Svátky a rozpis bohoslužeb ve farnosti Praha-Zbraslav

nejen požehnaný (druhý) příchod Páně, ale už teď vyslyšení modliteb, přijetí ducha pokání a obrácení srdcí k jedinému živému a pravému Bohu. Ten musí pro nás být a zůstat středem a tou skutečnou autoritou. Kdysi se říkal vtip, že kazuistika je o tom, jak dát Pánu Bohu co nejméně a přitom ho přesvědčit, že jsme mu dali všecko ... 

Lidská svoboda je ze strany Boží nedotknutelná. A když si chce člověk věci zařídit sám, Bůh jaksi kavalírsky ustoupí ... Jak to pak vypadá, je nasnadě, včetně popleteného času, kdy nám sluníčko říká, že je poledne, a my tvrdíme, že jsme už hodinu napřed.

Kniha Kazatel obsahuje krásnou část o tom, že každé dění a každá činnost má svůj čas. Dokonce je čas k pláči i čas k radosti. Kdo neumí ve správnou chvíli plakat, nebude se patrně umět v pravý čas radovat. Kdo se nechce sklonit před Bohem, těžko může čekat respekt druhých vůči sobě.  

na webových stránkách Radio Vaticana:

První z 15. 9. s názvem "Kdo se nevrátil do kostela po pandemii?" konstatuje, že ve Francii klesl počet pravidelných účastníků nedělních bohoslužeb po skončení pandemických opatření o 30 %. To je dost. Některé - jak uvádí článek - zadržuje strach z nákazy, další si zvykli na mši v televizi nebo na internetu. Je tady ovšem i další kategorie věřících, které odrazují nepřiměřená bezpečnostní opatření. Myslím, že u nás to není jiné ...

Druhý článek vyšel o den později s nadpisem "Za posledních 10 let se počet mladých ve francouzských mešitách zdvojnásobil". 45 % mladých následovníků Mohameda si uvědomuje nepřekvapivou skutečnost, že jejich víra není slučitelná s hodnotami (současné) francouzské společnosti. A celé tři čtvrtiny muslimů mladších 25 považují islám za nadřazený hodnotám země, do které emigrovali sami nebo jejich rodiče. Za poslední čtyři roky vzrostlo mezi muslimy o šest procent přesvědčení, že islám je jediným pravým náboženstvím. V tom smyslu se vyslovilo 61% dotazovaných a mezi muslimy mladšími 25 let dokonce 65%.

Co na to my, moudří a rozumní moderní křesťané?

"Nebudete-li si často mýt ruce, riskujete nákazu!" 

Nebudete-li se pravidelně zpovídat, ztratíte smysl pro vnímání hříchu a riskujete věčnou záhubu!

"Nastupujete-li do vozu MHD nebo do obchodu, je nutné mít roušku!"

Jednáte-li s druhým člověkem, musíte v něm vidět druhého Krista!

"Je třeba, abyste zachovávali vzájemný odstup 1-2 m!"

Nemějte nic s lidmi, o nichž víte, že jsou falešní. Utíkejte před pokušeními!

JE TŘEBA POKRAČOVAT?

SNAD JEN DODAT TO KRISTOVO PONĚKUD HOŘKÉ KONSTATOVÁNÍ, ŽE děti světa jsou k sobě navzájem prozíravější než děti světla.    

Prosit, ale opravdu chtít, což potřebuje pevný opěrný bod. Tedy ne to, co nám řekne momentální fantazie, ale to, co v nás vzbuzuje Duch svatý svými vzdechy, které nelze vyslovit.

Nejprve je třeba vzbudit víru, že prvotním hybatelem naší vůle chce být sám Bůh. Pane, co si přeješ, abych žádal? Jaká prosba se ti bude ode mě líbit a bude ke skutečnému dobru? 

A když jsem poprosil, musím věřit, že Bůh mi dá buď to, oč žádám, nebo něco ještě lepšího. A dívám se s vírou na to, co následuje: na sebe, i kolem sebe. Kolikrát si člověk přeje, aby se někdo vedle něho změnil, aby se proměnilo něco kolem něj. Zapomíná, že daleko jednodušší je, nechá-li se trochu změnit sám. 

