanovení s vládou v údělech, mělo tlumit odstředivé snahy moravských knížat a udržovat jednotu monarchie. Morava se měnila v řádnou součást přemyslovského regnum, ne však mechanickým přičleněním k českému jádru, ale s uchováním územní svébytnosti. V tom tkví hlavní význam Břetislavova státotvorného díla.

Nejstarší syn Spytihněv II. – český kníže / bude mu věnována další část /

Další syn Vratislav I. /II. / - český kníže / bude mu věnována další část /

Syn Konrád I. Brněnský, narodil se po roce 1033 – po roce 1055 se stal vrchním lovčím na dvoře svého bratra Spytihněva, od roku 1061 byl pánem nad Brněnskem a Znojemskem a od 14. 1. 1092 do 6. 9. 1092 „7 měsíců a 17 dní“ českým knížetem. Zemřel 6. 9. 1092 a byl uložen v kapitulním chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. / hrobka nebyla dosud nalezena /

Syn Jaromír Gerhard, narodil se mezi lety 1036 až 1038 – roku 1061 byl vysvěcen na Jáhna, mezi lety 1068 a 1090 byl pražským biskupem a mezi lety 1077 až 1084 také říšským kancléřem. Zemřel 26. 6. 1090.

Syn Ota I. Olomoucký, narodil se po roce 1038 – od roku 1055 do roku 1061 byl vrchní číšník na dvoře svého bratra Spytihněva, od roku 1061 do roku 1087 byl olomoucký údělník. Zemřel 9. 6. 1087.

Jako nejstarší Břetislavův syn se rád ujal moci Spytihněv II. /narodil se roku 1031 /, neměl však chuť přenechat bratrům Moravu. Sem zamířil nejdříve s cílem obhájit unitární stát. Poblíž Hrutova tvrdě postihl předáky z Moravy. Nebyli to již původní moravští velmoži, nýbrž asi většinou „Čechové“ působící od břetislavských časů na Moravě, kteří si chtěli udržet výsady zasloužilých dobyvatelů. Následoval úder proti bratrům. Vratislav prchnul do Uher, Konráda a Otu donutil Spytihněv k návratu do Prahy. Na Moravě začal usazovat „ své věrné“, druhou vlnu svých přemyslovských opor z Čech. Naštěstí Spytihněv odhadl, jakou hrozbou pro něj může být bratr v Exilu. Povolal Vratislava zpět a vrátil mu Olomoucko.

Smrt Jindřicha III. a slabá regentská vláda císařovny Agnes v Říši, nástup Boleslava II. Smělého / 1058 – 1079 / v Polsku a převrat v Uhrách neslibovaly Čechám nic dobrého. Aniž by vztah k německému dvoru zatížil nedůvěrou, hledal Spytihněv nové ukotvení. Vyjednával s papežem a od Mikuláše II. / 1058 – 1061 / dosáhl nevšední milosti, totiž právo nosit o církevních svátcích mitru. Za to měl do Říma odvádět 100 hřiven stříbra ročně.

Mitra tehdy nesplývala pouze s biskupskou čepicí. V předvečer zápasu s císařstvím začalo mitry jako římského znaku / mitra romana / využívat papežství. Právě v Čechách si kurie poprvé „ testovala“ přitažlivost takové pocty. Vždyť zapůjčení mitry ohlašovalo politické sepětí s apoštolským stolcem, nejen prelátů, ale i světských vládců. Také českému knížeti zapůjčil papež mitru v očekávání politického efektu.

I další Spytihněvovi kroky odráží vstřícnost k papežství, které po rozkolu západní a východní církve / 1054 / napnulo síly, aby uniklo z vlivu sálských císařů. Kníže se však nedočkal dalšího pokračování. Zemřel sotva třicetiletý 28. lednu 1061 snad při vojenském tažení v Uhrách. Byl uložen v románské bazilice sv. Víta na Pražském hradě, kterou nechal přestavět z původní svatovítské rotundy, později tu proběhla první královská korunovace. Také sem byly přeneseny starší knížecí hroby. Hrob sv. Václava zůstal „jako nejsvětější místo“ v původní poloze a jen procházel stavebními úpravami. Před svou smrtí také založil kapitulní chrám sv. Štěpána na knížecím hradě v Litoměřicích.

Jeho manželkou byla pravděpodobně Hidda / Ida / Wettinská, vnučka míšeňského markraběte Ekkerharda I., dcera markraběte Dietricha II., z tohoto manželství se narodil syn Svatobor Fridrich, „patriarcha akvilejský, rodem Slovan“- pravděpodobně byl roku 1086 zavražděn při pouličních nepokojích a neznámá dcera / její existence je odvozována z jediné zmínky v zahraničním prameni /.

Po smrti Spytihněva II. se ujal vlády mladší bratr Vratislav II. narozený po roce 1031. Nejprve vyřešil moravské poměry. Po odchodu do Čech svěřil východní díl Otovi, brněnskou část získal Konrád / pokud se tak nestalo dříve /. Aby posílil svůj vliv na Moravě, obnovil moravské biskupství v Olomouci – 1063. Správně usoudil, že s takovým ukrácením pražské diecéze nebude souhlasit jeho bratr Jaromír, předurčený k úřadu pražského biskupa. Proto vyvinul velké úsilí, aby jeho volbu zmařil. Narazil však na odpor nejen bratrů, ale také českých předáků / chtěl proti vůli předáků na sněmu v zemské bráně u Dobeniny nechat zvolit biskupem jednoho ze svých kaplanů /. Kníže ustoupil a biskup Jaromír, přijav jméno Gebhard, zahájil s Vratislavem řadu vleklých sporů.

V zahraniční politice držel Vratislav nejprve Spytihněvův kurz. Od Alexandra II. si nechal schválit právo mitry, což potvrdil i Řehoř VII., sílily styky mezi Prahou, Moravou a Římem, živené spory mezi Vratislavem a Jaromírem. Nechyběly inspekce papežových legátů, ale zrušení moravského biskupství Jaromír neprosadil a taktizováním kurie byl zklamán i Vratislav.

Když začal mladý Jindřich IV. / 1056 – 1106 / samostatně vládnout v Říši / 1069 /, obnovil Vratislav vazbu k císařství. Přispěl k tomu polský vývoj. Po smrti své druhé ženy Adléty Uherské / 1062 / se Vratislavovou chotí stala Svatava, sestra Boleslava II. Smělého. Její bratr však odmítal platit tribut ze Slezska. Posléze se spojily zájmy krále Jindřicha a Vratislava, Češi podpořili krále na saském bojišti i proti markraběti míšeňskému, takže po smrti Dediho, pána saské Východní marky / Dolní Lužice /, udělil Jindřich IV. toto území „v léno“ Vratislavovi.

Jako každý středověký vládce, také Vratislav toužil rozšířit svoji moc i na jiné země. Ani při dobré vůli ho však král Jindřich nemohl důstojně uspokojit. Severní, západní i jižní sousedství Čech bylo již pevnou součástí majetkových nároků vlivných říšských rodů a každá manipulace nutně vyvolávala řetěz nepříjemností a složitých kompenzací. Ale vytrvalá podpora Jindřicha IV. mohla přiblížit jiný cíl přemyslovské politiky – královskou korunu.

Jindřich už dříve uctil Vratislava právem ceremoniálně užívat říšské kopí, ukořistěné Čechy v bitvě u Flarchheinu / 1080 /. Ale teprve po své římské jízdě / 1084 / sám udělit královské důstojenství. Končil proces rozvržený do několika dějství.

O Velikonocích roku 1085 vložil císař Jindřich v Mohuči na Vratislavovy skráně korunu. Snad ještě téhož léta pak završil akt trevírský arcibiskup Egilbert, když na sv. Víta / 15. 6. / v pražské katedrále Vratislava pomazal a společně se Svatavou korunoval / chtěl se stát králem z „milosti boží a císaře“, a ne z milosti svých Čechů /.

U příležitosti jeho korunovace byl pravděpodobně v Olomouci vyražen denár Vratislava I., výtvarně krásná ražba s trůnícím panovníkem v majestátu. Zajímavé je, že na Vratislavových denárech se sv. Václav objevuje ne už jako svatý, ale jako kníže a bojovník. Od doby Vratislava II. začalo zřetelně převažovat pojímání Václava jako trvalého panovníka českého státu, který vládnoucímu knížeti či králi vládu jen dočasně propůjčuje. Jasně to vyjadřuje Vratislavova královská mince s korunovanou hlavou na líci a na rubu pak s velikou rukou s praporem, symbolem vlády, vysunutou z rotundy / založené Václavem a uchovávající jeho ostatky / a s Václavovým jménem v opisu tohoto reliéfu.

Královský majestát a Vratislavova snaha vyrovnat se jiným mocným vládcům, jej vedla k vytvoření majestátní pečeti, na níž sedí na trůně korunovaný král a drží v pravici žezlo.

Podle Kosmy se Vratislav stal v Mohuči králem Čech i Polska. Rovněž během pražského povýšení měli kněží a velmoži provolávat slávu „Vratislavovi králi jak českému, tak polskému“ / regi quam Boemico tam Polonico /.

Korunovace zároveň ohlásila další z rolí, jíž se v budoucnosti ujme biskupská katedrála. Prastarý trůnní balvan zůstal stranou, slavnost však proběhla v jeho těsném sousedství. Prostorová kontinuita nastolovací tradice neutrpěla. Korunovaný a pomazaný vládce zůstával pánem Čechů, ale zároveň se měnil v krále, jež církevním rituálem, přijímá svoji pozemskou moc od Boha – královský titul získal jen pro svoji osobu / s korunou je zobrazen v proslulém znojemském cyklu, není však jisté, zda výjev zachycuje skutečnou podobu jeho koruny /.

Stárnoucí panovník dával stále více přednost Vyšehradu, kde již okolo roku 1070 založil a bohatě obvěnil kolegiátní kapitulu. Měla podléhat apoštolskému stolci a její hodnostáři získali právo mitru a sandály, za což se do Říma odvádělo 12 hřiven stříbra. Současně tam vznikalo výstavné sídlo. Příčiny Vratislavova zájmu o Vyšehrad byly zpravidla hledány v nevůli s Jaromírem – Gebhardem, mohly však souviset i s jeho státně – politickými záměry, částečně snad s touhou po rezidenci soukromého rázu, neboť pražský hrad byl příliš svázán se „státním“ životem monarchie. / Okolo roku 1086 založil opatství ve východočeských Opatovicích nad Labem, komunita pocházela z břevnovského kláštera. /

Za tři roky po likvidaci moravského biskupství ho Vratislav zase obnovil. Marně Jaromír protestoval. V uherské Ostřihomi, při cestě do Říma, kde si chtěl stěžovat, zemřel – 1090. Zároveň se vracely spory s údělníky, do nichž byl vtažen i králův prvorozený syn Břetislav. Sílilo napětí mezi družinami Přemyslovců, neboť Vratislav panoval nezvykle dlouho a „mladíci“ netrpělivě čekali na generační obměnu. Ze strachu před otcem odešel Břetislav načas do Uher, kam jej provázeli jeho stoupenci a bojovníci / prý přes 2000 /.

Po roce 1086 spolupráce císaře s Vratislavem ustávala. Vratislav však zůstal loajální i přes netaktní vymanévrování z Polska až do své smrti 14. Ledna 1092. Zemřel při lovu, byl pohřben v kapitulním chrámě sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, kde chtěl patrně zřídit novou rodovou nekropoli. / Hrobka nebyla dosud nalezena. /

Ačkoli Čechy a Morava byly považovány za součást Říše, zastávaly v jejich rámci specifické postavení. Během vlády Vratislava II. / 1061 – 1092 / a Vladislava II. / 1140 – 1172 / a nepřetržitě od roku 1198 byli Přemyslovci s výjimkou římského panovníka jedinými králi v Říši.

Vratislav II. byl ženatý třikrát a zplodil mnoho dětí. Jeho první manželka je neznámá, zemřela někdy okolo roku 1056 a nejsou ani známi potomci z tohoto manželství, pokud nějací byli. Hned po její smrti se oženil s Adlétou Uherskou, dcerou uherského Ondřeje I. / zemřela 1062 /. Z tohoto manželství se narodily čtyři děti. Břetislav II., český kníže, Vratislav / zemřel v šesti letech /, Judita / provdala se za Vladislava Heřmana, polského knížete / a zřejmě nejmladší dcera Ludmila / stala se jeptiškou /. Po smrti Adléty se oženil se Svatavou, dcerou polského knížete Kazimíra I., sestrou polského knížete a později krále Boleslava II. Smělého. V posledním manželství se narodilo pět dětí. Synové Boleslav / před rokem 1091 se stal olomouckým údělníkem /, Bořivoj II. / jeho manželka byla Herbirk Babenberská, dcera Leopolda II. Rakouského, měli spolu pět dětí, nejdříve byl brněnským a znojemským údělníkem a v letech 1101 – 1107, 1109 – 1110, 1117 – 1120 českým knížetem, 1107 – 1109 byl ve vyhnanství v Polsku, 1110 – 1116 byl vezněn v Říši a v letech 1120 – 1124 byl ve vyhnanství v Uhrách /, Vladislav I. / jeho manželka byla Richenza z Bergu, dcera Jindřicha z Bergu, měli spolu čtyři děti, 1109, 1110 – 1117, 1120 – 1125 byl českým knížetem, 1117 – 1120 postoupil za nejasných okolností vládu Bořivojovi II. /, Soběslav I. Oldřich / 1107 – 1111 byl ve vyhnanství v Polsku, 1111 – 1113 správcem žateckého údělu, 1113 – 1115 opět vyhnanství v Polsku, 1115 správa hradecké provincie, 1115 – 1123 brněnský a znojemský údělník, 1123 – 1125 vyhnanství v Říši a v Polsku, 1125 – 1140 český kníže a dcera Judita, provdala se za Wiprechta  Grojčského, říšského hraběte, markraběte lužického a míšeňského, měli dva syny / Jindřicha a Wiprechta Václava /, Juditin manžel byl věrným spojencem Vratislava II. a její synové se účastnili mocenských zápasů mezi Přemyslovci na začátku 12. století.

Po králově smrti se zájmy Prahy opět stáhly do lokálních hranic. S Vratislavem zmizela koruna, k jejímuž udržení postrádali jeho nástupci zájem i schopnosti.

Po epizodě Konráda Brněnského / 1092 / se knížecího trůnu dočkal Břetislav II. / 1092 – 1100 /. Také jeho sňatek s Luitgardou z rodu bavorských hrabat z Bogenu / 1094 / svědčí o poklesu dynastických ambicí.

Poněkud labilní Břetislav zabředl do vleklých sporů s Polskem, více ho však trápila budoucnost. Proto učinil neobvyklý krok. V dubnu 1099 vyprosil v Řezně na císaři, aby odevzdal lenní korouhev jeho nevlastnímu bratrovi Bořivojovi a tím ho označil za příštího vládce „Čechů“, ačkoli Bořivoje věkem převyšoval brněnský údělník Oldřich. Bořivoj se měl asi odvděčit tím, že by ve vhodný čas pomohl k trůnu Břetislavovu zatím ještě malému synovi Břetislavovi. Svědčí to o mizející soudržnosti vládnoucího rodu. Zároveň se Břetislav snažil vytlačit Oldřicha Brněnského a jeho bratra Litolda z jejich části Moravy. Nejdříve vzplanuly různice mezi Břetislavem II. a Oldřichem Brněnským, na jehož stranu se záhy připojil Litold Znojemský. Již roku 1097 dal Břetislav Oldřicha zatknout a uvěznit. Ten však z vězení na hradě Kladsku uprchl zpět na Moravu. / Tento hrad byl 1096 Břetislavem přestavěn na pevnější. / V roce 1099 uspořádal pražský kníže proti Moravě vojenskou výpravu, oba údělníky vyhnal a za správce obou jihomoravských údělů dosadil svého nevlastního bratra Bořivoje II., jehož následnictví cílevědomě chystal. Litold se usadil v příhraniční dolnorakouské oblasti a odtud vedl záškodnickou válku. V pozadí těchto rozporů se dají vytušit snahy pražských Přemyslovců zajistit pražský knížecí stolec pro své potomstvo.

Ještě na konci 11. století vyhlásil kníže Břetislav II. významný christianizační program, v němž se hovoří s mimořádnou jasností o přežívání nejrůznějších pohanských rituálů, hlavně spojených s pohřbíváním – rituály prováděné na křižovatkách cest, jež mají usmiřovat duše zemřelých, a noční bdění u mrtvého, které se ve snaze komunikovat s ním podobá jakési lidové veselici s maskami, tancem a žerty. Dále edikt Břetislava se ještě konkrétně zmiňuje o tom, že vesničané / jak říká Kosmas ještě polopohané / v úterý a ve středu o letnicích obětovali zvířata, u studánek a na rozcestích a křižovatkách provozovali jakési obřady pro odpočinutí duší zemřelých. Břetislav nechal také pokácet „posvátné“ háje a stromy, které byly docela určitě významnými místy „kultu“.

V tomto období opětovně vstupují na scénu Židé Kosmovou zprávou k roku 1091, kdy jako kupci a mincíři, „usazení v podhradí pražském a ulici vyšehradské“, měli vynikat nezměrným bohatstvím. V roce 1096 se jich bolestně dotkl průchod jednoho ze živelných houfů první křížové výpravy, spojené s násilným křtěním. Postavení pražských Židů tehdy znejistilo natolik, že část se jich rozhodla v roce 1098 odejít do Uher a Polska. Velmi rozlícený kníže Břetislav II., který je považoval za svůj majetek, je tenkrát nechal oloupit, což může být považováno za první známý a dokonce „státem“ organizovaný pogrom v českých dějinách.

Břetislav II. podlehl 22. 12. 1100 ve Zbečně, následkům zákeřného přepadení na lovu, ke kterému došlo o dva dny dříve. Veřejné mínění obvinilo Vršovce, jejichž vůdčí osobnosti kníže předtím vypověděl z Čech, ale podezření míří i do kruhu Břetislavovi rodiny, zejména Bořivoje a jeho ctižádostivé matky Svatavy. Byl uložen v bazilice sv. Víta na Pražském hradě, po gotické přestavbě do kaple sv. Jana Křtitele v katedrále sv. Víta.

Volbou „Čechů“ usedl na kamenný stolec císařem obléněný Bořivoj II. / 1100 – 1107 /. Lidé „okolo trůnu“ tím naznačili, že v první řadě jejich vůle bude rozhodovat o pánech Prahy a státu. Neblahé důsledky Bořivojovy volby si uvědomil Kosmas, když ji s odstupem hodnotil. Stěžoval si na odchod Spravedlnosti, neboť podle „práva Čechů“ měl stolec náležet vždy nejstaršímu z knížat. Dobře věděl, o čem píše, když mluvil o knížatech v množném čísle. Všichni potomci bájného Přemysla Oráče totiž patřili k jejich rodu, třebaže jen jeden usedal na trůn. Začátkem 12. století byl těchto „knížat „ značný počet. Kromě zbývajících synů Vratislava i jejich moravští bratranci, každý s dalším potomstvem. Všichni si žádali podíl na řízení země a tudíž i úměrnou částku ze státních příjmů. Čím byla vyšší, tím si mohl vydržovat větší družinu a tím větší šance na získání trůnu.

Podle Kosmy Oldřich protestoval proti nastolení svého mladšího bratrance Bořivoje, neboť neproběhlo „podle platného obyčeje vlasti“. Oldřich se svým bratrem se po nastolení Bořivoje vrátili na Moravu. Vyhnali Bořivojovy posádky a ujali se svého právoplatného dědictví. Bořivoj se nezmohl na odvetný zásah, takže Oldřich společně s bratrem proti němu v srpnu 1101 zahájili vojenské tažení. To, ale ztroskotalo před Malínem a oba jihomoravští údělníci se již nadále až do konce svého života věnovali správě svých údělů.

Do českých poměrů však zasahovali také polští a němečtí příbuzní, manželé Přemysloven i různí přátelé. Úderem 12. století se roztočilo divoké kolo bojů o trůn. Jeden pokus o dobytí Prahy střídal druhý, velmoži se přikláněli hned k jednomu, hned k druhému uchazeči. Vypuzená knížata hledala v Polsku, Uhrách a na císařském dvoře, odkud se znova pokoušela o návrat. Byla věnována velká péče opevnění Pražského hradu. Proti Praze pobízeli své pány i členové přemyslovských družin, těšící se na hodnosti, pocty a dary. Oni také platili životy za úspěchy a prohry svých pánů knížat „činili ze svých hlav most, po němž se přichází na knížecí stolec“.

Pražský trůn v rychlém sledu střídal majitele, nájezdy proti Praze nebraly konce. Nerozhodovalo „právo“ nejstaršího, ale počty družin a mínění velmožů.

Vratké panování knížete Bořivoje II. ukončil olomoucký kníže Svatopluk / syn Oty I. Olomouckého / / 1107 – 1109 /. Jeho vláda, to byly divoké nájezdy hned do Uher, hned k severu. V říjnu 1108 na Vraclavi a v Libici krvavě zúčtoval s Vršovci, sám Kosmas byl svědkem dalších poprav na pražském tržišti a Petříně. Ale Svatopluk se dočkal odplaty, právě když pomáhal Jindřichovi V. proti Polsku. Rozhořčené vojsko provolalo knížetem Svatoplukova bratra Otu II. Olomouckého a hned na místě to stvrdil Jindřich.

Ale v Praze Ota neuspěl a „Čechové“zvolili Vladislava I. / 1109 – 1117 /, předposledního syna krále Vratislava. Mezitím se Bořivoj marně pokoušel o návrat. Přesto ho Vladislav za čas povolal nazpět 1117- 1120 /. Ne však nadlouho, Bořivoj pak skončil v uherském exilu a 2. 2. 1124 zemřel a byl uložen v bazilice sv. Víta na pražském hradě.

Plnou vládu opět převzal Vladislav I. / 1120 – 1125 /. O podíl na moci se mezitím dravě hlásil nejmladší Vratislavův syn Soběslav. Po léta jen vyvolával těžkosti, takže Vladislav se sblížil s Otou Olomouckým, možná také proto, že jejich manželky Richenza a Žofie z Bergu byly sestrami. Až pod tlakem stařičké matky Svatavy a dalších přímluvců se Vladislav těsně před smrtí s bratrem smířil. Vladislav zemřel 12. 4. 1125 a byl posléze uložen ve své fundaci v klášteře Kladrubském.

Až vláda Soběslava I. / 1125 – 1140 / přinesla další stabilizaci. Někdejší bouřlivák se obratem změnil v tvrdého zástupce pevné knížecí moci. Byl mladší než Ota Olomoucký, navíc začal ukrajovat z jeho pozic na Moravě. Proto Ota uprchl k novému králi Lotharovi III. a žádal spravedlnost. Ale Soběslav neslevil. Naopak masívní ideologickou kampaní strhnul předáky i lid na svoji stranu. Bitva u Chlumce / 18. 2. 1126 / v krušných horách skončila pro Lothara katastrofou. Ve sněhu a vánici zahynulo množství Sasů, padl i sám Ota. Král musel vyjednávat. Brzy poznal, že neprodělal, neboť Soběslav obětoval lákavý triumf politické kalkulaci. Oba se shodli na Otově vině a hned na místě udělil Lothar vítěznému knížeti Čechy v léno, přičemž si zajistil české válečné přispění v boji se Štaufy. Na oslavu svého úspěchu nechal Soběslav přestavět rotundu na Řípu a zasvětit ji sv. Vojtěchovi, tím se přihlásil ke kořenům „Čechů“.

