Svátky a rozpis bohoslužeb ve farnosti Praha-Zbraslav

Prosit, ale opravdu chtít, což potřebuje pevný opěrný bod. Tedy ne to, co nám řekne momentální fantazie, ale to, co v nás vzbuzuje Duch svatý svými vzdechy, které nelze vyslovit.

Nejprve je třeba vzbudit víru, že prvotním hybatelem naší vůle chce být sám Bůh. Pane, co si přeješ, abych žádal? Jaká prosba se ti bude ode mě líbit a bude ke skutečnému dobru? 

A když jsem poprosil, musím věřit, že Bůh mi dá buď to, oč žádám, nebo něco ještě lepšího. A dívám se s vírou na to, co následuje: na sebe, i kolem sebe. Kolikrát si člověk přeje, aby se někdo vedle něho změnil, aby se proměnilo něco kolem něj. Zapomíná, že daleko jednodušší je, nechá-li se trochu změnit sám. 

Tzv. reformátoři chtěli změnit pomalu všechno, ovšem kromě sebe, protože oni měli přece pravdu, ne? 

Putování na posvátná místa v den jejich nebeského patrona. Někde je zvykem slavit die cadente, tedy přímo v určité datum, ať už připadne na kterýkoli den v týdnu. Je to asi to nejlepší a nejjasnější a přimlouvám se, aby tento způsob byl pokud možno preferován. Jako nikoho nenapadne překládat vánoce nebo Nový Rok, ba ani první máj! 

V opačném případě si můžeme připadat jako když za komunistů kolem Vánoc nebo v květnu v úterý byla sobota a v neděli pondělí ... Letos na Sv. Jakuba máme Maří Magdalenu a na Sv. Annu svatého Jakuba. Markéta se ve Zvoli dokonce slavila dvakrát, jednou díky obecní pouti, podruhé v kostele.

Asi je to hlas volajícího na poušti, ale kdybychom se naučili držet pouti na skutečné datum, za prvé by bylo možné pozvat slavnostního kazatele či celebranta a ti, kdo skutečně chtějí, by přišli, a za druhé byl by třeba i klid a čas na aspoň komorní následné setkání u pouťového koláče. V neděli to při nejlepší vůli při počtu bohoslužeb nejde. 

Zdá se, že na poutích, zvláště těch už tradičně zavedených, by měla být hesla k oslavě Boží, děkování Boží věrnosti, děkování Panně Marii a svatým. Aspoň to tak bývalo. Dnes jsme se přiklonili k člověku. Poutě se - jak to vypadá podle transparentů - konají na počest lidských hrdinů. A s tím nikdy nebudu souhlasit ani takové pojímání církevních slavností nebudu podporovat. Právě jako se mi vůbec nelíbí, když se z bohoslužby dělá pouze "hezké setkání". Lidé, kteří se rádi na těchto "setkáních" ukazují a projevují, pak v kritickou chvíli najednou "nejsou"... Nejsem proti ocenění lékařů a zdravotníků. Ale ještě jsem neslyšel ocenění těch, kteří po celou dobu kronavirové krize přicházeli pravidelně do kostela, modlili se a byli zbožně účastnými mše svaté. Považuji to za nespravedlnost, stejně jako nesmyslná "ochranná opatření" při podávání svatého přijímání. Nebo se bojíme, že Nejčistší Spasitel nás infikuje?  

Dostal jsem jednu hezkou reakci na letošní slavnost kněžství, konanou v nouzovém dodatečném termínu. Jejím autorem je zbraslavský farník pan Miroslav Váňa:

Ve čtvrtek před svátkem Letnic (28. 5.) jsem se zúčastnil dopolední mše sv. v pražské katedrále, kdy byly svěceny svaté oleje. Zmíněnou mši sv. koncelebroval pan kardinál Dominik Duka, primas český, společně se svými kněžími z různých částí diecéze, za přítomnosti papežského nuncia. Mimo dobu nouzového stavu se koná svěcení olejů v katedrále pravidelně vždy ve čtvrtek Svatého týdne. Ohromil mě obrovský počet přítomných kněží, opatů, řeholníků, jáhnů. Ti všichni již svou účastí zdůraznili společenství kněží se svým biskupem a jednotu kněží v naší diecézi. Škoda jen, že nás laiků přišla do katedrály jen malá hrstka. 

Přítomní kněží obnovili své kněžské závazky. Také jáhni obnovili své sliby. Pan kardinál Duka ve své homilii mimo jiné krásně promluvil o onotolgickém významu kněžství. Současnou krizi kněžství dával do souvislosti s krizí manželství a i v celé naší společnosti. Také předal medaili pražskému semináři za celkový odvážný postoj a pomoc v době karantény, kdy se dokonce jeden seminarista nakazil koronavirem.

Na závěr Mons. Zdenek Wasserbauer, pomocný biskup pražský, zdůraznil význam papeže Jana Pavla II. u příležitosti 100. výročí jeho narození. Kratší promluvu pronesl česky také papežský nuncius. Nový generální vikář Mons. Jan Balík seznámil přítomné s reformními změnami a finančními problémy naší arcidiecéze. 

Silným dojmem na mě zapůsobily poloprázdné venkovní prostory Pražského hradu bez obvyklého množství všudypřítomných cizinců. To je velice vzácné a plně jsem si toho užil. Již při vstupu do hradních prostor jsem byl mile překvapen, že nebyly žádné kontroly a mohl jsem volně vstoupit.

Co pro nás znamená, že Kristus Pán vstoupil na nebesa? 