Tzv. reformátoři chtěli změnit pomalu všechno, ovšem kromě sebe, protože oni měli přece pravdu, ne? 

Putování na posvátná místa v den jejich nebeského patrona. Někde je zvykem slavit die cadente, tedy přímo v určité datum, ať už připadne na kterýkoli den v týdnu. Je to asi to nejlepší a nejjasnější a přimlouvám se, aby tento způsob byl pokud možno preferován. Jako nikoho nenapadne překládat vánoce nebo Nový Rok, ba ani první máj! 

V opačném případě si můžeme připadat jako když za komunistů kolem Vánoc nebo v květnu v úterý byla sobota a v neděli pondělí ... Letos na Sv. Jakuba máme Maří Magdalenu a na Sv. Annu svatého Jakuba. Markéta se ve Zvoli dokonce slavila dvakrát, jednou díky obecní pouti, podruhé v kostele.

Asi je to hlas volajícího na poušti, ale kdybychom se naučili držet pouti na skutečné datum, za prvé by bylo možné pozvat slavnostního kazatele či celebranta a ti, kdo skutečně chtějí, by přišli, a za druhé byl by třeba i klid a čas na aspoň komorní následné setkání u pouťového koláče. V neděli to při nejlepší vůli při počtu bohoslužeb nejde. 

Zdá se, že na poutích, zvláště těch už tradičně zavedených, by měla být hesla k oslavě Boží, děkování Boží věrnosti, děkování Panně Marii a svatým. Aspoň to tak bývalo. Dnes jsme se přiklonili k člověku. Poutě se - jak to vypadá podle transparentů - konají na počest lidských hrdinů. A s tím nikdy nebudu souhlasit ani takové pojímání církevních slavností nebudu podporovat. Právě jako se mi vůbec nelíbí, když se z bohoslužby dělá pouze "hezké setkání". Lidé, kteří se rádi na těchto "setkáních" ukazují a projevují, pak v kritickou chvíli najednou "nejsou"... Nejsem proti ocenění lékařů a zdravotníků. Ale ještě jsem neslyšel ocenění těch, kteří po celou dobu kronavirové krize přicházeli pravidelně do kostela, modlili se a byli zbožně účastnými mše svaté. Považuji to za nespravedlnost, stejně jako nesmyslná "ochranná opatření" při podávání svatého přijímání. Nebo se bojíme, že Nejčistší Spasitel nás infikuje?  

Dostal jsem jednu hezkou reakci na letošní slavnost kněžství, konanou v nouzovém dodatečném termínu. Jejím autorem je zbraslavský farník pan Miroslav Váňa:

Ve čtvrtek před svátkem Letnic (28. 5.) jsem se zúčastnil dopolední mše sv. v pražské katedrále, kdy byly svěceny svaté oleje. Zmíněnou mši sv. koncelebroval pan kardinál Dominik Duka, primas český, společně se svými kněžími z různých částí diecéze, za přítomnosti papežského nuncia. Mimo dobu nouzového stavu se koná svěcení olejů v katedrále pravidelně vždy ve čtvrtek Svatého týdne. Ohromil mě obrovský počet přítomných kněží, opatů, řeholníků, jáhnů. Ti všichni již svou účastí zdůraznili společenství kněží se svým biskupem a jednotu kněží v naší diecézi. Škoda jen, že nás laiků přišla do katedrály jen malá hrstka. 

Přítomní kněží obnovili své kněžské závazky. Také jáhni obnovili své sliby. Pan kardinál Duka ve své homilii mimo jiné krásně promluvil o onotolgickém významu kněžství. Současnou krizi kněžství dával do souvislosti s krizí manželství a i v celé naší společnosti. Také předal medaili pražskému semináři za celkový odvážný postoj a pomoc v době karantény, kdy se dokonce jeden seminarista nakazil koronavirem.