Smrtí Oty Černého a mírem s Lotharem se moc Soběslava nebývale upevnila. Zatlačil do pozadí všechny příbuzné a svévolně hospodařil v moravských údělech. Takové soustředění moci v Soběslavových rukách znepokojovalo předáky. Soupeření mezi knížaty, které upevňovalo jejich vliv, střídala tuhá jedinovláda. Napětí vrcholilo v létě 1130, kdy kníže Soběslav uvěznil řadu domnělých či skutečných odpůrců a nesvolával sněmy. Sám prý kdesi u Kladska odhalil spiknutí, které ho mělo odstranit a na trůn uvést Břetislava, syna Břetislava II. Soběslavův kajícný vstup do Prahy a na rychlo svolaný soud na Vyšehradě se změnily v okázalou „ceremonii“, při níž Kníže dramaticky hrozil předákům. Nicméně na popravišti stanulo jen pár druhořadých jedinců. Kníže dosáhl svého, ukázka rozhodnosti a síly další odpor zmrazila. Břetislava věznil od roku 1126 a 30. 6. 1130 ho nechal oslepit a ten pak zemřel.

Nyní ukázal Soběslav vlídnější tvář. Obsazoval moravské úděly a vyjednával sňatky svým příbuzným. Na Moravě se opřel o biskupa Jindřicha Zdíka / 1126 – 1150 /. Znojemskému knížeti Konrádovi II. zřejmě slíbil vládu v Praze s tím, že Konrád zase pomůže k trůnu jeho synům / 1134 /. Ke smířlivosti tlačilo Soběslava i napětí s Polskem. Chlad neztlumilo ani setkání českého a polského knížete pod dohledem císaře Lothara v Merseburku / 1135 /. Až schůzka v Kladsku přinesla zklidnění / 1137 /.

Ujednání s Konrádem II. Znojemským trvalo do chvíle, než se Soběslav nečekaně přihlásil ke Konrádovi III. / 1138 – 1152 /, prvnímu Štaufovi na římském trůně. V Bamberku v květnu 1138 ho požádal, aby udělil Čechy v léno jeho synovi Vladislavovi. Král neodmítl a předal chlapci korouhev. Po návratu sezval Soběslav velmože do Sadské a vymohl od nich slib, že jeho prvorozenci zachovají věrnost.

Přesto plán ztroskotal. Když koncem roku 1139 kníže ve východních Čechách smrtelně onemocněl, sešli se osmělení předáci na Vyšehradě a čile vyjednávali o budoucnosti země. V únoru 1140 Soběslav zemřel a skupina velmožů v čele s Načeratem prosadila nového knížete Vladislava II. / 1140 – 1172 /. Nebyl to však Soběslavův designovaný potomek, ale syn Vladislava I., stranou zůstaly nároky Konráda Znojemského a Vratislava Brněnského, tedy nejstarších z rodu.

Kníže Soběslav I. byl uložen v chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, o jeho životě se dozvídáme prostřednictvím pokračovatele, který navázal na Kosmovu kroniku. Tímto pokračovatelem byl snad kanovník vyšehradské kapituly, možná Soběslavův kaplan a analistickým stylem vylíčil období Soběslavovy vlády a začátek vlády jeho nástupce Vladislava II. Netajil se přitom sympatiemi k Soběslavovi, které rozhodně nesdíleli všichni příslušníci české politické reprezentace. Vyprávění dovedl až do roku 1141. Dodatečně asi v roce 1151, byla k tomuto Letopisu tak zvaného Kanovníka vyšehradského připojena ještě zpráva o občanské válce, k níž došlo v Čechách v roce 1142, především o vypálení kláštera sv. Jiří na Pražském hradě a o zázraku s ostatky blahoslavené Ludmily. Autorem tohoto vyprávění byl pravděpodobně některý kněz Jiřského kláštera, který tak chtěl přispět k Ludmilině kanonizaci.

Manželkou Soběslava I. byla od roku 1123 Adléta Uherská, dcera Almuše Uherského. Celkem se z tohoto manželství narodilo pět dětí. Nejstarší syn Vladislav / 1137 -1140 údělný olomoucký kníže, poté vyhnanství, 1146 smíření s Vladislavem II., pak opět exil /, syn Soběslav II. / 1140 – 1148 byl v exilu, 1148 – 1150 vězněn na Přimdě, 1161 ovládl Olomouc, 1161 – 1173 vězněn na Přimdě, 1173 – 1178 český kníže, 1178 – 1179 boj s knížetem Bedřichem, 1179 – 1180 exil /, dcera Marie / byla provdána za Leopolda IV. Babenberského a potom snad za Heřmana Korutanského /, syn Oldřich / 1140 – 1152 exil, 1152 – 1153 správa Hradecka, 1153 – 1173 exil, 1173 – 1177 olomoucký údělník, 1174 – 1175 italské tažení, začátkem roku 1177 uvězněn Soběslavem II., 18. 10. 1177 zemřel v žaláři/, nejmladší syn Václav II. / 1140 – 1173 exil, 1177 – 1178 olomoucký údělník, 1178 – 1183 exil, 1184 pokus o dobytí Pražského hradu, 1184 – 1189 exil, od 1189 v Čechách, 1190 správa českého knížectví, září 1191 až začátek 1192 český kníže, začátkem roku 1192 svržen Přemyslem I., pak v Míšni zajat markrabětem Albrechtem, nejspíše zemřel v jeho vězení /.

 

Proti očekávání se „mladíček“ Vladislav / 1110 – narozený, syn Vladislava I. a Richezy / do nové role brzy vpravil. Konrád III. mu v dubnu 1140 udělil Čechy v léno, aniž by se trápil osudem Soběslavova syna. Vladislav povolal z exilu Otu III. Dětleba, tedy syna zabitého Oty II. / 1126 / a vrátil mu Olomoucko. Brzy se však střetl se zklamanými předáky, kteří se považovali za strůjce jeho nastolení. Obrátili se na Konráda II. Znojemského. Moravské vojsko posílené odpadlými „Čechy“, vytáhlo v dubnu 1142 proti Praze. U Vysoké na Čáslavsku rozdrtilo Vladislava i jeho bratry a nepomohlo, že padl Načerat a jiní odbojníci. Pouze díky intervenci krále Konráda odvrátil Vladislav dobytí Prahy. Jen pomalu nastávalo zklidnění. Moravská knížata stmelovala k biskupu Zdíkovi, exponentovi Soběslava I. a nyní i Vladislava II.

Olomoucký biskup Jindřich Zdík byl zajímavá osoba, hluboce jej ovlivnila pouť do Jeruzaléma v letech / 1137 – 1138 /, kde mu tamní patriarcha Vilém, původem Vlám, daroval relikvii sv. Kříže. Právě v Jeruzalémě přijal biskup Jindřich roucho sv. Augustina a po návratu domů podnítil založení premonstrátské kanonie na Strahově a Litomyšli. Tak obě panství nazývají historikové, biskup Jindřich Zdík jim však dal zvučná jména. Pro něj to byly „hora Sion“ a „hora Olivetská“. Geografie Svaté země tak našla odraz i v české kotlině a zpráva, že biskup byl pohřben na hoře Sion, není proto velkým paradoxem – přestože on se již do Palestiny nikdy nevrátil.

V roce 1147 se konala druhá křížová výprava. Biskupův zápal pro kruciátu nezůstával zřejmě neznámý ani křesťanským současníkům, jak dokládá list Bernarda z Clairvaux knížeti Vladislavovi II. Povzbuzuje ho k účasti na výpravě a nepochybuje o tom, že Zdík jeho výzvu ještě posílí: „Spoléháme na tohoto svatého a vzdělaného muže, moravského biskupa, o němž víme, že je s vámi“.

Ve skutečnosti se Jindřich Zdík v roce 1147 k výpravě do Svaté země vůbec nepřipojil. Místo toho se účastnil tažení proti pohanským Slovanům, sídlícím mezi Odrou a Labem. Zde se stal svědkem trapné situace. Před Štětínem totiž křižáky odbyl místní biskup konstatováním, že tamní obyvatelstvo je už křesťanské a že „přišli-li upevňovat křesťanskou víru, mají to učinit ne zbraní, nýbrž kázáním biskupů“.

Nicméně Vladislav se do Svaté země vydal na křížovou výpravu a tato skutečnost měla zajímavou dohru až v roce 1164. Tehdy zasahoval Vladislav v uherské občanské válce, v níž Byzantinci podporovali druhou stranu. Když byzantský císař Manuel Komnénos uslyšel o Vladislavově příchodu do Uher, poslal k němu jako vyslance jistého Moravana v byzantských službách, schopného jednat s králem a jeho doprovodem v jejich rodném jazyce. Prvním úkolem vyslance bylo připomenout Vladislavovi „dávné přátelství“, jež Vladislav s Manuelem navázal v době „výpravy do Jeruzaléma“. Problém se sice neřešil bez konfliktu, ovšem osobní tón Manuelova poselství je pozoruhodný. A právě „výprava do Jeruzaléma“ svedla dohromady českého panovníka a byzantského císaře.

Až do konce tohoto století se odehrával zápas o politickou moc. Soupeřili mezi sebou pražské linie potomků krále Vratislava – synové a vnuci Vladislava I / Vladislavovci / a synové Soběslava I. / Soběslavovci /, čas od času ohrožovaní moravskými Přemyslovci. Byl to boj o hlasy zemských předáků, rozhodujících o pánech trůnu. Za takovou službu žádali protihodnotu – úřady, dary, pocty. A stále důrazněji i účast na politickém rozhodování. Občas na domácí kolbiště vstupoval také císař, který by si rád osoboval rozhodčí autoritu.

Po smrti Konráda III. prošel volbou jeho synovec Fridrich I. Barbarossa / 1152 – 1190 /. Změny chtěl Vladislav využít, aby se uvolnil ze štaufského vlivu. Roztržku zahladil až pražský biskup Daniel I. / 1148 – 1167 /, nová osobnost české politiky. Barbarossa, od roku 1155 císař hledal pomoc proti Milánu. Mohl ledacos nabídnout, ale také hrozit. Vždyť ve hře zůstávali vypuzení Soběslavovci. I proto po smrti své první choti Gertrudy Babenberské roku 1150 uzavřel Vladislav sňatek s Juditou, sestrou durynského lantkraběte.

Usmíření Vladislava s císařem otevřeně demonstroval řezenský sněm v září 1156. Barbarossa tehdy přetvořil bavorskou Východní marku na rakouské vévodství a udělil Babenberkům rozsáhlé výsady, tak zvané privilegium minus. Jako mluvčí říšských knížat to ohlásil Vladislav.

Vladislav II. se dočkal odměny, byl korunovaný 11. ledna 1158 z rukou císaře Barbarossy. Akt se odehrál ještě před výjezdem proti Milánu v bavorském Řezně a císař prý Vladislava II. obdaroval svojí „zlatem, perlami a drahým kamením podivuhodně okrášlenou“ korunou. /Ta se bohužel nedochovala. / Světská část ceremonie proběhla, nicméně asi chybělo pomazání. Praha tehdy žádný obřad nezažila. Vladislav II. sice získal královský titul pro sebe i své potomky, to však později nebylo akceptováno. Po korunovaci 18. 1. Vydal císař slavnostní listinu, v níž Vladislavovi i jeho nástupcům udělil právo nosit čelenku /cirkulus / o svátcích, kdy též císař nosívá korunu, navíc o dnech sv. Václava a sv. Vojtěcha. Tuto poctu měl český panovník přijímat z rukou svých biskupů. Císař potvrdil i český nárok k platu z Polska.

Tak rozsáhlé a dlouho tajené iniciativy velmoži nevítali. Cítili, jak Vladislav uniká z jejich vlivu. Bouřili se proti italské výpravě a uklidnil je teprve slib, že král podnikne tažení na své náklady. Koncem května 1158 nastoupilo vojsko pochod na jih. Vladislava provázeli bratr Děpolt, biskup Daniel a četní velmoži s bojovými družinami. Za ničení a loupení pronikli Čechové do pádské nížiny a spojili se s císařovým vojskem. V bojích o Milán se nejednou vyznamenali a město se počátkem září vzdalo. Při kapitulní oslavě císař Barbarossa opět vložil na skráně Vladislava korunu a veřejně tím stvrdil povýšení v Řezně.

Přijetím koruny se Vladislav pevně svázal se Štaufy. Byl nucen k dalším projevům oddanosti. Do Itálie trvale proudily české posily. Pražský dvůr podpořil císaře v boji s papežem Alexandrem III. / 1159 – 1181 / a vojensky zasáhl v Uhrách.

Po dědovi Vratislavovi a strýci Soběslavovi, kteří učinili mnoho pro symbolickou reprezentaci, pokračoval v jejich díle Vladislav. Na mincích se ocitl motiv korunovace, předávání královské pocty z císařových rukou zobrazuje reliéf z malostranské věže Juditina mostu. Královská titulatura pronikla i do opisů pečetí. Lesk královského dvora zvyšovala skvělá příbuzenství, jako s rodinou byzantských císařů.

Přes vnější okázalost a kontakty s cizinou však obliba rodiny krále Vladislava II. od sklonku šedesátých let klesala. Měly na tom podíl nejen autoritativní způsoby vlády, nejen častá a vyčerpávající tažení za hranice, nejen podřízení Olomoucka, ale i dvorské aféry. Královna Judita neomaleně prosadila biskupskou „volbu“ svých příbuzných Gotpolda a Fridricha, taktickou chybou byl i tvrdý postoj k Soběslavcovcům. Když po Danielově smrti / 1167 / ztratil Vladislav klíčového politického rádce a roku 1168 se proti císařově vůli stal salcburským arcibiskupem králův syn Vojtěch, nastal obrat.

Vladislav II. měl jediný cíl, zajistit trůn svému synovi Bedřichovi. Volil nevyzkoušený recept, když se bez konzultace s domácí reprezentací vzdal koncem roku 1172 moci v synův prospěch. Teď se předáci rozpomínali na vězněného Soběslava. Když byl propuštěn, prý v obavě o život spěchal k Barbarossovi, následován Vladislavem a Bedřichem.

 Rozhodnutí padlo v září roku 1173. S výtkou, že dosáhl trůnu bez souhlasu „Čechů“ i Říše, zbavil císař Bedřicha vlády. Korouhve předal Oldřichovi, ten je postoupil staršímu Soběslavovi. Oba slíbili, že císaři pomohou v Lombardii.

Král Vladislav II. zemřel 18. 1. 1174 v Míšni, jak poznamenal kronikář Jarloch, byl tu původně i pochován, nicméně se souhlasem vítězného Soběslava II. mohly být jeho ostatky přeneseny do Prahy a uloženy ve Strahovském klášteře, hrob nebyl dosud nalezen.

Královská hodnost zůstala skoro na tři desetiletí zapomenuta.

Z doby vlády Vladislava II. pocházejí již spolehlivé doklady o existenci panovnických listin, včetně písemností dochovaných v originálu. Pomohl také cisterciákům. Ještě před polovinou 12. Století získali cisterciáci z Waldsassen území kolem říčky Halštrov na Ašsku a začali ho pilně osazovat, až mimoděk vstoupili na české území. Milostí krále Vladislava II. o výsledky svého snažení nepřišli. Nechal také založit cisterciácký klášter Plasy.

První manželkou Vladislava II. byla Gertruda Babenberská, dcera Leopolda III. Rakouského. Měli spolu čtyři děti. Syn Bedřich I. / Fridrich /, oženil se s Alžbětou, dcerou Gejzy II. Uherského, 1172 – 1173, 1178 – 1182, 1182 – 1189 český kníže, 1173 – 1178 vyhnanství, někdy po roce 1161 – 1172 správa olomouckého kraje, dcera Anežka byla vychována v doksanském klášteře, abatyše kláštera sv. Jiří na Pražském hradě až do smrti, syn Svatopluk, oženil se také s dcerou Gejzy II., ale její jméno není známo, po roce 1169 exil a snad 1172 olomoucký údělník, syn Vojtěch Adalbert, po smrti matky byl vychováván ve Strahovském klášteře, 1168 salcburský arcibiskup, 1174 sesazen císařem a 1177 i papežem, 1183 se do úřadu vrátil, od 1174 mělnický biskup.

Druhou manželkou Vladislava II. byla Judita Durynská, dcera Ludvíka I. Durynského. Měli spolu tři děti. Syn Přemysl I. Otakar  - český král / bude mu věnována zvláštní kapitola /, syn Vladislav III. Jindřich, 22. 6. až 6. 12. 1197 český kníže, vzdal se vlády ve prospěch svého staršího bratra Přemysla, 1197 – 1222 markrabí moravský, po smrti byl uložen v klášteře na Velehradě, dcera Richsa, provdala se za Jindřicha Rakouského z Modlingu.

 

Soběslav II. se ujal vlády roku 1173 a patřil k nadaným vládcům. Přesto měl jeden neuralgický bod – málo věřil těm, kdož spravovali jeho hrady, obsazovali úřady, sloužili ve vojsku. Na taženích se prý necítil bezpečně, pokud kolem sebe neviděl selský lid. Ale ani předáci nezapomněli, jak se dostal k moci. Bez volby „Čechů“ / snad proběhla dodatečně /, což Barbarossa licoměrně vyčetl Bedřichovi. I „ chudé“ proti „mocným“ bránil tak vehementně, že býval přezíravě zván „knížetem sedláků“ / princes rusticorum /. Patrně chtěl dát své vládě širší sociální základnu a více připoutat sice „svobodné“, ale neurozené obyvatelské složky ke knížecí moci.

Brzy nastaly potíže. Selhal český sbor v Lombardii, ve sporu o Vitorazsko vpadl Soběslav ničivě do Rakous / 1176 /, bouřil se znojemský údělník Konrád Ota. Znejistělý Soběslav dal uvěznit bratra Oldřicha, jemuž předtím svěřil Olomoucko. Když Oldřich zemřel, odevzdal olomoucký díl nejmladšímu bratrovi Václavovi. Mezitím Bedřich usiloval o císařovu přízeň a tan mu patrně v létě 1178 udělil Čechy v léno. S podporou Rakušanů se teď tlačil z východu Konrád Ota, ke vpádu do Čech se chystal Bedřich. Aniž by vyčkal útoku, Soběslav své selské bojovníky rozpustil. Byl totiž čas žní. Až nyní vnikl Bedřich do země, přibíraje nespokojené velmože. Soběslav se stáhl na hrad zvaný Skála.

Vítězný Bedřich ovládl Prahu, Soběslav se nevzdal, ale teprve začátkem roku 1179 před Prahou definitivně přišel konec, když „ztratil Prahu a tím Čechy“. Vyčerpávající a taktické operace po celé zemi postrádaly smysl, neboť všechny boje se rozhodovaly v Praze.  Vždyť stačilo tak málo, dobýt hrad Prahu a dosednout na kamenný trůn. Lapidárně to vyjádřil  Jarloch, když popsal úspěch knížete Bedřicha. Tehdy „zmocniv se Prahy jakožto i Soběslavovy manželky, dosáhl též panství nad celými Čechami“. Silné opevnění hradu chránilo nejen knížete, jeho dvůr a manželku, ale přístup k posvátnému knížecímu stolci.

 Pravda je, že přetrvávající spory o vládu, umožnily císaři znovu rozhodovat o obsazení pražského trůnu. Jeho přízeň v podstatě určovala osudy jednotlivých panovníků.

Fridrich I. Barbarossa získal nad Přemyslovci převahu jako málokterý z jeho předchůdců. Podařilo se mu také to, co žádný z nich nedokázal. Na čas ovládl část českého knížectví – sedleckou kastelánii.

Soběslav II. zemřel 29. 1. 1180 v cizině, ale ještě téhož roku dal Bedřich souhlas a jeho ostatky byly převezeny do Prahy a uloženy v chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě / hrobka nebyla dosud objevena /.

Soběslav II. byl ženatý s dcerou Měška III. Polského, Eliškou, teprve za jeho vlády se objevují první stopy po kancelářské činnosti u panovnického dvora. Také je znám tak zvaným privilegiem Soběslava II. pro pražské Němce ze sedmdesátých let 12. století odkazující na starší tradice, hovoří o osídlení „ Němců“ ve více pražských osadách, snad s jádrem při kostele sv. Petra na Poříčí. Pražským „Němcům“ se dostalo neobyčejných kolektivních výsad: těšilis na vlastní jurisdikci, mohli si volit kněze i rychtáře a byli osvobozeni od některých tíživých břemen.

 

Od roku 1182 se stal českým knížetem opět Bedřich I. Fridrich, syn Vladislava II. a Gertrudy Babenberské. Největším Bedřichovým rivalem byli zemští předáci, na jedné straně hřešící na jeho slabou vládu na straně druhé se spolčující s jinými přemyslovskými „knížaty“. Roku 1182 nabídli trůn Konrádu Otovi, pánovi Znojemska a Brněnska. Vyhnaný Bedřich si stěžoval císaři a ten pozval obě strany do Řezna. Tam rozhodl, aby povstalci opět přijali Bedřicha za pána Čech, Konrád Ota se měl spokojit s Moravou. Barbarossův výrok nepřinesl žádnou státoprávní změnu, nicméně ohrozil jednotu monarchie.

Konrád Ota, teď pán celé Moravy, se začal titulovat jako markrabě. Jakmile Bedřich potlačil další z odbojů / 1184 /, vypravil na Moravu svého mladšího bratra Přemysla / později Přemysl Otakar I. /, ale rozhodnutí nepřinesla ani bitva u Loděnice na Znojemsku / 1185 /. Až na setkání ve středočeském Kníně / 1186 / se Bedřich a Konrád smířili a uzavřeli dohodu, podle níž si Konrád ponechal markraběcí titul, uznal však „nadřazenost českého knížete“. Toto jednání přispělo k obnovení jednoty státu. Po zbývající léta Bedřichovy vlády se dobrý poměr obou soupeřů nezměnil.

Přes trvalé balancování získal Bedřich v likvidaci vzpour určitou obratnost. Když se zdálo, že nastane klid, začal spor s pražským biskupem Jindřichem Břetislavem. Nevypukl by takovou silou, kdyby Jindřich nebyl zároveň jeho bratrancem. S biskupy z vlivných rodů mívala knížata vždy problémy / Vojtěch, Jaromír – Gebhard /, a proto dávala přednost cizincům, nezakotveným v Čechách a odkázaným na jejich blahovůli. Jak „volby“ probíhaly, bezděčně prozradil Kosmas na biskupa Heřmana / 1099 /, který byl povznesen „ k návrhu knížete, se schválením duchovenstva a za souhlasu všeho lidu“. Od biskupa se žádala poslušnost a duchovní péče o knížecí dvůr. S tím se nechtěl smířit Jindřich, odnášející si z pařížských škol jiné představy o náplni duchovní moci. Když se ujal biskupské hodnosti / 1182 - 1197 /, semkli se kolem něj stoupenci církevní emancipace. Nebyli početní ani vlivní. Reformně ladění biskupové, olomoucký Jindřich Zdík a pražský Daniel I., se zatím věnovali spíše organizaci svých diecézí, případně katedrálních kapitul. Jen zvolna houstla farní síť, disciplína kléru však zůstávala nízká. Kněží záviseli na mocných laicích a často nesplňovali ani základní nároky k výkonu svého poslání – celibát, vzdělání, svěcení.