Velmi mnoho. Nezbytné samozřejmě je vycházet z toho, že lidská přirozenost, kterou na sebe Boží Slovo přijalo, je neměnná a totožná. Takže přijav lidskou přirozenost, kterou nosím já, ty, tamhleti, nebožtíci, ale i lidé, kteří se ještě nenarodili, captivam duxit nostram captivitatem (vyvedl nás, zajatce) do svobody království nebeského. Dostali jsme "dědické právo v nebi". 

Pokud bychom se považovali už za někoho jiného, než byli apoštolové a učedníci - např. proto, že už přece toho známe o světě a vesmíru o tolik víc než oni - pak bychom těžko mohli participovat na tajemství Nanebevstoupení. Nanejvýš bychom řekli: Nepatříme už k tobě. A On by pak právem řekl: Amen pravím Vám, neznám Vás.

My k němu patříme na věky, a skrze něho se náš život naplní v Bohu. Kéž žijeme touto pravdou!

Osvobodili jsme se před 75 lety sami, nebo nás osvobodila Rudá armáda a Američané? Praha by asi nepovstala, kdyby už necítila v zádech blížící se pomoc. Právě tak nemůže člověk spasit sám sebe, nepřichází-li milost Boží pomáhající. Jen v síle víry je schopen člověk vzepnout svoje síly, přemoci slabost, vyjít vstříc Kristu. Říkávalo se: přičiň se, člověče, a Pán Bůh ti pomůže. Správnější by bylo: Pán Ti pomáhá, stojí za tebou, tak se snaž!

Člověk je stále v pokušení považovat se za nezávislý subjekt, který v případě potřeby volá Boha na pomoc (proto nejspíš tolik lidí s přicházejícími vynálezy, jimiž si pomáhají sami, přestalo Boha "potřebovat"). Ale ono je to naopak. Bůh svět stvořil, udržuje a řídí. Člověka volá ke spolupráci a čím více člověk přijme tu ulohu služby, tím více poroste jeho důvěra a radost.

"Můj Otec nepřestal pracovat, i já pracuji." "Je třeba pracovat, dokud je den. Přichází noc, kdy už nikdo nebude moci pracovat." Svátek sv. Josefa Dělníka ... To vše navozuje otázku, k jaké to práci jsme povoláni. Božím dílem není jen hmotný svět: Božím dílem je vše, co směřuje k civilizaci lásky. A ta umí nejen dávat, ale i přijímat. Nejen budovat, ale také obdivovat a rozjímat. Vše, co člověk dělá, mluví, ano i myslí - včetně modlitby - představuje statek, ať už hmotný, nebo duchovní.

Ptáváme se druhých, co dnes dělali. Nebo co budou dělat. Dělat mohu aktivně, ale dělat mohu i pasivně, když vděčně přijímám milost od Boha, když přijmu úsluhu, kterou mi někdo z lásky prokázal. Pracovat mohu na sobě, když se vzdělávám nebo když znovu a znovu zkouším přemoci svůj typický nedobrý sklon. A i kdybych nic z toho neměl možnost vykonat, přijímáním Boží vůle a vytrvalostí ve víře vlastně pracuji také!

Tak se stáváme spravedlivými po vzoru sv. Josefa: vyplňujeme náležitě místo, které nám Bůh ve svém stvořitelském plánu určil. A v pravý čas se nám dostane za to od Boha odměny.   

Ve Skutcích apoštolů se dovídáme o věznění apoštolů. Velerada dělala, co mohla, aby zadusila zvěst o Ježíši, který žije. Vyhrožovala, bičovala, zavírala. Ale vždycky se apoštolové zas dostali ven, ať už zázrakem, nebo změnou poměrů. Nikdy se nenechali vmanévrovat do pocitu, že vězení je normální nebo dokonce ještě lepší než volný pohyb a volné osobní hlásání.

Ne, zmnoženými přenosy rozhodně nenastal žádný nový čas duchovního života. Je to náhražka a navzdory dispenzím, které jsou dány jako skutečně výjimka ze zákona z vážných důvodů, jsme ve svědomí povinni vrátit se co nejdříve k normálním projevům víry, která se bez osobního fyzického setkání s Ježíšem skutečně a podstatně přítomném v Nejsvětější svátosti nemůže náležitě rozvíjet. 

při lámání chleba, tedy při eucharistii. Citlivým duším velmi chybí to takřka fyzické spojení s oslaveným Pánem, což by si měli uvědomit ti, kteří v až přehnaných obavách o zachování svého tělesného zdraví nevyužijí nebo druhým nedovolí využít ani těch možností, které tu reálně jsou dostupné. Jako by neznali větu Pána Ježíše: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka, nebudete mít v sobě život. Antifona, kterou složil sv. Tomáš Akvinský, zní v českém překladu: Ó svatá Hostino, v níž se Kristus přijímá! Obnovuje se památka jeho umučení, duše se naplňuje milostí a záruka budoucí slávy se nám dává, aleluja.

Zelený štvrtok: príkaz lásky, eucharistia, ustanovenia kňazstva. Možno v čase nútenej izolácie lepšie pochopíme ich nutnosť.

Velký piatok: skutočná LÁSKA na kríži. A pod krížom 3 skupiny: prvá, ktorá súcití a pomáha, druhá, odvrátená od viery v Ježiša, zlorečí a ničí. Tretia, úplne lahostajná. Úprimne: v ktorej som?

Biela sobota: ticho v liturgii, prázdne ulice bez ludí. Nech urobím všetko pre to, aby neostalo prázdne "miesto" v nebi pripravené pre mňa.

PRAJEM VÁM VŠETKÝM POŽEHNANÉ SVIATKY NAPLNENÉ VIEROU, NÁDEJOU A LÁSKOU, moji MILOVANÍ. Žehná P. Karol Laburda, výpomocný duchovný