Na závěr Mons. Zdenek Wasserbauer, pomocný biskup pražský, zdůraznil význam papeže Jana Pavla II. u příležitosti 100. výročí jeho narození. Kratší promluvu pronesl česky také papežský nuncius. Nový generální vikář Mons. Jan Balík seznámil přítomné s reformními změnami a finančními problémy naší arcidiecéze. 

Silným dojmem na mě zapůsobily poloprázdné venkovní prostory Pražského hradu bez obvyklého množství všudypřítomných cizinců. To je velice vzácné a plně jsem si toho užil. Již při vstupu do hradních prostor jsem byl mile překvapen, že nebyly žádné kontroly a mohl jsem volně vstoupit.

Co pro nás znamená, že Kristus Pán vstoupil na nebesa? 

Velmi mnoho. Nezbytné samozřejmě je vycházet z toho, že lidská přirozenost, kterou na sebe Boží Slovo přijalo, je neměnná a totožná. Takže přijav lidskou přirozenost, kterou nosím já, ty, tamhleti, nebožtíci, ale i lidé, kteří se ještě nenarodili, captivam duxit nostram captivitatem (vyvedl nás, zajatce) do svobody království nebeského. Dostali jsme "dědické právo v nebi". 

Pokud bychom se považovali už za někoho jiného, než byli apoštolové a učedníci - např. proto, že už přece toho známe o světě a vesmíru o tolik víc než oni - pak bychom těžko mohli participovat na tajemství Nanebevstoupení. Nanejvýš bychom řekli: Nepatříme už k tobě. A On by pak právem řekl: Amen pravím Vám, neznám Vás.

My k němu patříme na věky, a skrze něho se náš život naplní v Bohu. Kéž žijeme touto pravdou!

Osvobodili jsme se před 75 lety sami, nebo nás osvobodila Rudá armáda a Američané? Praha by asi nepovstala, kdyby už necítila v zádech blížící se pomoc. Právě tak nemůže člověk spasit sám sebe, nepřichází-li milost Boží pomáhající. Jen v síle víry je schopen člověk vzepnout svoje síly, přemoci slabost, vyjít vstříc Kristu. Říkávalo se: přičiň se, člověče, a Pán Bůh ti pomůže. Správnější by bylo: Pán Ti pomáhá, stojí za tebou, tak se snaž!

Člověk je stále v pokušení považovat se za nezávislý subjekt, který v případě potřeby volá Boha na pomoc (proto nejspíš tolik lidí s přicházejícími vynálezy, jimiž si pomáhají sami, přestalo Boha "potřebovat"). Ale ono je to naopak. Bůh svět stvořil, udržuje a řídí. Člověka volá ke spolupráci a čím více člověk přijme tu ulohu služby, tím více poroste jeho důvěra a radost.

"Můj Otec nepřestal pracovat, i já pracuji." "Je třeba pracovat, dokud je den. Přichází noc, kdy už nikdo nebude moci pracovat." Svátek sv. Josefa Dělníka ... To vše navozuje otázku, k jaké to práci jsme povoláni. Božím dílem není jen hmotný svět: Božím dílem je vše, co směřuje k civilizaci lásky. A ta umí nejen dávat, ale i přijímat. Nejen budovat, ale také obdivovat a rozjímat. Vše, co člověk dělá, mluví, ano i myslí - včetně modlitby - představuje statek, ať už hmotný, nebo duchovní.

Ptáváme se druhých, co dnes dělali. Nebo co budou dělat. Dělat mohu aktivně, ale dělat mohu i pasivně, když vděčně přijímám milost od Boha, když přijmu úsluhu, kterou mi někdo z lásky prokázal. Pracovat mohu na sobě, když se vzdělávám nebo když znovu a znovu zkouším přemoci svůj typický nedobrý sklon. A i kdybych nic z toho neměl možnost vykonat, přijímáním Boží vůle a vytrvalostí ve víře vlastně pracuji také!

Tak se stáváme spravedlivými po vzoru sv. Josefa: vyplňujeme náležitě místo, které nám Bůh ve svém stvořitelském plánu určil. A v pravý čas se nám dostane za to od Boha odměny.