Reformní pohyb uspíšili premonstráti a cisterciáci, vstupující na českou půdu ještě před polovinou 12. století. Spojeni s papežstvím, reagovali na neduhy benediktinství a přicházeli s novým modelem řízení. Budoucnost již nepatřila volnému seskupování vzájemně si blízkých komunit. Prémontré a Citeaux se měnily v nadnárodní centra, která usměrňovala řádovou politiku v duchu reformních představ. Ne náhodou přáli zejména premonstrátům – Strahov, Želiv, Litomyšl, Hradisko u Olomouce – biskupové Jindřich Zdík a Daniel I. První cisterciácké kláštery zase využily nabídek velmožů – Sedlec, Pomuk. Jen Plasy založil Vladislav II., ale vtažení české politiky do sporů císaře Barbarossy s papežem Alexandrem III. rozmach premonstrátů a cisterciáků načas utlumilo.

Církev nemohla plně užívat ani své majetky. Odtud asi vznikl spor mezi Bedřichem a Jindřichem, který se roku 1187 řešil před císařem. Ješitný prelát do něho promítl světskou prestiž. Když se Bedřich nechal slyšet, že pražský biskup býval vždy knížecím kaplanem, ozvali se němečtí biskupové. Tvrdili, že pražský biskup patří mezi ně, vždyť přijímá úřad z rukou císaře / investitura /. Formálně to souhlasilo, ale o „své“ biskupy odedávna hmotně pečovala jen česká knížata. Avšak Barbarossa nezaváhal. Jako skutečný soudce uznal pražského biskupa, za říšského knížete a udělil mu prý výsadu se zlatou pečetí.

Text se nedochoval, císař však patrně vyňal biskupa i jeho statky z moci českých panovníků. Byly to državy v souhrnu nevelké, ale sám akt mohl být do budoucna nebezpečným precedentem.

Zemřel 25. 3. 1189 a byl uložen v bazilice sv. Víta na Pražském hradě, po gotické přestavbě snad královská krypta ve sv. Vítu / hrob neidentifikován /. Jeho manželkou byla Alžběta, dcera Gejzy II. Uherského, měli spolu šest dětí. Neznámá dcera Helena, byla snad provdána za synovce byzantského císaře Manuela Komnena, Petra, dcera Žofie provdaná za Albrechta Pyšného Míšeňského. Dcera Ludmila byla dvakrát provdána, její první manžel byl Albrecht z Bogenu a druhý Ludvík I. Bavorský, syn Vratislav je znám pouze ze zmínky Bedřicha v listině pro Olomouc, kde vzpomíná na mrtvého syna. Dcera Olga, patrně zemřela před rokem 1172, ještě patrně za Bedřichovy vlády v Olomoucku. Dcera Markéta i ona patrně zemřela v přibližně stejné době jako sestra Olga.

 

Po Bedřichově smrti roku 1189 skutečně převzal vládu Konrád II. Ota / narozený po roce 1134, syn Konráda II. Znojemského a Marie Srbské /. I svým titulem „kníže Čechů, kdysi markrabě moravský“ dal najevo, že jeho nová hodnost v sobě zahrnuje i panování nad Moravou. Vždyť také ani jeho otec ani jeho děd na knížecí titul nedosáhli. Naposledy jej v této rodové linii držel jeho prapradědeček, který zemřel roku 1092.

Ve snaze zpřísnit dohled nad rozbujelým úřednictvem a vtisknout knížecí justici některé racionální prvky ohlásil na sněmu v Sadské zákoník / 1189 /, jehož vydání se dochovalo v mladších verzích pro obvody jižní Moravy / 1222, 1229, 1237 /. Není jisté, jak dalece zasáhli do textu Konrádovi nástupci. Zákoník uvozuje preambule, že „všechny dědiny, které urození mužové jak menší tak větší drželi za časů knížete Konráda a drží neustále až po nynější časy bez námitek spravedlivě a klidně, mají také nadále pokojně držet“. Obvykle se v tom hledá dědičné stvrzení řádně nabyté držby, jehož šlechta dosáhla, nicméně víc než sebe panovník zasáhl střední a nižší články hradské správy. Z ostatních téměř 40 článků, tak zvaných Statut Konráda II. Oty, se většina vztahuje k procesnímu, zvláště trestnímu řízení. Patrná je snaha potlačit svévolné zásahy do soudnictví a bránit přehmatům úředníků. Namísto kolektivního ručení se prosazuje odpovědnost jedince. Statuta ukládají peněžité tresty, ale připouštějí i kamenování. Vedle přísah se udržely také „boží soudy“. Obrátky naturálně přídělového systému ještě pracovaly, ale jeho možnosti se vyčerpaly. Beneficiární struktury ztrácely na efektivitě a nabývaly parazitujících rysů. Ocitly se mimo trendy směřující ke „změně“. Stát i společnost začaly jako celek procházet transformací, která od základu měnila jejich existenční podstatu.

K velkým změnám v druhé polovině 12. století došlo v síti centrálních bodů na Moravě.  Po různých mocenských tahanicích a vzestupu Konráda II. Oty se zcela rozpadl a zanikla některá prvotně proponovaná hradská centra – Pustiměř, Rokytná, Spytihněv, Strachotín, Kramolín.  A teprve v průběhu dalšího půl století se tvořila struktura nová, tři místa vycházely z tradičních údělů – brněnský, olomoucký a znojemský. Další pak byly vytvořeny v jejich rámci jako separátní a svébytné správní celky, o různé důležitosti.

Úmrtí Konráda II. Oty zaznamenal kronikář Jarloch. Zemřel 9. 9. 1191 v blízkosti Neapole ve službách římských panovníků z rodu Štaufů, krátce po korunovaci císaře Jindřicha VI., tkáně zemřelého knížete byly uloženy v klášteře Monte Cassino, zatímco kosti byly uloženy do dřevěné, kůží potažené, nýty zdobené truhly. Byla zhotovena v jižní Evropě společně s dvěma tkaninami sicilského španělského původu. Ostatky Konráda II. Oty byly zřejmě v této truhle převezeny do Prahy a uloženy v královské kryptě v katedrále sv. Víta.

 

Po smrti Konráda II. Oty se na velmi krátký čas ujal vlády Václav II. / 1137 – po 1192 /, syn Soběslava I. Oldřicha a Adléty Uherské, / 1140 – 1173 exil, 1177 – 1178 olomoucký údělník, 1178 – 1183 exil, 1184 pokus o dobytí Pražského hradu, 1184 – 1189 exil, od 1189 v Čechách, 1190 správa českého knížectví, září 1191 až začátek 1192 český kníže, začátkem roku 1192 svržen Přemyslem I., pak v Míšni zajat markrabětem Albrechtem, nejspíše zemřel v jeho vězení /.

 

Po krátké mezihře se dostali k moci mladší Bedřichovi bratři Přemysl Otakar I. / 1192 – 1193 / ovládl pražský trůn a Vladislav se ujal Moravy, kde však také současně působili údělníci. Jelikož knížetem Václavem vymřeli Soběslavovci, otevřely se možnosti pro syny Vladislava II. Ale nové kolo zápasu rozehrál biskup Jindřich Břetislav, když přijal od císaře Jindřicha VI. / 1190 – 1197 / lenní korouhve. Přemysl uprchl. Kníže biskup / 1193 – 1197 / si podrobil Moravu, nepřestal však žít ve strachu z Přemysla. Proto se také přimkl k císaři. Když v Chebu takřka na útěku v polovině června zemřel, povolali čeští předáci Vladislava / 1197 /.

Nový kníže hned učinil jeden zásadní krok. Jelikož se uvolnil i biskupský stolec, jednoduše na něj dosadil svého kaplana Daniela II. Milíka / 1197 – 1214 /. Slavné privilegium o říšském knížectví pražského biskupa vzalo za své.

Ale proti Praze vytáhl Přemysl a jeho lidé „připraveni buď zemřít, nebo zjednat sobě chleba a pánu svému Přemyslovi knížectví“. Patřili k mladším bojovníkům, lačným po úřadech a poctách, za Vladislavem stáli „urozenější“ mužové. Ale Vladislav, i když mohl čekat vítězství, se po vzájemné dohodě raději zřekl trůnu a spokojil se s Moravou. Stalo se tak 6. 12. 1197 mezi Plzní a Prahou, snad kdesi u Zdic. Vzápětí mohli usmíření bratři těžit z okolností, které nabídla smrt Jindřicha VI. v sicilské Messině. Pro české dějiny se může zdát symbolické, že císaře překvapila 28. září 1197.

Přemysl Otakar I. si jistě už v emigraci uvědomoval, jak vážný soupeř roste knížeti v zemské aristokracii. Přes opakované zrady zůstávali velmožové a hodnostáři stále u moci. Ne-li oni, tak jejich bratři, synové a příbuzní. V roce 1203 papež dokonce neváhal adresovat osobní dopis „županům Čech“ / Suppanis Boemie /. Nebyl to důsledek okamžitého rozložení sil. Nástupem Přemysla Otakara I. se vlády ujal panovník, s jehož jménem bývá spojováno přetváření starého knížectví „Čechů“ v dědičné království nového typu.

Urození „Čechové“ nestáli o rozvrat mechanismu, který je živil a poskytoval výsady. Tato jednoduchá pravda je stmelovala. Sporů mezi knížaty využívali, aby si vylepšili osobní pozici, aby při nějakém „dělení“ nezůstali stranou.

Otakar Přemysl I. si velmi brzy získal respekt. Vzápětí zhodnotil své znalosti německých poměrů. Smrt Jindřicha VI. říšská knížata rozdělila. Štaufská strana zvolila Filipa Švábského, bratra zemřelého císaře. Welfský tábor vedl Ota IV. Brunšvický. Sporu o vládu v říši využíval papež Inocenc III. k oslabení císařské moci v Itálii a získání dominance v západním křesťanství.

Koncem léta 1198 vyrazil Přemysl k Rýnu, aby vojensky podpořil Filipa Švábského. Za svou pomoc si určil vysokou cenu – korunu. Obě korunovace Přemysla Otakara I. se odehrály na válečných taženích. Ta první z vůle Filipa Švábského se konala nejspíše v Mohuči v září 1198, církevní pomazání zajistil snad Aimo, arcibiskup z burgundského Tarentaise. V srpnu 1203 před obléhaným Merseburkem ozdobil Přemysla korunou a pomazal ho kardinál – legát Guido za odměnu, že český vládce přestoupil k Otovi IV. Brunšvickému. Praha opět přišla zkrátka. Filip Švábský vydal českému spojenci později ztracenou listinu, jejíž text v hlavních bodech opakovala Zlatá bula sicilská / 1212 /. Filip tehdy stvrdil českou královskou hodnost s tím, že Přemysl i jeho nástupci mají nový titul užívat dědičně a bez poplatků. Dědičným královstvím „zanikl“ seniorát. Zároveň došlo ke snížení plodnosti Přemyslovců. V době smrti Přemysla Otakara I. v roce 1230 byli jedinými žijícími Přemyslovci v mužské linii jeho synové Václav a Přemysl a několik Děpolticů – v exilu žijících potomků Přemyslova strýce Děpolta.

Královská hodnost Přemyslovců neznamenala jen honorární ocenění. Nepotvrzovala jenom výlučnou pozici českého státu v říšském svazku. Vnášela průlom do knížecí ideologie, v níž fyzický panovník toliko zastupoval skutečného majitele země – věčného a neumírajícího mučedníka Václava. Nastolením a způsobem vlády zůstávala knížata svázána s „ Čechy“. Vyjadřoval to jejich titul: ne kníže Čech, ale „Čechů“ / dux Boemorum /, kteří pozemského knížete nejen volili, ale mohli ho i zapudit. Novým královským titulem se Přemyslovci odpoutávali z těsného rámce náměstků urozeného světce a stavěli své charisma na církevně symbolickém rozměru korunovací.

Z knížete, jehož temné „pohanské“ kořeny zjemnily křesťanské prvky, se stával král z Boží milosti, vikář samotného Krista. Proto již Přemyslovi listiny z počátku 13. století květnatě hovoří o převzetí vlády z rukou Boha nebo opakují, že král dosáhl panování nad lidmi z Boží štědrosti.  A tak volební shromáždění „Čechů“ mizela, kamenný pražský trůn upadal v zapomnění tak rychle, že po něm nezbyly žádné stopy. Kontinuita místa trvala, korunovační slavnost se jen přesouvala do sousední katedrály.

Na Otovu stranu lákal krále Přemysla papež s tím, že potvrdí jeho nový titul. To bylo samo o sobě silným argumentem, protože ač byl Přemysl třetím českým králem, až dosud tuto hodnost svým souhlasem nepodepřel žádný papež. Zdaleka nezanedbatelné bylo také to, že příklon na stranu podporovanou papežem by nepochybně vyřešil problém Přemyslova rozvodu s kněžnou Adlétou pod záminkou příbuzenství ve čtvrtém koleni. Souhlas s rozvodem vyjádřil pouze pražský biskup Daniel II. a Přemysl se hned oženil s Konstancií, sestrou uherského krále Emericha.

Z pragmatických důvodů tedy přešel Přemysl na Otovu stranu, nejprve skrytě roku 1201, v následujícím roce i veřejně. V dubnu 1204 uznal Přemyslovu královskou hodnost i Inocenc. Krátce na to se situace změnila. Filip získal výtečnou pozici a Přemysl se roku 1204 vrátil do jeho tábora. Začátkem roku 1204, nesporně v souvislosti se svou upevňující se pozicí u papeže, Přemysl požádal Inocence III. o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Papež této žádosti nevyhověl, ale 4. 7. 1204 se odehrála kanonizace nového českého světce Prokopa. Je velmi pravděpodobné, že byla původně zamýšlena jako součást cesty k arcibiskupství. Celý „projekt“ se ale rozpadl na dvě části a pouze ta druhá se stala skutečností.

Je nesporné, že Přemyslova snaha o arcibiskupství dobře zapadá do celkového obrazu jeho mocenských ambicí a že události, které jsme sledovali na přelomu 12. a 13. století, dobře charakterizují také stav společnosti, v níž se odehrávaly. Tato společnost byla sice oficiálně křesťanská, přesto je však zřejmé, že se od ní v mnohých ohledech významně odlišovala. Již ze vztahu panovníka – jako vrcholného představitele společnosti laiků, a biskupa – jako muže z vrcholu tehdejší hierarchické pyramidy české společnosti vyplývá, že panovník si stále držel postavení vládce nadřízeného laikům i kněžím a že v dalších společenských horizontech byly laické instituty většinou nadřazeny církevním. Samotnému principu nadřazenosti světské moci nad církevní se není třeba divit. Vždyť od památného řezenského sněmu, na němž zaznělo, že pražský biskup je panovníkovým kaplanem, uplynuly teprve necelé dvě desítky let.

Přemysl I. nepochybně hodlal držet otěže českého státu pevně ve svých rukách, což znamenalo, že hodlá řídit i českou církev. Přesto ani on nemohl nereagovat na problémy doby. Silné emancipační tendence jej dovedly k tomu, že snad v roce 1207 předal olomoucké i pražské kapitule právo kanonické volby biskupa. Jiným výrazným signálem z panovníkovy strany byla podpora stabilizace církevního vlastnictví, o niž se církev dlouhodobě snažila v tendenci k osamostatnění. Přemysl se také zřekl tak zvaných regálií, tedy panovníkovy práva na důchody uprázdněného biskupství.

Dobové napětí zvyšovala situace související s pontifikátem velkého reformátora Inocence III., který svolal mimořádně důležitý IV. lateránský koncil. Stalo se tak roku 1215, kdy už rok seděl na pražském biskupském trůně biskup Ondřej. Stejně jako řadu dalších církevních hodnostářů tohoto původně Přemyslovi oddaného muže reformní ideje koncilu natolik nadchly, že vyvinul mimořádné aktivity, jejichž smyslem byla náprava všech problémů, které byly již popsány. Ondřejovi šlo zejména o plný odvod biskupského desátku, o zamezení laikům, aby ke „svým“ kostelům dosazovali kněze bez biskupova svolení, o vyvázání duchovních z pravomoci světských soudů, o odstranění nejrůznějších břemen, kterými byla církev zatížena, a proti násilí páchanému na duchovních.

Po Inocencově smrti v roce 1216 se stal novým papežem Honorius III., který se rozhodl Ondřeje podpořit. Ale spor se začal schylovat k řešení až v roce 1221. Přemysl i předáci byli niceni tuto skutečnost nakonec akceptovat. Celá záležitost byla uzavřena „velkým privilegiem české církve“, které vydal Přemysl I. dne 10. 3. 1222. Celá věc tak skončila kompromisem, který vedl ke sblížení panovníka s církví, každopádně církev vyšla z konfliktu posílena. V souvislosti s tím zaznamenala podstatný vývoj i církevní správa, jejíž instituce pravidelně pokryly území celého státu. Výrazným dokladem funkčnosti církve se ve 13. století staly instituty církevních synod a církevního soudnictví. Jak, ale dokládá řada pramenů, ještě dlouho poté existovaly neregulérnosti v právním i fyzickém soužití církve a společnosti.

Ochrana církve a zakládání a podpora církevních institucí patřily k ideálním vlastnostem křesťanských vladařů. A tak mezi zakladateli klášterů a rytířských komend náleží význačné místo panovníkům, případně dalším členům přemyslovské dynastie. Velké přízni a podpoře krále Přemysla Otakara I. se těšil Velehradský klášter, byl zde i s manželkou Konstancií a synem moravským markrabětem roku 1228 na slavnosti svěcení. Tři týdny předtím byl i s rodinou na vysvěcení kostela cisterciaček v Oslavanech. Několik odkazů udělal Přemysl, ale i ve prospěch jiných církevních řádů. V roce 1207, či krátce před tím, Přemysl Otakar I. spolu se svou manželkou Konstancií učinil donaci pro konvent augustiánek u kostela sv. Petra v Olomouci. Velmi dobrý vztah měl Přemysl k opatství benediktinů v Břevnově. Jemu věnoval rozsáhlý újezd na severovýchodě Čech. Na tomto statku vzniklo proboštství v Polici nad Metují, podřízené do Břevnova. Právě v době Přemysla Otakara I. se v Čechách objevil první mendikantský řád. Udává se, že u kostela sv. Klimenta v Praze na Poříčí vznikl v roce 1226 klášter dominikánů. Z tohoto místa byl pak přenesen ke kostelu sv. Klimenta u staroměstské paty Juditina kamenného mostu, a to už v době Václava I., patrně ještě za života pražského biskupa Pelhřima / zemřel 1240 /, který se o klášter zasloužil. Ale to byl jen začátek. Velký rozmach žebravých řádů nastal v době dalších přemyslovských králů. Ještě v posledních letech svého života připravil Přemysl Otakar I. obvěnění pro nový klášter, jehož založení realizovala po Přemyslově smrti jeho ovdovělá manželka Konstancie v moravském Tišnově. Královně při fundaci byli nápomocni oba její synové, český král Václav I. a jeho mladší bratr, moravský markrabě Přemysl. Bohaté nadání umožnilo v Tišnově nadmíru rychlou a nákladnou výstavbu. Už samo jméno kláštera Porta Coeli – brána nebes – naznačuje, že založení kláštera mělo být pro fundátory branou ke spáse. V novém klášterním kostele nalezl v roce 1239 místo posledního odpočinku moravský markrabě Přemysl a o rok později i jeho matka, královna Konstancie.

Jak opatství na Velehradě, tak i ženský klášter v Tišnově byly budovány jako pohřební místa členů královské dynastie Přemyslovců. Od pozdního 12. století a po celé 13. století byla v mnoha zemích Evropy zřizována nová pohřebiště vladařských rodů právě na půdě cisterciáckých klášterů.                                                                                                                                                           

Svatá Anežka rok po smrti svého otce píše o radu papeži, chce do kláštera, chce následovat sv. Kláru a sv. Františka. Už v letech 1231 – 1232 založila dcera Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské sv. Anežka Česká / 1211 – 1282 / za pomoci svého bratra Krále Václava I. v Praze klášter, do něhož byly uvedeny sestry řádu sv. Kláry povolané z Tridentu. K tomuto klášteru byl přidružen špitál sv. Františka, poprvé doložený v listině královny Konstancie z 6. 10. 1233. Později došlo k rozluce kláštera a špitálu a při klášteře klarisek byl zřízen klášter minoritů. Anežka Přemyslovna do kláštera, který založila, vstoupila již v letech 1233 – 1234 a stala se jeho představenou, pak se vzdala postavení abatyše a stala se „starší sestrou“, nechtěla se povyšovat nad ostatní. Zastávala krédo „Být je víc než mít“, byla velmi hrdá, skromná a pracovitá. V klášteře často pracovala v kuchyni. Topila v kamnech, myla nádobí, uklízela a po nocích zašívala šaty chudých lidí. Také sestrám, v klášteře prospěla, vymohla pro klášter „úlevy od přísného půstu, kdy žily jen o vodě a chlebě“ a také možnost nosit boty a kožešiny.           

Ještě za života Václava I. byla v klášteře pohřbena jedna z jeho dcer, on sám tu byl pochován v kostele sv. Františka. Později byla v Anežčině klášteře pohřbena manželka Václava I., královna Kunhuta Štaufská, dále Markéta, patrně dcera Přemysla Otakara II. a v roce 1282 tu byla k poslednímu odpočinku uložena zakladatelka kláštera Anežka Česká / byla pohřbena teprve po čtrnácti dnech, nikdo neměl odvahu ji pohřbít, její ostatky se dodnes nenašly, pravděpodobně je sestry roku 1419 při husitských nepokojích odnesly sebou a snad pak i zpět a ukryly velmi dobře / a po té královna Kunhuta, vdova po Přemyslu Otakarovi II., které poskytla azyl po Otakarově smrti, soudí se, že kostel sv. Salvátora, zbudovaný v sousedství kostela sv. Františka, měl být pohřebním místem Přemysla Otakara II.

Zakladatelka a představená kláštera Anežka Přemyslovna se dožila požehnaného věku. Přežila vládu svého otce Přemysla Otakara I., bratra Václava I. i svého synovce Přemysla Otakara II. Jako žena svatého života byla uctívána již za svého života a těšila se pověsti ochránkyně a záštity dynastie. Její pražský klášter se stal východiskem pro zřizování dalších klášterů klarisek a menších bratří. Podle tohoto vzoru vznikly dvojité kláštery klarisek a minoritů ve Znojmě a Chebu. Podobný klášter vznikl i ve Vratislavi, jeho fundátorkou se stala kněžna Anna Česká, sestra sv. Anežky České a manželka vratislavského knížete Jindřicha Pobožného. Pod patronací sv. Anežky Přemyslovny vzniklo v Praze špitální bratrstvo, sídlící zpočátku u kostela sv. Haštala, později bylo sídlo přeneseno ke kostelu sv. Petra na Poříčí. Už v roce 1237 přijalo řeholi sv. Augustina a v roce 1250 mu papež povolil užívat zvláštní odznak. Ze zprávy v letopisech tak zvaných „Pokračovatelů Kosmových“ víme, že 21. 3. 1252 založili bratři „s hvězdou“ špitál na konci pražského mostu, kde řád křížovníků s červenou hvězdou sídlí až do dnešních dnů.

Sv. Anežka byla již někdy mezi rokem 1214 až 1217 zasnoubena se synem Jindřicha I. Bradatého a sv. Hedviky, lépe by odpovídal rok 1214, protože některé prameny hovoří o zasnoubení Anežky už ve třech letech jejího života. V této době byla poslána do kláštera cisterciaček sv. Hedviky v Polsku, její sestra Anna tam byla také. Zasnoubení bylo zrušeno. V šesti letech byla poslána do kláštera do Doksan, často tam byly posílány dívky z českých šlechtických rodů na výchovu. Zde ji řádové sestřičky učily číst a psát a měla se zde učit „dvorským mravům“. Bylo to v době, kdy byla zasnoubena se synem císaře Fridricha II. římským králem Jindřichem / VII. / někdy mezi roky 1220 – 1224 /, toto zasnoubení zmařil štýrský vévoda Leopold VI. pro nevůli s jejím otcem Přemyslem Otakarem I., také Fridrich si to nepřál. Zhrzená Anežka se ve 14 letech vrátila domů, ve svých 15 letech se ve zmatcích okolo křížové výpravy dokonce postavila vůli svého otce a pomohla Konrádovi, kterého její otec věznil na Lokti. Na konec po roce 1225 došlo na jednání o sňatku s anglickým králem Jindřichem III., ani k tomu však nedošlo, Anežka si to nepřála. Zemřela 2. 3.1282 v klášteře na Františku v kapli p. Marie. O její kanonizaci usilovala už Eliška Přemyslovna. Roku 1874 byla blahoslavena a teprve roku 1989, za papeže Jana Pavla II. svatořečena. Při této příležitosti španělský král přinesl vzácný dar – krásný relikviář s dolní čelistí sv. Anežky.

Když nastoupil na trůn Přemysl Otakar I., bylo v českých zemích jen málo míst, která mohla připomínat vrcholně středověká města. Významem, rozsahem i výstavností se česko-moravským poměrům ovšem vymykala Praha.

V průběhu první poloviny 13. století, z části už v době Přemysla Otakara I., se tato nejstarší centra proměňovala v města vrcholně středověkého typu a zároveň s tím probíhaly i úpravy jejich právního postavení. Tak tomu bylo v Čechách například v Hradci Králové, Litoměřicích a Žatci. Na Moravě směřovalo k přerodu středověké město Brno / městské zřízení až v listině Václava I. z roku 1243 / a Olomouc / jako město doložena až v roce 1248 /. Transformaci Znojma v město dokládá listina Přemysla Otakara I. z roku 1226 a v roce 1224 městská práva Opavě a jako město se připomíná Hodonín. Založena byla tehdy města Bruntál a Uničov. Proces formování nových měst se v českých zemích urychlil za Václava I. Už v roce 1230 bylo založeno Havelské Město s novým tržištěm. Za Václava I. sevřelo a tak i definovalo obvod Starého Města v Praze nové opevnění. V písemných pramenech se v letech Václava I. poprvé objevuje jihočeský Písek / není ovšem jisté, zda se tato zpráva nevztahuje ještě k osídlení na levém břehu Otavy, k tak zvanému Starému Písku /. Z té doby pocházelo jádro královského města Mostu, které se pak dočkalo rozšiřování. V té době vzniklo také Ústí nad Labem a západočeské Stříbro. Na Moravě se pak tvořily předpoklady pro vznik Jihlavy při bohatých nalezištích stříbrné rudy.

Pěknou zprávu, dokládající proces vzniku měst v této době, přináší záznam českého letopisu o králi Václavovi I.: „Dal obezdít město Pražské a jiné trhové vsi, které v naší obecné řeči nazývají městy, nařídil opevnit dřevem nebo kamením, donucuje řeholní i světské duchovní ke stavění hradeb a příkopů týchž měst“. Ale přes to všechno započal skutečný rozkvět monumentální městské architektury až v následujícím období.

Král Přemysl Otakar I. zemřel patrně v Praze 15. 12. 1230 a byl uložen v bazilice sv. Víta, za vlády Karla IV. byl společně s tělesnými schránami některých dalších panovníků přenesen do chórové kaple nově vystavěné Svatovítské katedrály. V klidu tu odpočíval po celá století až do roku 1978, kdy byly jeho ostatky odborně prozkoumány. Při této příležitosti byl nalezen luxusní zlatý prsten s turmalínem neobvyklé barvy, bezpochyby tvořil součást pohřební výbavy prvního českého dědičného krále. Prsten náleží k ukázkám špičkové zlatnické práce své doby.

Přemysl Otakar I. měl dvě manželky. První sňatek se konal roku 1180 s Adlétou, dcerou míšeňského vévody Otty Bohatého a Hedviky, dcery braniborského markrabího Albrechta Medvěda, sestrou markrabího Dětřicha. Jejich manželství bylo rozvedeno, ale Adléta se odvolala ke kurii, proces se táhl až do její smrti. Mezi rokem 1204 a 1205 byla krátkodobě přijata zpět. Z tohoto manželství se narodily tři dcery a jeden syn. Dcera Markéta Dagmar, nelegitimní, patrně narozená před rokem 1190, roku 1198 snad mohla být zasnoubena s rakouským vévodou Leopoldem VI. / mohla to však být také její mladší sestra Božislava /. Zasnoubení bylo roku 1202 nebo 1203 zrušeno. Její sňatek roku 1205 byl důsledkem krátkého smíru mezi jejími rodiči. Jejím manželem byl Waldemar II., dánský král. V Dánsku byla velmi vážena nejen jako dánská královna, ale lokálně byla ctěna jako světice. Roku 1213 zemřela při porodu.

Jako druhý se narodil patrně před rokem 1193 nelegitimní syn Vratislav, otec mu upřel nástupnická práva i legitimitu. Po roce 1198 žil ve vyhnanství, nejprve v Míšni, po smrti svého strýce Dětřicha Míšeňského roku 1221 se patrně uchýlil na dvůr durynských lantkrabat. V roce 1212 mu Ota IV. Brunšvický udělil Čechy v léno, šlo však pouze o demonstrativní akt. Zemřel někdy po roce 1225.

Před rokem 1197 se narodila nelegitimní dcera Božislava, jejím manželem byl Jindřich z Ortenburgu, není známo, kdy zemřela. Poslední nelegitimní dcera Hedvika / není znám rok narození ani úmrtí /, řeholnice v klášteře Gernrode, později snad u sv. Jiří v Praze.

Od roku 1198/9 byla manželkou Přemysla Otakara I. Konstancie, dcera Uherského krále Bély III. a Agnes / Anny /, dcery Renuada de Chatillon, knížete antiochijského, sestra uherských králů Emericha a Ondřeje II., před sňatkem s Přemyslem byla zasnoubena s Konrádem – Fridrichem, synem Fridricha I. Barbarossy. Z jejich manželství se narodilo devět dětí. První syn Vratislav zemřel pár let po narození, dcera Judita se narodila roku 1201 a byla ve svých 12 letech provdána za Bernarda II. Korutanského, vévodkyně korutanská zemřela roku 1230. Místo pohřbu v cisterciáckém klášteře Mariabrunn uvádí Jan z Viktringu, vévodkyně zde měla být pohřbena spolu se svým synem Bernhardem / z čehož se dá usuzovat, že zemřela při porodu /. Jelikož klášter byl založen až roku 1234, byla sem svým manželem patrně přenesena, kde byla pohřbena, předtím není známo. Její syn Oldřich držel ve druhé polovině třicátých let úděl na Břeclavsku. Před rokem 1204 se narodila Anna, byla provdána za Jindřicha II. Pobožného, stala se kněžnou slezskou, krakovskou a velkopolskou. Další dcera Anežka zemřela v dětském věku. Roku 1205 se narodil Václav I., český král a po něm roku 1207 Vladislav II. Moravský, markrabí moravský. Další syn Přemysl se narodil roku 1209, markrabí moravský, oženil se s Markétou, vnučkou Fridricha I. Barbarossy. Po něm roku 1211 přišla na svět Anežka Svatá / byla ji věnována pozornost v předešlé části /.

Není jisté, že údajná dcera Blažena Vilemína byla skutečně dcerou Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské. Je známa pouze z milánského inkvizičního protokolu, české prameny zcela o ní mlčí. Její královský původ není zcela bez pochybností, na druhou stranu jej však nejde vyloučit. Snad někdy kolem roku 1260 přišla do Milána i se synem a usadila se ve farnosti sv. Štěpána, později se přestěhovala do farnosti sv. Petra. Kde žila předtím, není známo. Udržovala kontakty s cisterciáckým opatstvím Chiaravalle, údajně měla schopnost uzdravovat. Soustředil se kolem ní okruh jejich vyznavačů, kteří ji měli za svatou či dokonce za nové vtělení Ducha svatého. Centrem jeho posmrtného uctívání se stalo Chiaravalle. Sekta upoutala pozornost inkvizice, byla rozehnána a hlavní představitelé upáleni. Hranici neušly ani Vilemíniny exhumované ostatky. O osudech jejího syna není nic známo.

Ještě za svého života chtěl Přemysl Otakar I. vyřešit palčivou otázku nástupnictví. Jelikož moravské větve až na kanovníka Siffrida vymřely, zbýval z nedávno početného rozrodu /mimo královu rodinu/ jen bezdětný markrabě Vladislav s Děpoltici, potomky Děpolta I. Formálně měl právo k vládě každý z Oráčova rodu, avšak seniorátní zákon Břetislava I. již prakticky vyhasl. Náskok králových synů byl očividný a sám Přemysl důrazně pěstoval vědomí o nadřazenosti královské větve. Začátkem června roku 1216 tedy svolal do Prahy shromáždění „Čechů“ a církevních hodnostářů. Vzešel z něj návrh na zvolení jeho syna Václava králem. Vladislav tento návrh podpořil a vzdal se svých práv v synovcův prospěch. Zdánlivě zaskočený Přemysl s „obecnou vůlí“ souhlasil. Tuto volbu pak schválil císař listinou vydanou v Ulmu 26. července 1216. Podtrhl, že sněm zvolil králova prvorozence, což definitivně ukončilo naděje Vratislava. Ve hře zůstali trucující Děpoltici, pěstující styky s Vratislavem a Míšní. Když v srpnu 1222markrabě Vladislav zemřel, vznesl Děpolt III. jakési nároky k Moravě. Ale Přemysl neustoupil. Po blíže nejasné konfrontaci skončili Děpoltici ve slezském exilu a před koncem 13. století vymřeli.

Pole ovládla „královská větev“, Přemysl suverénně obsazoval markraběcí hodnost svými mladšími syny – Vladislavem a po jeho smrti / 1228 / Přemyslem.  Uzrála doba k finálnímu kroku.

Václav I. / narozený roku 1205, syn Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské /, obdařený již před tím titulem plzeňského a budyšínského vévody byl 6. února 1228 s chotí Kunhutou Štaufskou korunován. Korunovaci uspořádal pro svého syna sám Přemysl Otakar I. ještě před svou smrtí. Korunovace proběhla ve Svatovítské katedrále, takže po půldruhém století se konečně dočkala i Praha. Obřad provedl mohučský arcibiskup a oba králové, starší i mladší slavnostně potvrdili, že také jejich nástupci budou přijímat korunu i pomazání výlučně z rukou mohučských metropolitů.

Starý knížecí stolec upadl v zapomnění tak rychle, že se ani neví, kde přesně stával. V zásadě podle scénáře z roku 1228 se odehrály i další ceremonie přemyslovského období. Praha a její katedrální chrám, zasvěcený sv. Vítu, Václavu a Vojtěchu, se od té chvíle stala jediným a výlučným jevištěm českých královských pozdvihování. Na těch přemyslovských však upoutává jedna věc. Zatímco Václav I. byl korunován ještě za života svého otce, za jeho potomků se prodlužovala prodleva mezi nástupem vlády a korunovací.

Po smrti svého otce se Václav I. bez problémů ujal vlády / 1230 – 1253 /. O jeho podporu usilovali císař i papež, vtahující do svého zápasu lombardské komuny, německá knížata i evropské suverény. V tomto pletivu se Václav dobře orientoval, aniž by se veškerou vahou postavil za některou ze stran, balancoval mezi nimi, podle svých proměnlivých cílů. Jeho postoje se stávaly vzorem i pro další subjekty v okolí. Příbuzenství ho vázalo ke korutanským vévodům, vratislavským Piastovcům a skrze sestřenici Ludmilu, provdanou za bavorského vévodu, pěstoval dobré styky s Wittelbachy.

Po otci zdědil Václav napjatý vztah k Babenberkům. Leopolda VI. vystřídal Fridrich II. /1230-1246/, zaplétající se do trvalých půtek s Čechy, Uhry, Bavorskem i okolními biskupy. Jeho spojencem se občas stával králův ctižádostivý bratr Přemysl, markrabě Moravy. Aby ho oslabil, svěřil Václav asi roku 1237 Břeclavsko svému synovci Oldřichovi Sponheimskému, příštímu korutanskému vévodovi. Až Přemyslova smrt v roce 1239 poměry v královské rodině uklidnila.

Václav pomáhal tísněnému Babenberkovi a nebylo to nezištné, žádal vydání naddunajské části Rakous a sňatek Fridrichovi neteře Gertrudy se svým synem Vladislavem, což by Přemyslovcům otevřelo cestu k jihu. Ale vévoda se neměl k plnění slibů. Aby se z nich vyvlekl, smířil se s císařem, Václav I. učinil totéž.

Ani mongolská hrozba neztlumila zášť mezi císařem a papežem. Naopak, koncil v Lyonu císaře Fridricha proklel a sesadil /1245/. Volby protikrálů nesplnily očekávání kurie, nicméně prestiž Štaufů byla podlomena. Ale český král se distancoval jak od „volby“ durynského lantkraběte Jindřicha Raspe, tak hraběte Viléma Holandského. Mezitím Václav I. stupňoval tlak na vévodu Fridricha Babenberského. Snad v květnu 1246 došlo k sňatku Vladislava s Getrudou, právě včas, protože už v červnu padl Fridrich v bitce s Uhry. Ale než se stačil upevnit v babenberských državách, v lednu 1247 zemřel také Vladislav. Mladá vdova neotálela a v roce 1248 se provdala za markraběte Heřmana Badenského, který s papežovým svolením převzal Rakousy a činil si nárok ke Štýrsku. Tomu bránil císař Fridrich, obě země prohlásil za uvolněná říšská léna a vyslal tam pověřence. Heřman zemřel uprostřed marného snažení roku 1250.

Smrt císaře Fridricha nabídla Přemyslovcům nové šance. Pozice Gertrudy slábla a z ústraní vystoupila Markéta, sestra Fridricha Bojovného a vdova po Jindřichovi VII. Rakousy a Štýrsko trpěly nájezdy z Uher i tlakem Wittelsbachů. S obavou sledovali rozklad vládní autority bavorští biskupové, vlastnící rozlehlá léna v rakouském Podunají i v Alpách. Rakouští předáci se rozhodli pro českou variantu. Na podzim 1251 vyzvali Václava I. k zásahu. Král to neodmítl a „k správě tohoto vlastnictví byl poslán králův syn Přemysl Otakar II., aby vjel do města Vídně a do jiných měst a hradů“.

Moravský markrabě a nyní i vévoda Přemysl upevnil své postavení sňatkem s Markétou Baberenskou, tehdy asi padesátiletou /únor 1252/. Zneklidněná kurie měla být utišena slibem přemyslovské podpory králi Vilémovi. Když však Přemysla uznala štýrská šlechta, nechtěli se s tím smířit Arpádovci. Béla IV. zaútočil proti Štýrsku a v létě 1253 společně s dalšími spojenci krutě poplenil Moravu. Přemysl učinil další krok v září. Do rukou kardinála – legáta Valesca složil v rakouské Kremži písemný slib Inocencovi IV. o věrnosti církvi, papeži a králi Vilémovi Holandskému.

Na rakouské půdě zastihla Přemysla zpráva o otcově smrti. Král Václav I. zemřel 22. 9. 1253 na dvoře v Počaplech u Berouna. A až po 17. říjnu 1253 byl pohřben v Praze v kostele sv. Františka, srdce a vnitřnosti zůstaly pohřbeny v kostele sv. Marie v Počaplech.

Do doby vlády krále Václava I. patří rychlý nástup žebravých řádů. Řada mendikantských klášterů vznikla v tehdy ještě nevelkém počtu královských měst. Kromě Prahy se dominikáni usadili v Litoměřicích, Hradci Králové, Olomouci, Brně /uvedl je tam v letech 1228 – 1238 markrabě Přemysl/ a ve Znojmě, dominikánky v Brně. Dominikánům v Olomouci věnoval Václav I. tamní kapli sv. Michala.

V Praze byl na počátku třicátých let 13. století zřízen minoritský klášter u sv. Jakuba, jehož první dnes nedochovaný kostel byl posvěcen roku 1244. Minoritské kláštery vznikly také v Litoměřicích, Hradci Králové, Olomouci, Brně, Znojmě a v Opavě. Klášter klarisek byl kromě Prahy zřízen i v Olomouci. Za Václavovy vlády dál vyrůstala řada monumentálních klášterních staveb. Například v cisterciáckém opatství na Velehradě, v benediktinském v Třebíči, v cisterciáckých klášterech v Oseku a Nepomuku a další. V utváření celkového charakteru duchovní i materiální kultury, architektury i dalších druhů umělecké tvorby hrály kláštery na půdě českých zemí v první polovině 13. století ještě rozhodující úlohu.

V době okolo roku 1230 definitivně dosloužila hradská soustava a hlavní oporou panovnické moci přestaly být raně středověké hrady, dnes nesprávně, ale vžitě označované jako hradiště. Václav I. se stal skutečným zakladatelem a tvůrcem nového systému. Nové královské hrady měly z hlediska funkce tři úrovně. První tvořily nejvýznamnější objekty základní sítě a druhou, doplňkovou, většinou poněkud menší hrady, které tuto síť zahušťovaly a často byly vázány na určitou místní potřebu, například kontrolu komunikací a výběru poplatků na nich. Nejnižší kvalitativní úroveň, jejímuž poznání zůstáváme velmi mnoho dlužni, tvořily malé objekty, pro něž se vžilo označení horské hrádky. Často se stavěly na vysokých nedostupných místech, jejich úkolem byla kromě manifestace královské přítomnosti i vizuální kontrola širokého okolí, tedy strážná a hlásná služba. Václav I. je významně spojován se stavbou hradu Křivoklát.

Kamenný hrad, nejvelkolepější atribut rytířské kultury, byl až do vlády Václava I. v českých zemích jevem velmi vzácným. Počet královských hradů, založených či budovaných za Václava je nemalý. Dosvědčuje to i záznam jednoho soudobého letopisce: „Týž král Václav, oddav se vůli svého těla začal milovat život o samotě a sám s několika lidmi přebývat na hrádcích nebo domech k tomu vystavěných“. Vlna gotiky se za Václava I. prosadila především u předních klášterních staveb, vznikajících za podpory panovnického rodu. Velká část dobových děl však stále zůstávala v původním stylu, v zajetí starých tradic.

Manželka Václava I. byla Kunhuta Štaufská /1202 – 1248/, dcera římského krále Filipa Švábského a Ireny Marie, dcery byzantského císaře Isaka II. Angela, sestřenice císaře Fridricha II., zasnoubena s Václavem I. byla roku 1207 /její otec tím nepřímo uznal legitimitu Přemyslových dětí z druhého manželství/, poté byla vychovávána v Praze, ke sňatku mohlo dojít nejdříve roku 1219. Kunhuta založila v Ližici klášter cisterciaček, nazvaný latinským jménem Vallis S. Mariae /údolí P. Marie/. Z jejich svazku se narodilo pět dětí.

Syn Vladislav III. Moravský, markrabí moravský, rakouský vévoda, kníže opolský, o jeho plánovaném sňatku s Gertrudou se poprvé zmiňuje papežská listina z roku 1239, některé rakouské prameny kladou zasnoubení k letům 1241/1242. Papežská distanc z blízkého příbuzenství byla udělena 8. 12. 1244 / tehdy muselo být Vladislavovi minimálně 14 let/. Názory na to, kdy došlo, k svatbě se různí, patrně se tak stalo až po smrti vévody Fridricha II.

Dcera Božena Beatrix, provdaná roku 1243 za Otu III. Braniborského, braniborského markrabího, pravděpodobně byla s Otou zasnoubena již v roce 1233, jako velmi malá holčička. Markraběnka braniborská byla pohřbena ve Vratislavi v klášteře sv. Kláry.

Dcera Anežka, roku 1244 provdaná za Jindřicha Jasného, syna míšeňského markrabího Dětřicha a Judity, dcery Heřmana I. Durynského. Byla vévodkyní míšeňskou. Dispens z blízkého příbuzenství potřebná k sňatku byla udělena papežem Inocencem IV. 9. 12. 1244, v té době jí muselo být minimálně 12 let. Zemřela 9. 10 1268 a byla pravděpodobné uložena v klášteře Atzelle.

Syn Přemysl Otakar II., mladší král český, král český.

Neznámá dcera, zemřela v dětském věku před rokem 1248 a byla uložena v Praze v klášteře na Františku. Je známá pouze z Anežské legendy. Na jejím obživnutí se mělo ukázat Anežčino zázračné umění, sama zemřelá ji však zastavila.

 

Po smrti Václava I. nebylo žádných mužských zástupců rodu, takže o nástupci nebylo pochyb. Stal se jím Přemysl Otakar II., král český, markrabě moravský, vévoda rakouský, štýrský, korutanský, kraňský a pán Chebska /syn Václava I. a Kunhuty Štaufské/. Narodil se snad 1. 8. 1233, za kmotra mu byl saský vévoda Albrecht. Podle pověsti jak ji uvádí Beckovský v Poselkyni, se Přemysl narodil v Městci Králové „Královna Kunka, choť krále Václava I., vracela de po kladské silnici, z Červ. Hradce do Prahy a v Městci porodila syna Přemysla, potomního krále. Své rodiště vyznamenal Přemysl Otakar II. tím, že mu propůjčil erb lva a mnohá privilegia městu královské komory udělil.

Přemysl Otakar II. byl původně vychováván pro církevní kariéru, ale když v lednu 1247 zemřel jeho starší bratr Vladislav, aniž by zanechal potomky, stal se jediným dědicem trůnu. Skupina předáků šlechty, která chtěla v úřadech Václavovy oblíbence, bez králova vědomí zvolila 31. 7. 1247 ctižádostivého prince za spoluvládce s titulem „mladší král“ a postavila ho do čela odboje proti otci. Volba Přemysla představovala zjevnou vzpouru a jak předáci, tak Přemysl předpokládali, že králi nezbude nic jiného než se s daným stavem smířit.

Přemyslova spoluvláda pro něj začala slibně. Král Václav, opuštěný většinou šlechty, musel nejprve s volbou souhlasit. Brzy se však přesvědčil o vážnosti situace. Za synem stála šlechta, která Václava neměla v oblibě, na jeho straně naopak byla jen malá skupina stoupenců, která si přála tvrdý zásah proti synovi. Bylo zřejmé, že situaci vyřeší jen bojové střetnutí. Král však viděl synovu převahu a uchýlil se do Míšně.

Přemysl si uvědomoval, že otcovi stoupenci představují pro jeho postavení hrozbu. Proto se na jaře 1248 vypravil v čele malého vojska dobýt jejich baštu, město Most. Došlo ovšem k rychlému obratu situace. Václavovi stoupenci přepadli pod Mostem Přemyslův vojenský tábor a uštědřili mu porážku. Koalice proti králi Václavovi I. se začala rozpadat a Přemysl začal s otcem vyjednávat. V srpnu 1249 Václavovo vojsko oblehlo Pražský hrad a dobylo ho. Přemyslovi nezbylo nic jiného než kapitulovat a zřejmě i za přispění své tety Anežky se s otcem smířit.

Král svého syna krátce věznil na hradě Přimda, byl to ovšem jeho jediný dědic a šance na pokračování dynastie. Po několika týdnech ho z hradního vězení propustil, odbojní šlechtici už tak snadno nevyvázli. Přemysla poté znovu otec stanovil markrabětem moravským, pod dohledem králových spolehlivých šlechticů. Ačkoli byly vztahy syna a otce tak dlouho napjaté, politické zájmy je opět spojily.

První společný krok obou Přemyslovců na sebe nenechal dlouho čekat. Po smrti posledního vévody z rodu Babenberků Fridricha II. po roce 1246 vznikla ohledně nástupnictví složitá situace. Tzv. privilegium minus potvrzovalo Babenberkovnám právo na Rakousko a Štýrsko, a s jejich rukou je mohl získat i jejich nápadník. V roce 1251 si rakouská šlechta zvolila za vládce českého prince Přemysla. Není tedy pravda, jak i dnes mylně uvádějí někteří angličtí a němečtí historikové, že Rakousko dobyl silou. Svůj nárok na Rakousy a Štýrsko podpořil sňatkem se sestrou Fridricha II. Markétou roku 1252, přestože byla víc jak o třicet let starší.

Tento výsostně politický svazek mu sice příliš osobního štěstí nepřinesl, splnil však svůj účel, garantoval územní zisk pro rod Přemyslovců a výrazně posílil jejich pozici v Evropě. Bylo to nerovné spojení a už mnozí současníci ho komentovali různými ironickými poznámkami. Přemysl Otakar II. se stal pánem Rakouska a Štýrska, ale jen těžko mohl doufat, že ho padesátiletá Markéta obdaří potomky a zajistí tak pokračování dynastie.

Přibík Pulkava z Radenína píše:

Protože byla Markéta neplodná, připisovala hanu neplodnosti manželovi. Když se to její manžel Přemysl dozvěděl, řekl jí: Dej mi jednu ze svých dívek a během roku vyzkoušíš mou potenci nebo impotenci. Ona souhlasila a dala mu jednu z dívek, kterou milovala více než ostatní, dceru pana z Kuenringu z Rakous. V prvním roce s ní zplodil syna Mikuláše, jehož později učinil vévodou opavským. Kromě toho s ní zplodil tři dcery, z nichž jednu dal panu ze Strakonic, druhou panu z Vartenberka, třetí konečně dal panu Vackovi z Kravař. A tak hana neplodnosti, přikládaná dříve manželovi, byla připsána manželce.

Přemysl zřejmě věděl, že je jen otázkou času, kdy dojde k rozluce manželství. Tomu podřídil i své kroky ohledně korunovace. V září 1253 zemřel Václav I. a Přemysl se jako jediný žijící Přemyslovec stal jeho nástupcem, králem se však dlouho korunovat nedal, ačkoli zahraniční kroniky tak o něm mluví. Přemysl pravděpodobně nechtěl, aby společně s ním nebyla také korunována Markéta, protože jejich rozluka by pak byla mnohem komplikovanější.

Jeho diplomatická aktivita se rozvinula do velké šíře a s plným nasazením uměla sledovat několik priorit najednou. Přemysl využíval příbuzenství s korutanskými Sponheimy, braniborskými Askánci, slezskými Piastovci, míšeňskými Wettiny. Pražský dvůr se učil komunikovat v neregionálních velikostech. Získat baberenské dědictví chtěl také uherský král Béla IV., což vedlo k dlouholetým sporům. V roce 1252 oženil Béla svého synovce Romana Haličského s Markétinou neteří a vdovou po českém princi Vladislavovi Gertrudou, rovněž držitelkou privilegia. Uherský král byl odhodlaný prosadit své nároky i silou. V následujících dvou letech vtrhla uherská vojska do Rakouska a pronikala i na Moravu. Přemysl byl odhodlaný toto počínání zastavit i za cenu ztráty části Štýrska ve prospěch uherského krále. Mírová smlouva byla uzavřena roku 1254.

Kromě expanse na jih se Přemysl Otakar II. pokoušel rozšířit své panství i směrem severovýchodním – v letech 1254 až 1255 a 1267 až 1268 se účastnil křížové výpravy do pobaltského Pruska, jeho snahy o nastolení přemyslovské moci v Litvě a Pobaltí, přičemž z olomouckého biskupství se mělo stát arcibiskupství spravující dobytá území, ale nebyly úspěšné, hlavně kvůli malé podpoře papežské kurie. V Pobaltí založil město Královec, dnešní Kaliningrad.

V roce 1255, tedy v době, kdy se Otakar vrátil z pobaltské výpravy, se rozhodovalo o římskoněmecké královské koruně. Přemysl, který po své matce pocházel z císařského rodu Štaufů, z nejasných důvodů odmítl. Snad viděl do politické hry říšských knížat, kteří si zvykli na takřka nulovou moc římských císařů a králů. Přemysl podporoval oba nominální vládce, Alfonse Kastilského i Richarda Cornwallského. I bez císařské koruny byl nejmocnějším mužem v říši. Jeho pevný a rozlehlý stát působil jako protiklad k okolním zemím, Římské říše a Polsku, které byly rozdrobené na řadu samostatných knížectví, měst a údělů.

Roku 1258 Přemysl kapituloval před Jindřichem Bavorským, zetěm a spojencem Bély IV. a uzavřel s ním mír. Roku 1260 byla svedena bitva u Kressenbrunnu, ve které byl Přemysl Otakar II. úspěsnější a Béla se vzdal Štýrska, byly ukončeny letité spory. Po této bitvě dostal od Kumánů přízvisko „železný“, tady se totiž proslavili jeho těžce odění rytíři. / Měl také přízvisko „zlatý“, to nebylo úplně přesné, protože jeho bohatství pocházelo ze stříbra. Je však pravda, že neexistují záznamy o tom, že by se za své vlády dostal do finančních potíží/.

V Dubnické kronice se píše:

Král soustředil léta Páně tisícdvěstěšedesát se svým synem Štěpánem a s kumánským vévodou Alprem blízko Moravy početné vojsko, které mínilo zaútočit proti českému králi Otakarovi. Ale třináctého července utrpěl porážku a utekl k Hainburgu.

Otakar chtěl však víc, než jen získat území, o které byl po sňatku s Markétou ochuzen, chtěl si udělat z uherského krále spojence.

Někdy v druhé polovině roku 1260 se Přemysl pokusil vymoci na papeži Alexandrovi IV. potvrzení o legitimním původu svých nemanželských potomků, zejména dětí s Anežkou z Kuenringu. Papež zareagoval přesně, jak se dalo očekávat, uznal legitimitu Mikuláše a jeho sester, ale bez práva nosit královskou korunu. Přemysl tak ze svého rozvodu udělal věc politickou. Přemysl se v té době pohyboval ve vysoké politice už několik let a mnohé jeho skutky ze zralého období se vyznačují přímo „ďábelskou“ promyšleností. Dal prohlásit manželství s Markétou za neplatné a jako záminka posloužil někdejší „slib čistoty“. Tak si Přemysl uvolnil cestu k dalšímu sňatku, ze kterého se mohl narodit legitimní dědic. Nejdříve požádal „uchvácen její krásou“ o ruku Bélovu dceru Markétu. Tato dominikánská jeptiška ovšem o sňatek nestála a dokonce požádala o „zahalení svatým závojem“. Z plánovaného sňatku tudíž sešlo. Nakonec v říjnu 1261 se oženil s vnučkou Bély IV., dcerou ruského knížete Rostislava Michajloviče a Anny, dcery Bély. Navíc tak byla zpečetěna mírová smlouva mezi Přemyslem Otakarem II. a Bélou IV.

Než byl Přemysl Otakar II. korunován nechal se titulovat jako „pán“ nebo „dědic království“, i když o jeho důstojenství ani v tomto mezičase nikdo nepochyboval. O Vánocích roku 1261 se konala v pražském Svatovítském chrámu korunovace Přemysla Otakara II. a Kunhuty. Provázaly ji nákladné oslavy, sám akt vykonal mohučský arcibiskup Werner. Přemysl stvrdil právo Mohuče korunovat české panovníky a své dřívější označení „pán království českého“ /dominus regni Boemie/ vyměnil za plný královský titul: „Otakar, z Boží milosti pátý král Čechů /Čech, vévoda Rakous, Štýrska a markrabě Moravy“(Odacharus, dei gratia quintus Boemorum/Boemi rex, dux Austrie et Styrie marchioque Moravie).

Roku 1266 připojil Přemysl Chebsko, jako věno po matce a koncem roku 1268 se sešel v Poděbradech s korutanským vévodou Oldřichem Sponheiským. Bezdětný vévoda /jeho levobočci neměli šanci/ ustanovil svým nástupcem Přemysla. Neohlížel se na bratra Filipa, dříve arcibiskupa v Salcburku, ani na Říši, k jejímž lénům korutanské panství patřilo. Jakmile Oldřich v říjnu 1269 zemřel, tituloval se Přemysl jako „vévoda korutanský, pán Kraňska a vindické marky“. Na dědictví sice vznesl nárok Filip, hledající oporu v Uhrách, ale Přemysl si tyto země podrobil a jmenoval tam své hejtmany. Nyní ovládal území od Krkonoš k Jadranu, jeho slovo platilo ve Slezsku, Polsku, Uhrách i v německém sousedství. Český „Otakar“ převzal ochranu nad patriarchátem v Aquilei a jeho vliv prosákl do severoitalského Furlánska. Králův strmý vzestup udivoval a vyvolával pověsti o jeho nekonečných možnostech a štěstí. Postava Přemysla Otakara II. vystupuje v Dantově Očistci jako muž, který Danteho slovy „vládne zemi, v níž je vodstev zrod, jichž příval jde k Labi Vltavou a Labem k moři“. Pravda je taková, že kromě dobrého domácího zázemí mu velmi pomohla i příhodná mezinárodní konstelace.

Otakar se ocitl na vrcholu moci, avšak potíže s novým uherským králem Štěpánem V. na sebe nenechaly dlouho čekat. V polovině října 1270 se oba panovníci setkali v Bratislavě a dohodli se na dvouletém míru. Uherský král, ale dohodu nedodržel a v době, kdy byl Přemysl zaneprázdněn problémy v Korutanech, uherská vojska podnikla pustošivé vpády do Rakouska. Při odvetné výpravě vojska Přemysla Otakara II. v dubnu 1271 vtrhla do Uherska, přešla Dunaj a obsadila Devín, Stupavu, Svatý Jur, Nitru a Pezinok.

Fridrich ze Sonnenburgu píše:

Kde sedm týdnů český král s královskou slávou bojoval, kde dobře dvacet pevností vzal, v zemi uherské já s ním byl všady. Přes Dunaj most vzdor Uhrům postavil, ten dlouhý tisíc loktů byl, řek osm potom přemostí a Bratislavy dobude pak útokem bez vady. Altenburg zřel jsem obléhat ze všech stran, na vodě a na souši, Miesenburg nemoha vzdorovat, věže i valy mu rozmetal, se sotva bránit pokouší, a Huny od té chvíle, bylo jich třicet tisíc snad, on začal do Rábnice hnát /jich mnoho utonulo/ daleko na tři míle……

Válka opět skončila smírem, podepsaným 2. června 1271 v Bratislavě. Obě strany se dohodly na zachování současného stavu. Uherský král ani tuto smlouvu nedodržel a v roce 1273 vypukla nová česko-uherská válka. V ní bylo zpustošeno jihozápadní Slovensko až po Nitru. Uhersko, oslabené vnitřními boji oligarchů, nebylo schopné čelit síle Přemyslovských vojsk. Tak v letech 1273 až 1276 byla Bratislava v rukou českého krále.

Prý jen římská koruna chyběla Přemyslovi k plné slávě, není jisté, zda o ni projevil zájem hned po smrti Konráda IV. nebo později. Některé výhody, jichž užíval jako říšský kníže by s královským titulem ztratil. Přemyslovy říšské ambice zřejmě utlumilo narození syna Václava v září 1271 a spíše dbal, aby mohl volbu v Říši ovlivňovat a současně i budoucí vládce si zavazovat. Podobné argumenty ostatně zazněly ve fiktivní řeči nejvyššího komorníka Ondřeje z Říčan, když měl krále varovat před touhou po římské koruně. V okruhu Přemyslova dvora se patrně rodila i myšlenka zachycená Dalimilem, že koruna českých králů pochází z Velké Moravy.

Otakarova vláda zcela určitě znamenala zvýšení prestiže českého státu i panovníka, ale Přemysl posílil také své postavení uvnitř státu na úkor šlechty. Zdá se, že úplně ignoroval stejně jako Václav I. tendenci, kdy si šlechta stále více žádala podíl na moci. Své postavení opíral především o nově zakládaná města. Dobudoval prakticky úplnou síť velkých zeměpanských měst, v podstatě soustavně vykrývající veškeré důležitější sídelní komory obou českých zemí. Dbal na to, aby města byla opatřena opevněním, nezřídka formou kamenných hradeb s věžemi a bránami. Většina Přemyslových měst v dalším vývoji plně obstála a stala se významnými centry jednotlivých regionů Čech a Moravy /například Čáslav, České Budějovice, Domažlice, Chrudim, Kadaň, Klatovy, Mělník, Nový Kolín nad Labem, Písek, Vysoké Mýto, Litovel, Uherské Hradiště/. Na tomto místě je příhodné citovat slova Přemysla Otakara II. z jeho listiny pro město Poličku: „Vědouce o tom, že množství lidu je slávou vladaře a že také v rozmnožení poddaných se projevuje čest a sláva královské velebnosti, staráme se o to, aby ke cti a ozdobě našich knížectví pustá a neschůdná místa, jejichž poloha je k tomu příhodná a schopná, byla vzdělána lidskými syny, jak to vyžaduje poslušenství boží a budoucí lidský prospěch….“ A v Přemyslově privilegiu pro město Mělník z roku 1274 se píše doslova: „království našeho sláva……z okrasy a ozdoby měst roste“.

Proběhla také reorganizace osídlení pod Pražským Hradem na vltavském levobřežní vrcholící vyzdvižením „Menšího Města pražského“, dnešní Malé Strany. Přemysl také pokračoval v dotváření systému královských hradů. Za jeho vlády se ke středočeské koncentraci v přemyslovském loveckém hvozdu připojila i liniová koncentrace jihočeská, představující bariéru rozpínavosti Vítkovců. Největšího rozšíření se dočkaly hrady s obvodovou zástavbou, což se dalo dobře využít pro vytvoření zejména obytného a reprezentativního programu /například Bezděz, Houska, Kamýk nad Vltavou/. Výjimečným dílem Otakarovy doby bylo zbudování kamenného mostu v královském městě Písku.

Také královský dvůr vstřebával impulzy z kulturních center Evropy. K jeho aktivitám se váží začátky gotiky. Vstup tohoto stylu na českomoravské území nebyl jen uměleckým mezníkem, ale ohlašoval nový způsob života. Již Václav I. štědře hostil cizí básníky a „pěvce lásky“, avšak skutečné slávy dosáhl dvůr Přemysla Otakara II. a Václava II., přepych a nádhera, symbolika pasování a dvorských ceremonií, záliba v rytířských hrách, erbovní znamení, to vše protkáno pojmy jako věrnost, statečnost a oddanost křesťanského rytíře Bohu, Kristu a Panně Marii činily z Prahy jedno z vyhledávaných center dvorské kultury. Důstojnou reprezentací dvorské kultury této doby jsou nejen monumentální stavby českého krále, ale i díla sochařská, klenotnická a práce z oblasti užitého umění.

Velké přízni se v Otakarově době tradičně těšil jak v nově získaných zemích, tak i v Čechách a na Moravě řád cisterciáků. Největší Otakarovou fundací bylo opatství ve Zlaté koruně v jižních Čechách. O záměru českého krále založit cisterciácký klášter jednala řádová generální kapitula v Citeaux už v roce 1259. Nový konvent odešel do Zlaté Koruny z rakouského Heiligenkreuzu 6. 4. 1263. V témže roce byla Přemyslem Otakarem II. vydána listina obvykle označovaná jako „zakládací“. Jsou v ní připomenuty Přemyslovy boje s „pohany“ a Uhry a král je v ní prezentován jako ochránce církve před pohanstvím. Už při založení dostalo toto opatství jméno „Sancta Spinea Corona“- „Svatá trnová koruna“. Souvisí s tím dar vzácné relikvie – trnu z koruny Kristovy, který od francouzského krále obdržel Přemysl Otakar II. a postoupil ho dál do Zlaté Koruny / trn byl zasazen do zlaté koruny /.

Hned na počátku své vlády Přemysl zřídil zemský soud, při němž jsou vedeny zemské desky. Vydal celou sérii privilegií pro Židy, zejména tak zvané „velké privilegium“ /1255/, v němž nechyběly ani body o židovské samosprávě, soudnictví a roli synagog. Král toto právo ještě dvakrát potvrdil v letech 1262 a 1268.

Omezování svých vlastních výsad, prosazování západního práva a pevnou královskou vládu nesla šlechta v českých i rakouských zemích velmi těžce. Svojí politikou si král především znepřátelil jihočeský rod Vítkovců. Zlom v životě panovníka, jehož dílo přes všechny dílčí neúspěchy stále rostlo, přišel roku 1273. Poté, co Richard Cornwallský znehybněl po záchvatu mrtvice a rok nato zemřel, bylo třeba najít nového římského krále. V létě 1273 volební jednání pokročila, ale Přemysl zrovna válčil v Uhrách. S vyloučením českého hlasu, nahrazeného Bavorskem, byl koncem září 1273 zvolen Rudolf Habsburský / 1273 až 1291 /, příslušník hraběcího rodu usazeného ve Švábsku. Tou dobou nebyl příliš známý, římští kurfiřti nechtěli za krále mocného Přemysla a považovali Rudolfa za slabého. Netušili, jak hluboce se mýlí.  Přemysl Otakar II. odmítl uznat Rudolfa Habsburského a vyzýval knížata k jeho ignorování.

19. 11. 1273 Rudolf vydal prohlášení, že všechna léna a majetkové změny uskutečněné od roku 1245 podléhají novému potvrzení. Král Rudolf, který se mohl reálně opírat jen o své švábské statky, tím chtěl posílit ani ne tak královskou jako rodovou moc. V roce 1274 podpořil Habsburka i papež. Rudolf opakovaně hrozil jen těm, kdo nepatřili k jeho spojencům, zejména Přemyslovi, který držel hned několik vévodství. Zastrašená knížata, ráda přijala hru, v níž se kolektivní „vina“ přenášela na jednoho hlavního původce. Rudolf žádal, aby se Přemysl vzdal mimočeských držav, třebaže mu Rakousy a Štýrsko mu stvrdil král Richard. Kdyby Přemysl vyhověl, mohl mu Habsburk sporná území zpětně udělit. Ale nemusel, vždyť měl závazky ke spojencům. I díky dobře provdaným dcerám Rudolf na svou stranu přetahoval nejvlivnější knížata.

V červnu 1275 vyhlásil Rudolf nad Přemyslem říšskou klatbu. Ale Přemysl odrazil snahy o protičeské povstání v Alpách a zastrašil i bavorské biskupy. Se snahou o zklidnění situace spěchal do Prahy i salcburský arcibiskup Fridrich, Rudolfova hlavní opora v regionu. Čas pracoval pro Habsburka. V létě 1276 následovala konečně říšská klatba, rovnající se vyhlášení války.

Habsburk beze sporu bezprávně zasahoval do záležitostí českého státu a podporoval proti králi odbojnou šlechtu. Od Přemysla nakonec odpadl další ze spojenců, bavorský vévoda Jindřich, kterému Habsburk promptně přislíbil ruku svojí dcery a umožnil Rudolfovu říšskému vojsku průchod svým územím a následný vpád do Rakous.

Vítkovci a Rýzmburkové zahájili pečlivě načasovanou vzpouru, která Přemysla roku 1276 donutila s Rudolfem uzavřít Vídeňský mír a vzdát se alpských zemí a Chebska. Pro Přemysla a český stát to sice znamenalo ztrátu dosavadních územních zisků, ale českému králi byla formou svatební zástavy / jelikož Přemyslův syn Václav se měl oženit s jednou s Rudolfových dcer / zajištěna jiná rozsáhlá území.

Když Rudolf označil Vítkovce za „své“ služebníky, a bral je v ochranu začal Přemysl jednat. Koncem roku 1277 byl zajat a zřejmě popraven Boreš z Rýzmburka, jeden z vůdců revolty. Královské vojsko napadlo Vítkovce. Jejich předáci, také Záviš z Falkenštejna, prchli do ciziny.

V létě 1278 napětí vrcholilo. Rudolfovo vojsko, složené z rakouských, štýrských a korutanských sborů a posílené nájemnými četami ze Švábska, Frank a Porýní, získalo silnou pomoc z Uher. Říšská knížata, tentokrát do války nespěchala. Koncem roku 1278 Přemysl opustil Prahu a cestou přibíral oddíly liknavé šlechty i zahraničních posil. Vstoupil na rakouskou půdu a po obléhání některých míst rozložil tábor na pravém břehu Moravy u vsi Jedenspeigen a Durnkrut – Suché Kruty, v oblasti zvané Moravské pole. Z jihu sem dotáhlo habsbursko-uherské vojsko v čele s králi Rudolfem a Ladislavem IV. Bitevním dnem se stal 26. srpen. Přemysl měl výhodu jen v těžké jízdě, celková převaha byla na straně protivníka. Střetnutí se vyvíjelo jako velká jezdecká srážka. Rozhodla ji skrytá záloha, kterou nechal vojensky zkušený Rudolf vpadnout do boku českého vojska. Jeho rozvrácené šiky začaly prchat. Sám král statečně bojoval do konce. Vedrem zemdlený byl sražen k zemi a skupinou rakouských pánů byl ubit. Vědomá zrada české šlechty se nedá prokázat. Podezírán bývá hlavně někdejší štýrský hejtman Milota z Dědic. Své vykonalo spíše napětí mezi králem a šlechtou. Čeští páni prostě netáhli do války s nadšením a na bojišti selhali. Nevydali ze sebe vše, jak žádal mrav doby.

V díle PŘÍBĚHY KRÁLE PŘEMYSLA se píše:

Avšak o zahynutí krále Otakara nemůžeme pověděti nic určitého, protože jedni tvrdí to, druzí ono, a tak v těchto četných rozporech jde mezi lidem hlas, že zmizel mezi vojskem a již se neobjevil.

Ostatky pátého českého krále byly nejprve veřejně vystaveny ve Vídni, poté byly po uplynutí papežské klatby uloženy v minoritském klášteře ve Znojmě. V roce 1296 je nechal Václav II. přenést do Prahy a pohřbít v klášteře na Františku, kde měli hrob i Přemyslovi rodiče. Zde měly odpočívat jen dočasně. Václav II. se chystal vybudovat novou nekropoli svého rodu v cisterciáckém klášteře na Zbraslavi, který sám založil. Zemřel však ještě předtím, než tento úmysl dokončil.

Ostatky krále Přemysla Otakara II. byly přeneseny ještě jednou. Na příkaz Karla IV., ctitele odkazu svých přemyslovských předků, nakonec byly uloženy v chrámu sv. Víta na Pražském hradě /1373/ pod skvostným náhrobkem od Petra Parléře. Spolu s ostatky krále byly do hrobky uloženy i pohřební klenoty – koruna, jablko, žezlo. Na pohřební koruně se dochoval nápis „Hic sunt ossa Otakari incliti, regis Bohemiae quinti.“neboli „Toto jsou kosti Otakara vznešeného, pátého krále českého“. Taková identifikace nebyla příliš obvyklá a zřejmě byla dílem ještě Václava II. Pravost je ostatně doložena ještě jednou. Jedná se o sdělení na olověné destičce, která byla vložena do truhlice s pozůstatky krále při jejich přenosu do nového hrobu v katedrále: Zde leží Přemysl, jinak Otakar, král český, štýrský, korutanský vévoda, markrabě moravský a pán Pordenone, syn krále Václava.

Pod náhrobkem tvořeným ležící sochou ve zbroji těžkooděnce, královském rouchu a s korunou na hlavě, leží dodnes špatně zachovalé kosti muže, jenž si získal pověst vládce tvrdé pěsti, mohutné energie a osobní ctižádosti, ale také ušlechtilé nepříliš vysoké postavy, tváře snědé, srdnatého, moudrého a nadobyčej výmluvného krále.

Otakar Přemysl II. a Kunhuta Haličská přivedli společně na svět šest dětí. První neznámý syn se narodil mezi červencem 1262 a březnem 1264 nebo mezi prosincem 1265 a říjnem 1268. Druhý neznámý syn se narodil mezi květnem 1263 a březnem 1264, nebo mezi prosincem 1265 a říjnem 1268, popřípadě mezi červencem a říjnem 1270. Podle svědectví Zbraslavské kroniky, oba zemřeli v dětském věku. V lednu 1265 se narodila dcera Kunhuta. Roku 1276 byla zasnoubena Hartmanovi, synovi římského krále Rudolfa, od roku 1277 pobývala v klášteře u své tety sv. Anežky na Františku, z řádu vystoupila roku 1291 a téhož roku se provdala za Boleslava Mazovského, kněžna Mazovská /1291 až 1302/. Od roku 1302, po rozvodu benediktínka u sv. Jiří na Pražském hradě, abatyše kláštera, tam byla také po smrti uložena. Roku 1269 5. 9. se narodila další dcera Anežka, v listopadu 1278 se provdala za Rudolfa II. Habsburského, syna římského krále Rudolfa I. Habsburského, stala se vévodkyní rakouskou a švábskou. Roku 1296 se v doprovodu zbraslavského opata Konráda, jako vdova, vrátila zpět do Čech, povolal jí bratr Václav. Roku 1308 zabil její syn Jan římského krále Albrechta Habsburského, svého strýce, za což se mu dostalo přídomku „Parricida“. Po své smrti roku 1296, tedy pár měsíců po návratu do Čech zemřela, byla uložena v Praze na Františku, její srdce zůstalo uloženo na Zbraslavi. Syn Václav II. se narodil patrně v Praze 27. 9. 1271. Dcera Markéta se narodila mezi květnem 1263 a březnem 1264 nebo mezi prosincem 1265 a říjnem 1268, nebo mezi červencem a říjnem roku 1270, popřípadě mezi lety 1272 až 1278, zemřela v dětském věku a byla pohřbena u sv. Františka. Písemné prameny o ni zcela mlčí, je známá pouze z fragmentu náhrobku objeveného roku 1901 v základech oltáře ve sv. Salvátoru /dnes je opět ztracený/. U malé velikosti náhrobku se usuzuje, že zemřela v prvních letech života. Náhrobek byl dříve považován za kenotaf dánské královny Markéty Dagmar, to se však zdá velmi nepravděpodobné.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Přemyslovci na  Zbraslavi

 

V  legendě o svatém Václavu z konce 10. Století, v kapitole 13 se píše: ……

Neboť / sv. Václav / byl kdysi přinucen od svého bratra a svých zemanů pro zrození synů, obcoval s ženou a zplodil s ní syna jménem  Zbraslava. I řekl k ní: hle již jsme se mnoho Bohu provinili a nepravost jsme učinili – zanechme, přijavše plod podle přirozenosti lidské my dva u sebe – ty měj mne místo bratra a já tebe místo sestry.“ A ona na tu věc přistoupila, zavázala se k tomu před Bohem. Jednou však zhřešila s jedním jeho služebníkem. A on učiniv velkou hostinu, provdal ji za téhož služebníka, čině ji jeho sestrou.

Citovaná staroslověnská legenda je zasazena do doby, kdy se skutečně rozšiřovalo panství Přemyslovců k Vltavě, tedy tento syn sv. Václava mohl být zakladatelem Zbraslavi.

Kronikář Václav Hájek z Libočan přináší jiné vysvětlení a píše: ……

„V létech 840 jeden z vladyk znamenitých, jemuž jméno bylo Zbraslav, z hradu a města Kášina, syn Chleboslava, syna Prostoslava, syna Bivojova, manžela někdy Káši, sestry Libušiny, maje mnoho dobytku a jsa bohatý na stříbro i na zlato, dvůr hrazený a příbytek rozložitý, mezi řekami dvěma, dal sobě postaviti, které je jedno jméno Vltava a druhé Mže, aneb Mizka a od svého jména dal jemu jméno Zbraslav a krásnou zdí z tvrdého kamene jej dal obezdíti a ze svého hradu Kašína na každý den na něj hleděl. Téhož léta Ród jménem, bratr Zbraslavův, jsa také znamenitý a majíc velikou milost k bratru svému, nechtěl v Březovici zůstati, ale kázal sobě dům postaviti, nad řekou, jež Mže slove, a dal mu od svého jména jméno Rodotín, tj. Ródova ohrada, neb na ten čas ohradie rozmnožil tak, že bratr jeho Zbraslav jemu v tom rovný nebyl.“

Podle této kroniky by Zbraslav a Radotín patřily k jedněm z nejstarších osad v Čechách.

Teorií, které se vztahují k vzniku tohoto krásného pojmenování stejně krásného místa, je celá řada a dnes se již asi úplné pravdy nedobereme a myslím si, že to není ani podstatné.

Nejstarší nálezy pochází z pozdní doby kamenné, našly se i pozůstatky ze střední i mladší doby bronzové.

V 9. – 8. století před Kristem došlo k výstavbě prvních větších opevnění – společnost poté zanikla.

V 5. – 4. století před Kristem bylo založeno nové sídlo, opevněné / útočiště v dobách válečných /.

Ve 2. století před Kristem tu založili Keltové rozsáhlé oppidum – Hradiště údajně jedno, z největších.

V 7. – 9. století našeho letopočtu do Čech přišli Slované z rozsáhlé planiny Zakarpatí, byli to především zemědělci, zakládali svá sídla tam, kde mohli lovit zvěř / háje /, lovit ryby / Vltava, Mže – nyní Berounka / a sklízet úrodu. Mohlo tu postupně projít několik slovanských kmenů, které se postupně rozrůstaly do rodů. Procházely tudy i etnické kmeny, po kterých často byla pojmenována místa, kde pobývaly. Rody se rozrůstaly a vznikaly nové osady, obývané jedním příbuzenstvem a často pojmenované po náčelníku, tím mohl být Zbraslav, popřípadě Izbraslav.

Ve Zbraslavské kronice je uvedeno: „Byl v zemi české kníže, který se rozhodl zřídit tam /na Zbraslavi/jakési stavby, ale byv prý varován nějakými důvody řízení Božího, upustil od počatého díla“. Dále v jiné části je uvedeno: „Onen kníže, který založil klášter Kladrubský, zamýšlel nejprve postaviti na místě, kde stojí Zbraslav, ten dům řádu sv. Benedikta, ale zazněl hlas z nebe jednomu tehdejšímu poustevníkovi a takto k němu pravil: Vstaň a jdi ke knížeti země a mluv k němu tato slova: Bůh přijímá slib tvého úmyslu a neschvaluje jen místo založení, to místo zvané Zbraslav přenechává pro budoucnost jiným řeholníkům.“

Kníže Vladislav I. a jeho manželka kněžna Richenza z Bergu tedy nechali založit klášter v Kladrubech, přišli sem mniši ze 4 existujících benediktinských klášterů:

  • Ostrovského
  • Sázavského
  • Břevnovského
  • Katovského

Kromě jiných statků kníže Vladislav I. Kladrubskému klášteru věnoval celou Zbraslav s příslušenstvím, v darovací listině je uvedeno: „Dávám také Zbraslav se vším příslušenstvím, to jest: Lubenec celou obec, Šlovice celou obec a část řeky, Černošice celé, co jsem koupil od Goscama. V lahvicích tři rybáře Čekana, Maršíka, Blažka, navíc jednoho rybáře, kterému se lidově říká pstružník a tam rozdělenou řeku, která se zve Mže od řekx Vltavy až po říčku Chotečskou / Radotínský potok /. U kaple sv. Havla je ustaveno pět strážců ve vsi Drahelčicích, jejichž jména jsou: Mutiš, Radek, Nepřívad, Mířata, Kojata. Ve vsi Lipany dušníka / pracovník na církevních statcích / Tena s jeho pozemkem. Ve vsi Žabovřesky kravaře Ramoše s jeho pozemkem. V obci Vidim / snad Závist / Trebatu s jeho pozemkem. Ve vsi Jirčany dva soustružníky Petra a Kočáma….“

 Roku 1186 stvrdil tuto darovací listinu kníže Bedřich / zde se objevuje místo jména Zbraslav Izbraslav. Opat kladrubský sem poslal několik mnichů a nechal je obnovit některé budovy, někdy zde pobýval i osobně. V té době tu vznikla zřejmě románská kaple umístěná v blízkosti kostela sv. Jakuba, ten tu tenkrát nestál. Někdy po roce 1239, přenechali benediktínští  mnichové Zbraslav pražskému biskupovi Janu III. z Dražic.

Král Přemysl Otakar II sem často rád jezdil s pražským biskupem, ulovil zde prý spoustu divoké zvěře, dokonce i vlky a osm medvědů. Zamiloval si toto místo a chtěl tu strávit své stáří. Proto s pražským biskupem roku 1268 vyměnil Zbraslav za jiné své pozemky a nechal zde vybudovat lovecký dvůr opatřený věžemi a snad i kamennou hradbou. Ve Zbraslavské kronice se můžeme dozvědět: „Potom si král Otakar zajel kdysi podle zvyku v úmyslu lovit do kraje Kamýckého. A poněvadž se mu to místo zamlouvalo, častěji tam přenocoval v průvodu biskupa, kterého měl upřímně rád, a protože se zdálo, že jeho častým přenocováním trpí na tom místě biskupské statky, věnoval král se souhlasem biskupovým Pražskému kostelu jiné statky svého království.“  Listina o provedeném převodu je datována 3. 8. 1268 a týká se Zbraslavi, Záběhlic a Chuchle.

První manželka Markéta Babenberská neporodila Přemyslu Otakarovi II. dědice, dal prohlásit sňatek za neplatný, jako záminka posloužil její někdejší slib čistoty. Roku 1261 se oženil podruhé s Kunhutou Uherskou, dcerou polského Bély. Z tohoto manželství dne 27. září 1271 přišel na svět dlouho očekávaný syn Václav II.

Malému Václavovi bylo teprve sedm let, když jeho otec Otakar Přemysl II. umírá u Suchých krut, zřejmě sťat, podle lebky, která byla proražena dlouhou ranou uprostřed temene.

 Po smrti Přemysla Otakara II. vdova Kunhuta povolala na pomoc markraběte Otu V. Braniborského, Přemyslova synovce. Ten se obratem dostavil, ale království se již topilo ve zmatku. Moravu ovládl Rudolf Habsburský, v Čechách se šlechta vrhla na královské zboží. Vítkovci poničili klášter ve Zlaté Koruně / pražský letopisec píše: „ v Koruně, což byl nově vystavený dům, nelze najít ani známky, kde byl dům klášterní postaven“/ a útočili na Budějovice, podobně se činili další páni. K Praze se blížil kníže Jindřich IV. Probus, po babičce Přemyslovec, taktéž si činící nároky na „ ochranu“ Přemyslova syna Václava. Markrabě Ota ho zastavil, v říjnu však čelil tažení krále Rudolfa, pozvaného Kunhutou. Úlevu měla přinést dohoda, podle níž získal na pět let správu království a poručenství nad mladičkým Václavem markrabě Ota, Moravu si měl na tutéž dobu ponechat Rudolf Habsburský. Kladsko připadlo vratislavskému knížeti.

Markrabě si nedělal iluze, že se mu podaří Čechy trvale ovládnout, proto se snažil vytlouct ze svěřené země, co se dá. I když se zpočátku pokoušel o jakési hájení zájmů královské moci, situace se mu vymkla z rukou. Královnu i Václava ukryl na hradě Bezdězu. Když Kunhuta utekla na Opavsko, dal Václava převést do Braniborska, kde pobýval na hradě Špandava. Pravděpodobně nešlo o vězeňský pobyt, jak to líčí ZBRASLAVSKÁ kronika, protože v jiných pramenech se mluví o tom, že jako bratranci v pozdější době spolu moc dobře vycházeli a často se navštěvovali. Bezesporu Václav strádal odloučením od matky, sester a chůvy Elišky.

Poručenská vláda, neschopná mírnit dravé panstvo, se stále více opírala o represi. Ztrácela dohled i nad četami nájemných válečníků, které zvala do Čech. Trpěla města, církevní zboží, prostí lidé. Šířilo se lapkovství a zvůle. I část panstva si uvědomila, jaký může mít rozvrat důsledky. Pražský biskup Tobiáš Purkart z Janovic a jiní se začali stavět proti Vítkovcům a jejich spojencům, kteří spoléhali na sílu pěsti a svůj prospěch stavěli nad „obecné dobré“.

 Od května 1281 probíhala jednání s Otou o vrácení Václava. Markrabě smlouval a chtěl svou ochotu bohatě zpeněžit.

Brzy přišla další rána, vypukl hladomor a šířily se ničivé epidemie. Obyvatelstvo mřelo po tisících, hřbitovy nestačily pojmout mrtvé. V té době se šířil kanibalismus, podle kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína „ lidé chodili oblečeni v pytlích a nejedna matka hlady své dítě snědla“.

Zbraslavská kronika:

V celém království nastal nedostatek potravin. V zemi rozmohl mor tak prudký, jaký žádný stařec nepamatoval. Když lidé neměli potravy, živili se rozličnými druhy bylin, aby vysíleni tísnivým hladem náhle nezahynuli, ale nikdy nemůže lidská přirozenost dlouho vydržet, živí-li se semeny a trávou. Většina lidí jedla mršiny koní a ostatních zvířat, ohryzující maso jako psi z kostí syrové a nesolené a tím rychleji hromadně umírali. Čím více byli souženi hladem, tím více se obraceli k nezvyklé stravě. O neslýchaném soužení hladem svědčí i jedna matka, která zapomínajíc na mateřské city zabila nemluvně u svých prsou, aby nasycena jeho tělem mohla na chvilku prodloužit svůj bídný život. Před očima synům hynou hladem rodiče, bezprostředně následujíc již zemřelé. Od zápachu mrtvol se kazí vzduch a ten, kdo snad mohl žít déle, nakažen smradlavým vzduchem náhle se zadusí. Bratr chystá pohřeb bratru a hned ho spěšně ve smrti následuje. Hřbitovy nestačí a pro pohřbívání jsou kopány velké jámy, do nichž neustále přivážejí na vozech mnoho mrtvol a shazují je tam. Stalo se, že byl jeden lékař domněle mrtvý vhozen do připravené jámy, tam nabyl trošku vědomí a po tři dny ohryzoval lidské maso, poté ho položivého vytáhli. Když tedy lidé schli strachem z hladu, část ztrápeného národa opustila rodnou půdu a přestěhovala se do okolních zemí, kde si vydělávala mezi neznámým Liduna životní potřeby způsobem, kterým dovedla.

Roku 1280 se po boku Kunhuty objevuje jihočeský šlechtic Záviš z Falkenštejna, kouzlo mladého uhlazeného Vítkovce ho dovedlo až do královniny ložnice a roku 1285, po souhlasu mladého krále se s Kunhutou oženil. Ještě před tím se narodil syn Jan, Kunhuta se Závišem zůstala až do své smrti, ta však přišla záhy, 1. 9. 1285. Kunhuta byla uložena u sv. Františka. Jan se stal vysokým hodnostářem v řádu Německých rytířů.

Roku 1282, kdy zemřela sv. Anežka Česká a „ řeka v Písku tekla proti proudu“, vykoupila česká šlechta Václava II., nejdříve za 15 000 a pak ještě dalších 20 000 hřiven stříbra. Muselo být zastaveno několik měst a hradů v severních Čechách. Václav se 24. května 1283 vrátil do Čech a začal ovlivňovat chod života v zemi, svého otčíma obdivoval i nesnášel, každopádně shoda mezi nimi nebyla.

V lednu 1285 se Václav II. oženil s Jitkou – Gutou, dcerou Římského krále Rudolfa. Svatba se konala v Chebu v minoritském klášteře / bylo jim 14 let / s veškerou okázalostí. Sňatek byl dovršen podle zvyklostí tehdejších mravů slavnostní svatební nocí za vyzvánění zvonů.  Václav II. přijal od svého tchána české země jako léno a užíval místo dřívějšího titulu „pán a dědic království českého“ titul „král český“. Královna Jitka přijela do Čech až v červenci 1287, král ji přijel přivítat až do Kodaně.

 Narodilo se jim deset dětí, jen čtyři se dožily dospělosti:

  • Václav III., narodil se 6. 10. 1289 asi v Praze, jako dvojče se sestrou Anežkou, oženil se s Violou Těšínskou, potomka neměli, byl zavražděn u Olomouce 4. 8. 1306, sestra Eliška jej nechala převézt 3. 10. 1326 na Zbraslav
  • Anna, vévodkyně Korutanská, narodila se 15. 10. 1290 v Praze, provdala se za Jindřicha I. Korutanského, zemřela 3. 9. 1313 v Korutanech
  • Eliška, narodila se 20. 1. 1292 asi v Praze, provdala se 1. 9. 1310 za Jana I Lucemburského, zemřela 28. 9. 1330 v Praze na Vyšehradě, 2. 10. 1330 byla uložena na Zbraslavi
  • Markéta, vévodkyně Lehnická, narodila se 21. 2. 1296, provdala se za Boleslava III Lehnického, zemřela v Hradci Králové při porodu 8. 4. 1322  

S obavami sledoval Závišův vzestup i král Rudolf. Napětí mezi Habsburky a Falkenštejny se zostřilo po sňatku Václava II. a Jitky Guty. Přesto Václav vytáhl s Václavem na Moravu, aby ji pacifikoval. Král Rudolf sice již před tím tento díl království vrátil, ale v rozvráceném stavu. Vojenská akce řízená Závišem proběhla úspěšně a v únoru 1286 ji v Brně završil hold moravské šlechty králi Václavovi.

Moc troufalého Falkenštejna vrcholila, sílil také odpor jeho soupeřů, povzbuzovaných Habsburky. Když si Záviš, jemuž prý nechyběly královské ambice, zajel do Uher pro nevěstu Arpádovského rodu, připravil ho dlouhý mimopražský pobyt o zbytek Václavovi přízně.   

Po smrti Kunhuty se Záviš roku 1288 znovu oženil s Alžbětou Uherskou, narodil se syn a Záviš na přelomu roku 1288 a 1289 jel Václava pozvat na křtiny, ten ho nechal uvrhnout do Bílé věže Pražského hradu, pro údajné úklady Václavovi vraždy. Nato povstali Vítkovci a jejich straníci, trpěly hlavně statky biskupa Tobiáše. Zuřivý boj panských skupin o vliv na krále provázely loupeže, plenění, nejistota. Aby Václav zlomil odpor Vítkovců, nařídil v létě 1290 kárné tažení na jih, které vedl Mikuláš Opavský, levoboček Přemysla Otakara II.  Poté s ním nechal objíždět hrady jemu oddané, aby se vzdaly. 4. července 1290 byl Záviš z Falknštejna  před Hlubokou, posledním opanujícím hradě vzbouřených Vítkovců sťat plknem.

Až teď se Václav II. vymanil z traumatu dětských a jinošských let a zahájil svou královskou éru. Situace se postupně stabilizovala a Václav obnovoval výbojnou politiku. Po marné snaze o zisk Míšeňska napřel Václav aktivitu do Slezska a Polska.

Václav II, tísněn úklady Závišovými o trůn učinil slib, že založí klášter ke cti Boží a P. Marie, zřejmě pro odčinění hříchů, ale brzy na slib zapomněl. Roku 1291 mu tento slib připomněl Heindenreich, opat sedlecký a Dětřich, opat ve Waldsasích. Václav II. sedl s opaty a s převorem sedleckým Konrádem na loď a plavili se nejdříve po Vltavě k Davli, kde stál ostrovský benediktýnský klášter založený roku 999 Boleslavem II. Klášter byl velmi poškozený, jednak požárem roku 1187 a také braniborskými vojsky po smrti Otakara II. Pak pluli po Mži / dnes Berounka / až k Radotínu, kde byl další možný stavební pozemek, když se vraceli zpět, údajně opat waldsaský vystoupil na Zbraslavi na břeh a pravil: „ toť jest odpočívání mé na věky věků“. Václav vyzval opaty a převora, aby vybrali jedno z těchto tří míst a dal tří denní lhůtu na rozmyšlení. V té době zbožný král trávil čas na modlitbách a dal ve všech kostelích sloužit votivní mše sv. ke cti sv. Ducha a bl. P. Marie na ten úmysl, aby klášter na místě nejvhodnějším založil.

Opati se vydali k panu Bernardovi, proboštu míšeňskému, velkému příteli řádu cisterciáckého a i sním, místo vybírali a vybrali Zbraslav, protože toto místo oplývalo vodami, lukami a vinicemi a také jinými věcmi pro klášter šedých mnichů potřebnými. I s panem Bernardem se vypravili na Pražský hrad vyjevit svou volbu králi. Krále našli v katedrálním chrámu, když zbožně poslouchal mši k Duchu svatému. Po skončení mešních obřadů sami s ním bez ostatních vešli do jeho ložnice.

A když stanuli před králem, jali se z jakési uctivosti vespolek příti, kdo z nich by měl předstoupiti a prohlásiti mu souhlasné rozhodnutí všech o místě založení. Uslyšev to král, milostivě pokynul proboštovi míšeňskému a s laskavou důvěrností mu uložil, aby on sám vyložil záměr všech. Probošt sejmuv s hlavy kapuci, poklekl před opatem, a žádal jej, aby mu požehnal, což on učinil.

I povstal Bernard, probošt míšeňský a pravil:“ Když pečlivě věnujeme pozornost tomu, co se nutně požaduje při klášterech řádu cisterciáckého, dáváme se zřením k jeho úrodnosti před ostatními přednost místu, zvanému Zbraslav a ve jménu Páně jmenujeme je vaší laskavosti královské.

Král, ačkoli měl patrně toto místo raději než jiné kraje svého království a to pro zvěř, bez odkladu vyhověl, řka:“ Náš dvůr na Zbraslavi, který jsme si dosud před jinými našimi statky vybírali pro zvláštní potěšení, od nynějška vám trvalým právem věnujeme a darujeme k založení kláštera Bohu a blahoslavené Panně.“ Opatové poklekli před králem, dar s radostí přijali a vroucně děkovali.

Zlí lidé králi tento úmysl rozmlouvali, jejich argumentem byla obliba místa královým otcem a také upozorňovali na ztrátu místa vhodného pro všeliké kratochvíle a nabádali krále, aby mnichy umístil na jiné místo. Král byl zviklán ve svém dobrém úmyslu a ve snaze oddálit konečné řešení odjel na Moravu. Ale po návratu opatové mu opět připomněli jeho slib a král pokorně doznal, že je tím on sám na vině.

Král odebral se do kláštera Sedleckého, kde byli přítomni čtyři opatové: Waldsasský, Sedlecký, Žďárský a Kamenický a žádal je, aby byli jmenováni mniši pro nový klášter. Otec Heidenrich, jako milující otec, jenž má ztratit několik svých synů, s pohnutím a slzami v očích, jmenoval pro nový klášter dvanáct mnichů.

Kronika Zbraslavská:

Jména pobožných mnichů se ihned vpisují na list, jména těch, kteří v kapitule byli jmenováni, aby vyšli, a kteří si zasloužili na památku svého obdivuhodného chování býti v tomto výkladě jménem zaznamenáni za vzor potomkům, abychom čtouce pořadem jejich jména často měli před očima své mysli vynikající vlastnosti jejich chování:

První je Theodorich, muž starší, zbožnosti přítel, k němu se přidruží Jan, šeď vlasů vzbuzuje úctu, za ním se ubírá Jindřich, je ověnčen květy všech ctností, ctihodný převor Konrád jde v průvodu za ním a k němu brzy se přidruží Dětmar, ctný převor a služebník Kristův. Alberte, pojď i ty, vždyť dobře o tobě víme, o tvé bezúhonnosti, a s tebou ať povstane druhý Theodorich a za ním ať vystoupí stydlivý Ota, za nimi Gotfried ať přijde, jak devátý v řadě ať stane Dětmar, tím jménem druhý, jenž vzorem je božího sluhy. Bertholde, muži všem milý, i ty přijď na zavolání, aby byl plný počet, jak dvanáctý budeš tu státi“. / Je třeba dodat, že také jeden mnich již předtím po domluvě s přítomnými otci sám se připojil k jmenované družině, byl to Konrád z kláštera Valdsaského./ Mniši rovněž byli dojati, neboť měli opustit místo, které jim bylo domovem a odebrat se do sídla nového. Potom mniši vyzvaní k osídlení nového kláštera si zvolili svého opata, stal se jím Konrád, který byl v Sedlci převorem. Král v přítomnosti družiny klášterní a komonstva svého vykázal novému klášteru hojné pozemky a důchody, což stvrdil i listinou datovanou dnem 10. 8. 1292.

Nový konvent zatím zůstal v klášteře Sedleckém, na Zbraslav se odebrali opatové, aby zřídili mnichům vhodné příbytky, když se tak stalo, byli mniši vyzváni k přesídlení. Sešli se všichni mniši a za zpěvu doprovodili své odcházející bratry ke klášterní bráně a rozloučili se s nimi pláčem. Král Václav s biskupem a preláty jim vyšel vstříc, konvent byl uveden 20. 4. 1292 /všichni byli Němci/.

Místo jež dosud „Zbraslav“ slulo, přezval král „Dvorem Královým“ nebo „Síní královskou“, „Aula Regia“.

Téhož roku král daroval novému klášteru kříž zlatý, ozdobený drahokamy, mnoho relikviářů ze zlata a stříbra s ostatky svatých, mnoho kalichů stříbrných a hojně jiných drahocenných potřeb bohoslužebných. Mimo to daroval 200 hřiven stříbra na zakoupení knih. Ke generální kapitule poslal král opata Waldsasského, Sedleckého a Zbraslavského, aby tam provedli obvyklé přivtělení nového kláštera k řádu cisterciáckému. Zmínění opatové při zpáteční cestě nakoupili v Paříži za ony peníze mnoho knih pro klášter Zbraslavský.

Klášter byl dokončen roku 1296.

Slavnost korunovace slavného Václava, krále Českého

Na jaře roku 1297 Václav II. poslal slavnostní vyslance k papeži Bonifácovi VIII., aby dostal svaté požehnání od apoštolského pána ke korunovaci. Mezi posly ke kurii byl I Petr z Aspeltu. Poslové se vrátili s dobrou zprávou. Kromě pozdravu přinesli také apoštolské požehnání a svolení ke královskému úmyslu. Titíž poslové přinesli také apoštolský list bulou opatřený, v němž se udělovala ctihodným otcům, pánům opatům Heidenreichovi Sedleckému a Konrádovi Zbraslavskému oprávnění apoštolské moci k úplnému „očištění“ Václava a Jitky, aby mohli přijmout svatou svátost královského pomazání.

Potom oznámili královští poslové věc králova úmyslu panu Gerhardovi, arcibiskupovi svaté stolice mohučské, do jehož úřadu spadá korunovat českého krále, arcibiskup je laskavě přijal a souhlasil nejen pro posvěcení královské, ale také pro svou odměnu. Neboť čeští králové svým korunovatelům podle zvyku udělovali sto hřiven nejčistšího zlata. Nastal však problém, neboť arcibiskup byl tou dobou suspendován z úřadu a interdiktu. Proto poslové byli opět posláni k papeži, aby získali pro mohučského metropolitu milost, alespoň v onen den konání korunovace. To stačilo arcibiskupovi i králi, neboť ten den pokládal každý z nich za nejslavnější v roce.

Zbraslavská kronika říká, co následovalo:

Mladíci silní a vzrostlí, jak četní poslové rychlí tehdy se k dalekým místům i k blízkým rozběhli všude, jediné nevynechali. A s sebou si královské listy nesli s obsahem tímto: Král hodlaje korunu přijmout a též konat slavnost, jež došla by veliké úcty, ukládá knížatům všem, aby s družinou ve velkém počtu přišli k slavnosti této, tím větší radost, že bude. Také měšťany zve, má bohatý přijít s chudým, nikdo ať není vyňat, neb každý z přítomných tady dostane odměnu darem a tu si pak odnese domů.

Jedno však sdělím ti napřed, jak příteli, jakmile přijdeš: Chraň si peněžní měšec a dobře mu zadrhni uzly, přijde-li k tobě kapsář, hned mocnou ranou ho obdař, pozor si na něho dej, však uši mu přece jen neřež!

Slýchal jsem často jak chlapec, pak poznal i ze zkušenosti, že vždy ze svatých porad se bez uzlů vracejí měšce: proto ti nesmí být divné, když stejný osud tě stihne, proto ti nesmí být divné, že krádež se sotva ti vyhne, proto ti nesmí být divné, když zloděj tvůj měšeček zdvihne, jestli si nedáš pozor, pak věř, že doplatíš na to, jestli mi nebudeš věřit, ty sám se pak přesvědčíš o tom.

Když tedy bylo vše ke korunovaci nachystáno, nastal den očekávané slavnosti, tento den byl ozdoben také příchodem mnoha významných lidí. Byli to: pan Gerhard, arcibiskup svaté stolice mohučské, pan Burchard, arcibiskup magdeburský, biskup pan Řehoř Pražský, biskup pan Dětřich Olomoucký, pan Albrecht Míšeňský, pan Jindřich Kostnický, pan Petr Basilejský, pana Jana Krakovského a pana biskupa lebušského. Přítomni byli také opatové jednotlivých řádů, cisterciáckého, premonstrátského i benediktinského a mnozí probošti, převorové, děkani, kanovníci, faráři, správci kostelů, nejen z království Českého, ale i z mnohých cizích zemí. Slavnost byla ozdobena i příchodem jasných knížat, pana Albrechta Rakouského, Boleslava Slezského, knížat hlohovského, opolského a jiných vévodů, rovněž návštěvou vznešených knížat, markrabat pana Heřmana Braniborského, pana Oty se Šípem a pana Fridricha Míšeňského.

Léta Páně 1297, kdy Václavovi bylo 26 let, v nejsvětější den letnic, které tehdy byly 2. června, byl za jásotu veškerého lidu v Praze v katedrálním kostele u hlavního oltáře svatého Víta mučedníka od ctihodného pána Gerharda, arcibiskupa mohučského, jemuž asistovali pan Burchard, arcibiskup magdeburský a jiní biskupové a preláti, nejjasnější kníže pan Václav, šestý král český, spolu se svou manželkou, jasnou paní Jitkou, dcerou pana Rudolfa, krále římského, po předchozím svatém posvěcení a pomazání, co nejokázaleji ozdoben znaky královskými, korunou a žezlem královským.

Tak okázalou nádheru Praha ještě nezažila. Měla působit na cizinu a potvrdit, že českému králi se v moci, přepychu, nádheře a bohatství nikdo nevyrovná. Pražské hradby nemohly pojmout taková množství vzácných hostí a jejich družin, proto kolem Prahy vyrostl les pestrobarevných stanů. Pod Petřínem, směrem k Vltavě / dnes území Smíchova / byl vystavěn přenádherný palác ze dřeva potažený krásnými čalouny, zdobený stříbrem a zlatem a drahými kameny. Tady a v přilehlých krásně zbudovaných stanech se konala přebohatá hostina, na novém tržišti byly skrytými podzemními chodbami zřízeny prameny, z nichž se jako z řeky dalo nabírat víno. Noční Prahu osvětlovaly pochodně a v plném proudu byly hostiny, zábavy, rytířská klání a hry.

Z kroniky Zbraslavské:

Tady i tamhle se zatoč, když podivné věci chceš vidět.                                                                                Raduj se s králem. Vždyť to, co nejvíc si zaslouží chvály,                                                                           všechno má králův dům, tam nikdo nechřadne v nouzi.                                                                         Všichni se radují tu a sdružují k tanci své kroky.                                                                                    Mnoho pak uvidíš zde, co pod krásným vzhledem se skrývá,                                                                     mnoho tu dobrého spatříš, též zlého a pošetilého.                                                                            Mnoho je lidí zde: jsou moudří, jsou hlupáci tady,                                                                                        mnoho je lidí zde: tu jinoši, dospělí tam jsou,                                                                                            mnoho je lidí zde: je tolik tu rozdílných tváří!                                                                                                         Jsou tu i různé mravy: ten bohatství hledá, ten slávy,                                                                                 jeden tu prosí dle zvyku, ten dává, aby měl úctu,                                                                                                  sluhové dary pánů jak soumaři na zádech nesou.                                                                                      Jsou tedy poctěni páni a sluhy nesmírně tíží od krále dary.                                                                         To vše je známkou té korunovace.                                                                                                                          Nyní však o činech slyšte, jež při tom tenkrát se staly:                                                                                   Se štíty na plecích páni se srážejí v rytířském klání,                                                                                          jinde zas v jinošských hrách se jinoši vzájemně druží,                                                                                lámou se kopí už v letu: dej bedlivý pozor, kdo je tu                                                                               nablízku, sice to klání tě bolestně do tváře zraní.                                                                                               Není tu ulice jedna, jež plna by nebyla tance.                                                                                               Na jedné straně lid český a na druhé němečtí lidé,                                                                                             všichni se baví dle zvyku, lid rukama radostně tleská,                                                                                        neboť zde všechny Múzy své umění do služeb daly:                                                                                               bubny, žaltář a kóry, též harfy a trumpety znějí,                                                                                              cithara, píšťala s lyrou zní sladkostí podivuhodnou.                                                                                  Jsou tu i všechny hry: tam tryskem běhají nazí,                                                                                           chtějíce obratní být, tu cení se zápasy pěstní,                                                                                                kdosi tu znalecky zpívá a jiný zas přednáší básně,                                                                                       některý tančí a skáče a druhý zas po rukách chodí.                                                                                  Byly tam krádeže velké, však nechci již vyprávět více,                                                                             stačí se dovědět to, že všechny jsem odcházet viděl                                                                                          s veselým srdcem, ne smutným, z té veliké slavnosti dnešní.                                                                     Proto teď prosme Krista, ať tohoto krále nám chrání,                                                                                              ať mu svou útěchu dá a všichni ať zvolají Amen!

 

Založení chrámu P. Marie                                                                                                                                                                                                        

Druhého dne po korunovaci, ve svatodušní pondělí 3. června 1297, přišel nově korunovaný král s celým dvorem a zástupem šlechticů časně ráno, už po východu slunce na Zbraslav. Tady král společně s prvním opatem Konrádem a panem Heřmanem, arcibiskupem magdeburským položili základní kámen se zlatým nápisem „Ježíš Kristus“ pro gotický MARIÁNSKÝ chrám. Sbory mnichů stojící kolem s velikou zbožností zpívaly. Král Václav II. byl ozdoben všemi královskými odznaky a po uložení základního kamene pan Heřman, arcibiskup magdeburský za asistence důstojných biskupů sloužil obřadní mši „ o Zvěstování blahoslavené pany“, totiž „Rosu dejte, oblakové shůry“, sedm biskupů při mši zároveň pělo Aleluja. Všichni kdož se účastnili korunovace, nechyběli ani při této slavnosti.

Při této slavnosti král Václav, před založeným chrámem, opásal 240 pánů a šlechticů království Českého a mnohých jiných zemí rytířským pásem.

 Vybrané stavební materiály:

  • zelenošedě zbarvený pískovec, těžený mezi Lochkovem a Slivencem
  • kvalitní opuka z Vidoule

Král Václav se velmi radoval ze založení chrámu a přicházel sem každý den a vždy přinesl dar. Václav měl některé vlastnosti velmi odlišné než jeho otec Přemysl Otakar II. Rozhodně měl sklon k duchovnímu životu, proto se obklopoval důvěrníky, rádci a dvořany s řad duchovního stavu. Nebyl tak vynikající bojovník jako jeho otec, ale dokonale využíval diplomatické schopnosti svých rádců. Dvě nejvýznamnější stavby doby Václavovy vznikly na půdě klášterů cisterciáckých, který se u krále těšil mimořádné oblibě v Sedlci a na Zbraslavi. Oba opatové byli jeho rádci, důvěrníky a blízkými přáteli.  Bohužel toto šťastné období bylo krutě poznamenáno velkou bolestí a žalem, neboť 18. června 1297 zemřela Jitka – Guta. Pravděpodobně na následky nedávného porodu / 25. května se narodila Jituška – Guta a brzy po porodu zemřela a byla pochována v Anežském klášteře/. Byla velmi mladá, zemřela v 26 letech a během dvanáctiletého manželství porodila deset dětí, navíc společenské události posledních dnů po porodu byly dost vyčerpávající. Říká se, že přídomek svého jména Guta dostala podle německého „dobrý“, byla velmi hodná a laskavá, před svou smrtí, když podle krutých bolestí věděla, že se blíží konec jejího života. Zaopatřena všemi církevními svátostmi a umírající ustanovila vykonavatelem své závěti pana Konráda, prvního zbraslavského opata. Měla ho velmi ráda a důvěřovala mu, jeho rozvážnosti svěřila veškerý svůj majetek, aby z něho dával almužny vdovám, rozdílel sirotkům a chudým, podle potřeby. Opat učinil, jak bylo ustanoveno. Protože tou dobou na Zbraslavi nebylo ještě místo vhodné k pohřbení, byla uložena vedle svého tchána na Pražském hradě. Václav se svým důvěrným přátelům svěřil, že až na Zbraslavi bude hrobka dobudována, nechá přemístit Jitku i otce Přemysla Otakara II., nikdy se tak nestalo.

Krásný příklad dobroty paní Jitky je dochován ve Zbraslavské kronice:

Stála jednou o jednom velkém svátku tato zbožná a chvály hodná královna, dobrotivá Jitka, na Zbraslavi na vyvýšeném výklenku kaple svatého Jakoba apoštola, když tam dosud konal konvent bohoslužbu, a když viděla, že jsou všichni mniši oděni v bílou kuklu, jak je zvykem a jedině, že jejich opat pan Konrád nemá takového bílého šatu, bylo jí, když se tomu divila a na to vyptávala, řečeno: „Pan opat nemá z té příčiny kuklu, protože si zřídka dlouho kuklu uchová, ale dává ji tomu, kdo ji potřebuje.“ Královna mlčela, nepozorovaně si dala přinést jemné sukno z bílého šarlatu a nařídila udělati kuklu pro opata, který ji neměl, a když konečně opat přišel, věnovala mu královna složenou kuklu, zabalenou v čistém plátně, a požádala ho, aby ten klenot nosil, a mile mu to nařídila. Opat rozvázal uzly, spatřil, že je to kukla a z lásky k dárkyni ji vzal na sebe. Ale nenosila dlouho ten šat zbožná štědrost opatova. Skončil tehdy rok svého noviciátu pan Ota i dal mu, když skládal slib, ten šat a v něm mu podle obvyklého zvyku požehnal. / Pan Ota nastoupil po panu opatovi Konrádovi, který na čas odpočíval. Bylo to jen na rok a půl, po jeho odstoupení byl opět povolán opat Konrád /.

První opat Konrád byl u Václava oblíben, byl jeho přítelem a rádcem, na Václavovu žádost pražský biskup Řehoř roku 1298 postoupil klášteru kostel sv. Havla na Zbraslavi a také kostely v Chuchli a Radotíně. Dne 21. 5. 1304 dal za svého pobytu v Brně král vyhotovit novou fundační listinu pro klášter Zbraslavský, v níž vypočítávají se statky, důchody a výsady udělené.

Pražskou korunovací Václav otevřeně deklaroval svou moc. Její symbolika a pompéznost mluvily jasně: stěží se kdo v bohatství a nádheře rovná českému králi. Navenek k tomu měl Václav, dobré důvody. Čechy s Moravou zažívaly rozkvět. Obnova a rozvoj měst, strukturální změny osídlení a s tím spojené produkční možnosti venkova, zaplnění populačních úbytků a konsensus mezi králem a šlechtou v otázce vlastnictví navozovaly optimismus, o nějž mohl Václav opřít zahraničně-politické ambice. Jeho sebevědomí posílily objevy stříbrných ložisek, vysunující Kutnou Horu mezi nejčilejší hornická centra Evropy. Přímo nad šachtami vznikalo lidnaté a etnicky pestré město, jehož potřeby a důlní aktivity vyvolaly rozmach celého regionu. Přehnané fámy hovořily o zásobách, které měly z krále Václava učinit nezměrného boháče. „Prý na 60 tisíc havířů ve dne v noci vynášelo na světlo drahý kov“. S důvěrou v nekonečné možnosti „svých“ stříbrných hor přikročil Václav k završení svých plánů.

Cestu k novým titulům mu pomáhal razit Petr z Aspeltu, biskup v Basileji /1297 – 1306/, později arcibiskup v Mohuči /1306 – 1320/, který vstoupil do Václavových služeb jako vyšehradský probošt a králův kancléř.

Po smrti polského krále Přemysla II. se větší části jeho zemí zmocnil Vladislav Lokýtek, ale ztrácel podporu šlechty a kléru. Aby se zbavil finančních problémů, měl za velkou sumu přijmout své državy od českého král v léno. Mezitím Václav navázal kontakty s tamními předáky a církevní hierarchií. Jako čerstvému vdovci mu Velkopolané  nabídli Richenzu, dceru zabitého krále Přemysla, známou později jako Alžběta /Eliška/ Rejčka.

Ze Zbraslavské kroniky:

Slavnostní poslové byli posláni k Václavovi, králi českému, aby mu řádně oznámili poselství národa polského. Zbožný král je laskavě přijal, ještě laskavěji s nimi jednal a zdržel je na čas u sebe v královském paláci, aby se svými velmi pečlivě uvážil, co by bylo třeba činit v těch záležitostech, které oznámili. Konečně zjevil král Václav polským poslům rozhodnutí a tajemství své rady těmito slovy: „Nemá v obyčeji naše vznešená královská důstojnost zavírati náručí lásky své těm, kteří se pokusili k němu s důvěrou uchýliti v naději na získání milosti. Vaší žádosti, tedy, kterou nás zvete na království Polské, s ochotným duchem rádi nyní vyhovujeme slibujíce, že do něho co nejdříve přijdeme se silným sborem a s ozbrojenou mocí, vy pak nyní jděte před námi a vraťte se do své země a hleďte uspořádati naše záležitosti, jak důvěřujeme. Také dívka, která je dědičkou vašeho království, bude na vaši žádost a potěšení lidu, který vás poslal, naší řádnou manželkou“. Tak tedy polští poslové, dostavše od krále odpověď, s radostí se vrátili do své krajiny. Těšili, pak veškeren lid, všude hlásajíce příchod Václava, krále českého.

V červenci roku 1300 vytáhl Václav do Polska. Jeho náporu Lokýtek neodolal, v jednom z hradů dokonce útočníci zajali bratry Záviše z Falkenštejna a usmrtili je. Výprava skončila ve Hvězdně, kde rukou hnězdenského arcibiskupa Jakuba Świnky a za důstojné slavnostní kulisy byl v podzimních měsících Václav II. korunován.

Ze Zbraslavské kroniky:

Jak podotklo předcházející vypravování, zanechal po sobě polský král Přemysl, umíraje, jen jedinou dceru jako dědičku. Ta byla nejprve zasnoubena s Otou, synem Oty, markraběte braniborského, ale když tento snoubenec před tělesným spojením zemřel, byla zproštěna takového svazku zásnubního. Po snoubencově smrti zůstala panna v domě svého tchána v Sasku, opatrována s náležitou úctou, jako by byla vlastní dcerou onoho knížete. A protože král Václav slíbil a se rozhodl na potěšení a žádost lidu polského vzíti si tu dívku za manželku, když už držel žezlo polské, rozhodl se král poslati pana Heidenreicha, opata sedleckého a Beneše, řečeného z Vartemberka /purkrabí kladský/, naproti dívce už přicházející. Ti se setkali s královskou dívkou v Žitavě a dovedli ji s povinnou slušností léta páně 1300 do Prahy. A třebaže byla v té době dívka způsobilá pro styk s mužem, protože totiž už žila ve čtrnáctém roce svého věku, přece se král s ní nestýkal, nýbrž ji dal na vychování na tři léta jasné paní Griffině / sestra Václavovy matky Kunhuty/, tetě králově, kdysi vévodkyni krakovské. Když potom král den ze dne odkládal slavnost sňatku, bylo ovšem obojí království, České i Polské, příliš znepokojeno, protože stálo zbaveno dědiců.

Přihodilo se pak, že jednou o velikonočních svátcích v Brně /asi 1303/, když měl pan Konrád, první opat zbraslavský, důvěrnou rozmluvu s králem, pravil mezi jiným takto: „Pane králi, božská dobrota vás postavila v čelo svého lidu, pročež na vás vzhlížejí oči všech jako na jediného utěšitele, spása všech spočívá jedině v rukou a v osobě vaší, divím se však, proč zavíráte svou laskavou horlivost, s kterou zdaleka poznáváte i budoucnost, těsně do tak značné míry, že odpíráte lidu, který jen k vám tolik vzhlíží, jádro lásky a nikterak nemyslíte na trvalé jeho potěšení. S dovolením vaší milosti, už zanedbáváte, pane králi, hlavní a nejsvětější dobro svých království, bojím se však, aby se proto na vás nerozhněvala nevole Páně. Hle, urozená a vdavků schopná ona dcera královská, s vámi zasnoubená, čeká na sňatek, ale vy ho odkládáte. Protože však máte na dvě království, České a Polské, jediného syna, která je nyní králem v Uhrách, musíte se s nejvyšším úsilím pro potěšení lidu a království přičiňovati, aby se s pomocí požehnání Božího rozmnožil počet vašich synů.“

Zbožný král Václav nepohrdl radou a napomenutím zbožného opata, kterého měl rád, nýbrž hned od oné hodiny souhlasil a jal se slovem i skutkem pořádati všechno, co bylo potřebné ke královskému sňatku. A tím se stalo, že se třetího roku po tom, co přišla do Prahy ona panna Alžběta – byl to rok Páně 1303, v den letnic / 26. 5. / slavný Václav, šestý král český, oženil s dcerou prvního krále polského a dal ji od důstojného pana Jindřicha, biskupa vratislavského, se svolením arcibiskupů mohučského a hnězdenského posvětiti a korunovati na královnu českou a polskou v kostele Pražském před oltářem svatého Víta.

Když se tak naplnila tato slavnost, veselost byla, království dvojí tu stojí, neb je tu i naděje jistá, král že potomka zplodí, jímž mohl by zármutku tíhu celý náš národ zahnat – i v modlitbách toho si žádá. Prosil už veškerý lid a mužského potomka přál si – zklamal se v naději své, když královna zrodila dceru.

 15. června 1305 se jim narodila dcera Anežka, Václav ji už neviděl.

Neboť dříve, než se naplnili dnové očišťování královnina a než po způsobu rodiček vstala po porodu, král Václav zemřel.

Eliška se po smrti Václava II. provdala za Rudolfa III. Habsburského a po jeho smrti žila se svým druhem Jindřichem z Lipé v Brně. Tady také nechala vystavět cisterciácký klášter, kde byla také pohřbena.

 

Nervové a duševní poruchy Krále Václava II.

Hypersenzibilní Václav živelně prožíval pocity viny a křivdy. Ve Zbraslavské kronice se dočítáme, že ho při jedné hostině na Pražském hradě oslovil rytíř a přednesl mu jakousi žádost. Král rozhněván, že je rušen při jídle, ho hrubě odbyl. Když však rytíř odešel, začalo ho hryzat svědomí, že mu nepopřál sluchu. Opustil hodovní místnost, šel do svého pokoje a tam se pálil svíčkou na nohou. Trpěl pocity méněcennosti a snadno se nechal ovládnout svými rádci. Byl vztahovačný a podezíravý. Projevem této paranoity bylo např. J. Šustou uváděné líčení, že mnohdy z obavy otrávení jídlem při hostině se nechal pověsit v audienční síni nohama vzhůru, aby lépe dávil. Pocity méněcennosti kompenzoval úslužností k jiným panovníkům, nebo naopak explozivní netrpělivostí až hněvu vůči domácí šlechtě. Jeho náboženské zanícení hraničilo s fanatismem, šestnáctkrát denně si nechával opatem Konrádem sloužit mše, biblické texty se z předříkávání učil zpaměti, neboť prý neuměl číst ani psát. / Přesto chtěl založit v Praze univerzitu, šlechta mu ten záměr překazila/. Často je vzpomínán jeho odpor ke kočkám, při jejichž mňoukání prožíval hrůzu. Měl panický strach z bouřky, ze smrti a zabití bleskem. Nechal si postavit jakýsi úkryt ve tvaru oltáře a tam se při bouřce uchyloval a nechával si předčítat ze slov Písma. Rád skládal milostné verše, v nich projevoval náklonnost ke své milence Anežce.

Václav byl také sexuálně nevyrovnaný a jeho sexualita se projevovala od excesů na jedné straně až k askezi na druhé straně. Podle Zbraslavské kroniky byl v mládí oddán masturbaci s následnými výčitkami svědomí. V kronice nacházíme tento záznam: Největší důvěrník králův, jménem Vojtěch, muž věru zbožný, když na něm pozoroval některé lehkomyslnosti mladistvých let, jednou ho slušnou domluvou pokáral a on brzy se napraviv slovy karatelovými, potom se ostražitěji chránil před takovými lehkomyslnostmi, ale i po střízlivé rozumové úvaze shledal, že maličko vybočil, a po dobu dvou let trestal své tělo žíněnou košilí, aby mocně ukrotil nedovolené pudy svého těla. Potom, když mu to četní přátelé vyvrátili, odložil žíněné roucho a až do své smrti mořil své tělo posty a modlitbami, a tak od sebe mužně odrážel úklady skrytého nepřítele.

Král začal žít brzo manželským sexuálním životem, a to od 15 let se svou první manželkou Gutou Habsburskou. Sotva 25letý počítal již 9 manželských dětí a několik nemanželských. Z druhého lože s Eliškou Rejčkou se narodila ještě Anežka.

Sexuální nemírnost krále, hlavně v jinošském věku, značně vyčerpávala jeho slabý organismus, takže čteme již známé vyjádření, že ve věku 34 let vypadal jako stařec.

Při analýze duševního stavu krále Václava II. musíme mít na paměti nejen vrozené dědičné faktory, ale utrpěná psychotraumata v době dětství a dospívání / smrt otce, odloučení od matky, sester a chůvy Elišky /. Neurotické sklony měl děd Václav I., který trpěl jasnou monofobií, nesnášel zvonění zvonů. Přemysl Otakar II., Václavův otec se někdy choval násilnicky, dnes bychom jeho chování pojmenovali „chování agresivního psychopata“. Dispozici k duševním poruchám tedy zcela určitě získal dědictvím po svých předcích.

Král však netrpěl žádnou nozologickou duševní chorobou, která by ovlivňovala jeho intelektuální schopnosti, proto také někteří autoři odmítají tvrzení o jeho analfabetizmu. Setkáváme se záznamy, které líčí velmi kvalitní jednání v nejvyšších politických, hospodářských, ale i kulturních scénách a vylučují takový soud. Víme, že král mluvil plynně latinsky a zřejmě i německy, což dokazují existující texty jeho básní. Král dbal o vzdělání svých dětí, především budoucího krále Václava III., o něm víme, že hovořil čtyřmi jazyky – latinsky, uhersky, německy a česky, byl velmi výřečný a uhlazeně mluvil.

 

Roku 1304 se u Václava II. projevila tuberkulóza, tuto plicní chorobu získal vlivem špatných životních a hygienických podmínek ve vyhnanství. Zásadním a rozhodujícím způsobem k rozvoji přispěla exacerbace procesu po tělesném vypětí při vojenském tažení do Uher roku 1304. Do roka vedla ke králově smrti.

Ze Zbraslavské kroniky:

Aby pak pokora, která se skrývala uvnitř ve zbožných skutcích, zářila navenek, věnoval král hned na počátku své choroby všechno šatstvo a celou výbavu královského lože, zhotovenou z drahých látek a hedvábných tkanin, k potřebě pražského špitálu pro neduživé a chudé, oblékl si pak roucho z chudičkého sukna, šedého se širokými rukávy, jako mívají mniši a na své lože dal povléci laciné plátno téže barvy, také vznešené obleky z královského šatstva kázal dáti nahým a potřebným, a aby měl opravdový užitek z pokání, dal si ze své hlavy ostříhati vlasy. Panu Konrádovi, prvnímu opatu zbraslavskému pravil „Prosím tě, můj opate, který si takřka polovicí duše mé, až odejdu z tohoto světa, abys mě oděl do kukly konvrše řádu cisterciáckého a prostě mě pochoval a uložil na místě nejvšednějším v mém klášteře.

Choroba postupovala neúprosně, a proto král zahájil proces posledního pořízení a závěti. Ustanovil vykonavatele závěti. Byli jimi Jan, biskup brixenský, Jindřich, opat sedlecký, Konrád, opat zbraslavský. Povolal k sobě syna Václava, královského nástupce a přizván byl také Jindřich Šturmova, kanovník pražský a notář moravský. Dále pak povolal pana Petra, svého kancléře Hajmana z Dubé, nejvyššího purkrabího, Tobiáše z Bechyně, nejvyššího maršálka, Jindřicha z Rožumberka, nejvyššího komorníka a více šlechticů a pánů království.

Vládu převedl na syna a požádal o úhradu a proplacení veškerých dluhů. Syn a všichni ostatní museli tento pokyn potvrdit přísahou na přinesenou hlavu svatého Václava. Manželce odkázal věno a předně zajistil zbraslavský klášter, kde chtěl být pohřben.

Po třech měsících choroba značně postoupila, proto se král nechal pomazat od zbraslavského opata Konráda, třebaže měl kolem sebe mnoho význačných biskupů a prelátů. Opat Konrád pomazal krále olejem nejsvětějšího pomazání, zachovávaje ve všem obvyklý způsob, který bývá při pomazání osob řádu cisterciáckého a proléval při tom hořké slzy.

O šesti měsících ve svém utrpení tento kníže projevil tak velkou trpělivost, že byl všem, kdož ho viděli a znali jeho neduživost, předmětem nejvyššího úžasu. Neutišitelné bolesti prozrazovala vyčerpanost jeho údů a ukazovala to i jeho tvář, kterou pokrýval nádech modré barvy. Utrpení přijímal jako pokání. Často, když krále sužovala nad míru síla bolesti a zachvacovala příliš prudká slabost, říkával panu Konrádovi Zbraslavskému: „Už se tak velice trápím, že by jiný, jak myslím, kdyby trpěl totéž, křičel tolik, že by bylo slyšet po celém sousedství“.

V závěru života když již neměl sil, ale jasné vědomí povolal k svému smrtelnému loži kněží a preláty a takto k nim promluvil:

„Bratři, radujte se, se mnou a blahopřejte mi, že byv potrestán jsem si zasloužil tak dlouho snášeti ruku Páně, která se mně dotkla, hle brzo přijde hodina rozloučení mého a čas prozpěvování. Nyní tedy prosím, pánové a přátelé, odpusťte mně kajícímu, stůjte při mně v hodině smrti a při odchodu mi pomáhejte modlitbami, připravte se také sloužiti mše, až uvidíte, že nastává poslední konec života.“ I dodal král: „Ty Konráde, opate zbraslavský, služ za mě první mši o Vzkříšení Páně, hned jak duše má odejde,“ k panu Heidenreichovi, opatovi sedleckému pak pravil takto: „Ty za mě podobně odsluž mši za zesnulé.“ Týž opat také četl na rozkaz králův umučení Páně podle Matouše a jeho čtení vyslechl v samé hodině zápasu svého zbožnýma ušima s bitím v prsa, se slzami, s rukama k nebi pozdviženýma a s největší zbožností.

 Takto připraven, se sklopenýma očima, s klidným obličejem a s jasnou tváří poručil svou duši svému Pánu.

21. června 1305 v 1 hodinu ráno zemřel v domě zlatníka Konráda v Pražském městě.

Zbraslavská kronika:

Hle, dne 21. června asi o první hodině král, kdy mu již ubývalo posledních sil, pln dobrých skutků přicházeje k poslední hodince a louče se s tímto světem, se sklopenýma očima, s klidným obličejem a s jasnou tváří poroučeje do rukou Páně svého ducha za přítomnosti všech vydechl…

….podle obvyklého způsobu slušně omyjí to nepatrné tělo teplou vodou nejen tekoucí z pramenů, ale řinoucí se z tváří. A když bylo omyto, bylo oblečeno do týchž královských nejvzácnějších rouch, v nichž byl král korunován, koruna ustavena na hlavu, žezlo a zlaté jablko vloženo do jedné a druhé ruky, na prst navlečen prsten. V tom sice bylo vyhověno královskému stavu, ale nikterak pokornému přání královu….

Druhého pak dne po králově smrti sešlo se před hostinským domem mistra Konráda, zlatníka u dominikánů v městě Pražském veškeré množství naříkajícího lidu a ti všichni čekali, aby viděli žalostnou podívanou, totiž vynášeti mrtvého pána nejmilovanějšího.

Knížata pak a starší páni království nosili máry s ctihodným tělem z kostela do kostela, všude obětujíce oběť za spasení.

Když tehdy byl ukončen pohřeb krále důstojný, bylo ještě téhož dne o deváté hodině ctihodné tělo uloženo na loď a v průvodu nekonečného množství lidu se synem královským převezeno z Prahy na Zbraslav, kde mniši vyšli pohřbu naproti a s pronikavějším nářkem než zpěvem je přijali a doprovodili do nového kostela.

Ráno / 23. 6. / pak sloužil ve smutku pan opat Konrád, třebas bylo přítomno velmi mnoho biskupů a prelátů, mši za zesnulého a po mši uchystal králi pohřeb podle obyčeje našeho řádu. A když už bylo královo tělo s pozlacenou korunou, žezlem, jablkem a se vší ozdobou vznešených rouch, náramků, prstenů a výzdobou královské nádhery položeno do hrobky, která stojí uprostřed svatyně, nastal velký nářek…….

Byl uložen v chrámu asi uprostřed presbytáře, který již tenkrát byl snad dokončen, na nejčestnějším místě hrobky, kterou zdobila vůbec poprvé v historii figurální socha Václava.  Asi roku 1319 při pohřbu Otakara, druhorozeného syna Jana Lucemburského, byly sem přeneseny z kaple sv. Jakuba Václavovi děti Jitka a Jan, jež zemřely roku 1294.

 

Po smrti otce se ujal vlády Václav III., král český, polský a uherský se narodil jako dvojče se svou sestrou Anežkou 6. 10. 1289 Václavu II. a Jitce Gutě Habsburské. S největší pravděpodobností jej pokřtil sedlecký opat Heidenreich. Sestra Anežka byla 11. 5. 1292 zasnoubena s Ruprechtem Nassavským u Franfurktu nad Mohanem. Na schůzce českého a římského krále v Grunheimu v dubnu 1296 došlo k potvrzení dohod, mladý Ruprecht pak následoval Václava II. do Prahy, kde byl uzavřen 9. 8. 1296 sňatek. Dle Zbraslavské kroniky bylo manželství dokonce naplněno „způsobem, jakým se to mohlo stát mezi dětmi“, tedy patrně symbolickým položeními na společné lože. Bohužel Anežka za měsíc po svatbě zemřela a byla uložena na Zbraslavi.

12. 2. 1298 byl Václav III. zasnouben s uherskou princeznou Alžbětou, dcerou posledního Arpádovce Ondřeje III., po vymření Arpádovců v Uhrách po meči byl 14. 1. 1301 Václav III. zvolen a 27. 8. 1301 korunován ve Stoličném Bělehradu uherským králem.

Zbraslavská kronika:

…..v den Rufa mučedníka byl od arcibiskupa kaličského ve městě Královském Bělehradě s   přeskvělou nádherou slavnostně korunován svatou korunou uherských králů. Byli tam přítomni arcibiskupové, hrabata a přemnozí šlechticové a po skončení oné radostné slavnosti uctivě dovedli toho nového krále do Budína. Tam se tedy dědic český stal králem uherským.

Uhry však již v té době krále měly – v polovině května 1301 byl na uherského krále korunován mladý pretendent trůnu Karel Robert z Anjou, avšak většina uherských stavů se od něj odklonila a korunovaci neuznala. Přesto Václav III. nikdy nevládl ani zdaleka celým Uhrám, respektován byl hlavně německými měšťany v uherských městech, na území dnešního Slovenska a v okolí Šoproně a Budína.

Václav III., který jako uherský král přijal jméno Ladislav V., dbal při panování v Uhrách za pomoci rádců především na vůli svého otce. Významnou úlohu v souboji dvou mladých uherských králů sehrál papež Bonifác VIII., jenž jednoznačně a důrazně podporoval mladého Anjouvce. Papežova hrozba klatbou stoupencům Přemyslovců v Uhrách, nátlak na uherský klérus i podplácení uherských šlechtických magnátů Anjouvci vedlo postupně ke stále větší převaze Karla Roberta. Proti Přemyslovcům vystoupil i římský král Albrecht I. Habsburský, musel Václav III. Uhry v létě 1304 opustit, aniž by však rezignoval na uherský trůn.

Po předčasné smrti otce Václava II. tak na hlavě mladého Václava III. symbolicky spočinuly tři královské koruny – česká, polská a uherská. Té poslední se však na podzim roku 1305 pro neudržitelnou situaci musel vzdát ve prospěch Oty III. Dolnobavorského.  Svému bratranci předal tedy titul i uherské korunovační klenoty a uzavřel mír s Albrechtem Habsburským, kterému postoupil některá území / Chebsko, Plísensko a Míšeňsko /, čímž si uvolnil ruce pro udržení polské koruny.

Mladý král zrušil zasnoubení s Alžbětou, dcerou uherského krále Oty III. v říjnu 1305, údajně čtyři dni po sňatku s Violou Těšínskou, dcerou těšínského knížete Měška / při sňatku přijala jméno Eliška (Alžběta) /. Jednalo se o nerovný sňatek, jehož důvody nejsou příliš zřejmé. Ačkoli pozdější kronikáři popisují Violu jako půvabnou, důvodem zřejmě nebyla právě její krása. Snad sehrála roli strategická poloha Těšínska na cestě z Prahy do Krakova. Alžběta byla tou dobou ve Vídni pod habsburskou kuratelou.

Pokud jde o Václavovu českou vládu, je v domácí historiografii již tradičně zakořeněn obraz, který vykreslili kronikáři, zejména Petr Žitavský. Ten si stěžoval ve své Zbraslavské kronice, že mladý král nedbal rad starších a zkušených a po rozumných počátcích vlády jej začala stále víc ovládat česká šlechta, která k němu přidružila některé své mladé syny. Ti pak údajně sváděli poddajnou Václavovu mysl k věcem nepravým, k ponocování a pobíhání za nevěstkami, zanedbávání vladařských povinností a k nadměrnému pití, čehož údajně využívali ke svému obohacení.

Nejnovější výzkum, opírající se o svědectví listin, vrhá na posledního Přemyslovce poněkud lepší světlo. Nemůžeme dnes posoudit, zda skutečně nadměrně holdoval alkoholu, vedl nevázaný sexuální život a hýřil více, než bylo zdrávo. Vyloučeno to není a mohla by tomu nasvědčovat i existence nemanželské dcery Alžběty. Nicméně není zcela jisté, zda Alžběta byla nemanželskou dcerou Václava III. nebo jeho otce Václava II., o panování se zcela jistě zajímal, vedl pomocí rádců velmi rozumnou zahraniční politiku, a nenacházíme žádné přehnané dary ve prospěch šlechty, naopak velká část darů byla motivována slibem Václava III. na ostatky svatých u smrtelného lůžka Václava II. dostát otcovým finančním závazkům.

Zbraslavská kronika:

Syn a nástupce zesnulého krále mladistvý Václav III., sváděn jsa lehkomyslnými dvořany, oddával se životu nezřízenému. Když ve výroční den úmrtí svého otce svého zavítal na Zbraslav, by pomodlil se u hrobu jeho, tu opat Konrád užil té příležitosti a otcovsky ho napomenul, by se polepšil. Král vděčně přijal napomenutí to a skutečně život svůj napravil a býval by zajisté panovníkem výborným, ale nedlouho potom chystaje se na výpravu do Polska, zahynul v Olomouci rukou úkladného vraha, jakožto poslední potomek rodu Přemyslovců.

Se šlechtou žil od jara 1306 ve značném napětí. Když totiž polský Piastovec Vladislav Lokýtek ohrožoval Krakov, dostala přemyslovská vláda v Polsku, oslabená již v závěru vlády Václava II., vážný úder. Václav III. svolal zemskou hotovost, neboť na najmutí žoldnéřského vojska neměl pro dluhy po svém otci dostatek finančních prostředků a chystal se odbojného Lokýtka zkrotit. Cílem vojenského tažení, nebyl jen Lokýtek. Po jeho usměrnění, se mělo české vojsko vypořádat také s Jindřichem Hlohovským, který započal odboj ve Velkopolsku. Avšak většina české šlechty jen velmi neochotně přijímala účast v takto pojaté Václavově vojenské výpravě, kterou by musela financovat na vlastní náklady. Mladý Přemyslovec, jenž nepostrádal vypjaté sebevědomí ani mladickou prudkost, začal pravděpodobně alespoň některým šlechticům hrozit revindikacemi jejich majetku a zdá se, že v této oblasti skutečně připravoval určité kroky. Před nastoupením vojenského tažení ještě vydal zakládací listinu cisterciáckého kláštera, místo pro založení kláštera nebylo nijak prominentní. Měl být vybudován na východě Moravy na Vsetínsku, v odlehlé krajině v údolí při jednom z přítoků řeky Bečvy. S tím však kontrastuje okázalé pojmenování kláštera, který dostal jméno Thronus Regis – Trůn královský / po zavraždění Václava III. k této fundaci již nedošlo /.

Když pak opožděně shromáždil vojsko a v jeho čele vyjel do Polska, byl na tažení 4. srpna 1306 v Olomouci, v paláci zdejšího děkana Budislava , zavražděn.

Zbraslavská kronika:

Divíme se všichni, že se dosud až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti. Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž, a utíkal, a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve než mohl promluvit nějaká slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh, to však vím a je to známo celému světu, že záhuba onoho mladého krále způsobila vzrůst nesčíslných útrap.

Je však možné, že Konrád z Botenštejna vrahem nebyl. Pravý vrah možná podplatil strážce, aby Konráda, který snad chtěl ohlásit vraždu, ubili. Strážím snad stačilo i to, že ho viděli s nožem. Za možné iniciátory vraždy byli často také uváděni Habsburkové nebo Vladislav I. Lokýtek. Pravda je, že asi těžko lze za objednatele vraždy označit Albrechta I. Habsburského, protože pobýval v jihozápadní části Říše, zaneprázdněn zcela jinými povinnostmi, a trvalo mu přibližně dva měsíce, než mohl vtrhnout s vojskem do Čech a intervenovat ve prospěch syna Rudolfa. Doboví kronikáři, zejména Dalimil a Petr Žitavský, by se snad v případě Lokýtka tolik neobávali napsat více o objednateli vraždy, jak naznačují ve svých dílech. S největší pravděpodobností za královraždou jako objednavatel stojí opravdu někdo z řad české šlechty, nikoli však česká šlechta jako celek. Takový důvod by mohl mít například Hynek Krušina z Lichtenburka, šlechtic poněkud prudší povahy, ten se u Václava III. na sklonku let 1305 – 1306 marně ucházel o poměrně velký majetek po Záviši z Falkenštejna, který žádal jako údajné věno své manželky, dcery Záviše.

Václav III. byl nejdříve pohřben v kryptě katedrály svatého Václava v Olomouci, odkud jej po dvaceti letech nechala sestra Eliška převézt do zbraslavského kláštera a uložit vedle ostatků otce Václava II. Kostra Václava III. se nedochovala.

Byla to hrozná ztráta pro Čechy i klášter Zbraslavský. Klášter utrpěl také značnou škodu hmotnou:

Bylť si král, maje zálibu ve skvostech, vypůjčil z kláštera zlatý kříž, jejž byl otec jeho klášteru daroval, a jiné skvosty, a vzal je s sebou, hodlaje je časem svým navrátiti. Ale po náhlém jeho skonu vše bylo rozchváceno, jen zlatý kříž vykoupil klášter za 300 hřiven, ale skvostná noha kříže toho chyběla.

Václav III. zemřel bez zanechání legitimního potomka, rod Přemyslovců vymírá po meči.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyhledávání

Kontakt

Římskokatolická farnost u kostela sv. Jakuba Staršího Praha-Zbraslav U Národní galerie č. 472
156 00 Praha 5 - Zbraslav
739 484 835 (P, Jan Gerndt)
606 682 306 (jáhen Vladimír Hudousek)
607 204 605 (P. Karol Laburda)