Svátky a rozpis bohoslužeb ve farnosti Zbraslav

Dnešní den to dosvědčuje, rok co rok se opakuje, stojí v hymnu "Christe redemptor omnium". Že se rodíš, Spáso, v těle z lásky Boha Stvořitele. Uvědomíme-li si, kolik vánočních mší svatých (mám na mysli opravdu kalvárskou oběť, ne to, co se vznešeně nazývá "bohoslužba" a zatím je to spíš jen společenská událost) bylo odslouženo a upřímných proseb za návrat zbloudilých vysloveno, je vždycky důvod k děkování. Nebe dává rosu, a ona může buď bez užitku stékat či se vypařovat, anebo způsobit, ze země plodí a raší. Věřím, že toho druhého je hodně. A tak se raduji a děkuji. Děkuji i Vám, kdo tento proces podporujete příkladem svého života, svou zbožností či trpělivým denodenním obětováním svých křížů a bolestí, aby se Boží dědictví opět zazelenalo. Ať rok spásy 2020 přinese v tomto směru co nejbohatší plody!

V zimním období se nevyskytuje rosa, spíš námraza. Ale je to podobné: člověk nepozoruje, že by "padala z oblohy", prostě se vytvoří a my ji vnímáme. Volání starozákonních proroků po Vykupiteli nemá tuto formulaci náhodou: vždyť sám Kristus řekl, že na Boží království nelze ukázat prstem nebo je popsat místně, ale že království Boží je mezi námi. A ono se skutečně tvoří podobně jako ta rosa nebo námraza: totiž když se šťastně sejdou "podmínky jeho vzniku", to znamená Boží milost plus naše pohotovost, naše chtění být Božím lidem.

O slávě Boží vypravují nebesa, obloha zvěstuje díla jeho rukou, a všechno jsoucno stvořené jen chválu Páně množí. K němu máme patřit v prvé řadě my křesťané, ale jistě i další lidé dobré vůle. 

Slovem kult rozumíme zpravidla oslavování, vyvyšování, chválu převyšující obvyklá měřítka. Může se ale stát, že se opovážlivě něco přežene. A v tom tkví nebezpečí, že se buď někdo zbožští, anebo - což se stává častěji - je automaticky považován za svatého, "šel do ...ckého nebe", a ani nás nenapadne, že právě teď můžeme pro něj udělat nejvíc, jestliže se budeme modlit za prominutí trestů, které mu ještě zbývají za nedostatečně odčiněné a litované hříchy. A tak mu osvědčit svou lásku, eventuálně svůj obdiv. Poklad církve - pomyslný "pytel zásluh", které nashromáždil Boží Syn, Panna Maria a svatí, a z něhož papež jako zástupce Kristův na zemi může rozdávat, přivlastňovat za určitých jasně daných podmínek tzv. odpustky. Ty posilují mou osobní modlitbu. Ba mohu říci: ve chvíli, kdy je aplikuji, se asi tak z 0,0000...1% modlím za zemřelé já, a zbytek tvoří k tomu přidané modlitby nebešťanů (skutečných). To už za to stojí, ne? 

Duchové bytosti, stvořené k Boží oslavě a k pomoci lidem, mají pevné místo už v modlitbě dětí. ANDĚLÍČKU MŮJ STRÁŽNÍČKU bývá první modlitba, které se dítě naučí. Řecké slovo angelos znamená posel. Posel zvěstující, i posel pomáhající. Vždyť Bůh k nám nejen mluví, ale přispívá svou milostí pomáhající. Andělé to byli, co navštívili starého Abraháma se zvěstí, že jeho věkem pokročilá manželka Sára dostane dítě. Byl to anděl (Rafael), který vedl mladého Tobiáše, aby se jeho otci dostalo uzdravení ze slepoty a vysvobození jeho příbuzné od spoutanosti zlým duchem. Anděl otevřel učedníkům dveře žaláře, kam byli uvrženi od mocných za to, že přes jejich zákaz učí o Ježíšovi jako Synu Božím. Andělé jsou kolem nás už proto, že každý člověk bez rozdílu dostává hned při příchodu na svět svého anděla strážce, který ho ochraňuje na těle i na duši, vnuká mu dobré myšlenky a prosí za něj u Boha. I člověk může poprosit anděla strážce, aby za něho něco vyřídil nebo zařídil, neméně než třeba sv. Antonína nebo Judu Tadeáše, zvláště jde-li o věci přirozenou cestou jen obtížně dosažitelné.

Zvlášť silně vzýván bývá sv. Michael, kníže nebeského vojska, proti úkladům ďábla a jeho kumpánů, neboť inteligence andělů, i těch padlých, je vyšší než naše. S pomocí svatých andělů máme šanci zvítězit nad tělem, světem i ďáblem.  

Nejen školní rok začíná: také jakási opravdovější pracovní doba pro ostatní obory lidské činnosti, které během prázdnin fungovaly jen v tom nejnutnějším. Život Božích dětí má také před sebou období větší tvořivosti, nasazení i služby - jako Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sám sloužil ...

Leží před námi nových 10 měsíců, během nichž můžeme něco vykonat pro růst království Božího. Něco nastudovat nebo se víc dovědět o svém náboženství, abychom lépe a přesvědčivěji mohli hájit jeho principy. Navázat nové vztahy tak, abychom se nejen znali od vidění, ale mohli se vzájemně sdílet a vypomáhat si. Aby naše děti mohly najít dobré věřící kamarády a aby naše rodiny nebyly osamělé ostrůvky bez vzájemného propojení. Ty, kterým leží toto poslední na srdci, zveme na setkání rodin ve středu 25. září od 18:30 v klášteře sester karmelitánek na Zbraslavi.   

Pesimista smutně řekne, tak už máme víc než polovinu prázdnin za sebou, zatímco optimista se raduje, že skoro ještě celá půle je před námi. O křesťanském životě i o životě církve lze z těchto dvou perspektiv uvažovat právě tak. Něco už není ... Není to, co jsme prožívali v minulosti (ač v Boží paměti zůstává všechno, jako by se to stalo v tuto chvíli), ale spatříme to, co nám Boží prozřetelnost naplánovala pro nadcházející dny nebo týdny. Člověk má být stále otevřený pro přijetí toho, co zatím nevidí, ale co mu Bůh uchystal k jeho dobru. 

Aspoň my starší míváme hlavně po ránu pesimistické myšlenky, zatímco přes den a hlavně v klidném podvečeru se pojednou všechno rozjasní a člověk Pánu Bohu děkuje třeba i za nějakou tu bolístku nebo náročný den. 

Dynamika křesťanství spočívá v tom, že vyhlížíme, co přichází. Požehnáno buď přicházející království otce Davida!  Při každé mši svaté je zmínka o očekávání požehnaného příchodu Pána Ježíše Krista. Jakékoli formy zabydlování a zakonzervování ať už v čemkoli nesou rizika, že člověk pak ustrne, zkamení ... Teď ale dokončeme svůj prázdninový odpočinek, a potom budeme moci s důvěrou vykročit do nového období, nebo chcete-li, nové sezony, která jistě přinese i naší farnosti nové impulzy k tomu, abychom byli živým lidem Božím! 

Na konci školního roku je to vysvědčení, na konci pracovní sezony postup nebo nepostup, a na konci liturgického období? Od Pána Boha nedostáváme ani vysvědčení, ani komplexní hodnocení: spíš je na nás, odpovědět sami sobě na otázku, jak jsme využili nabízených Božích darů spojených s vánoci, velikonoci, letnicemi, nebo slavností Těla a krve Páně. A jak jsme se za ně odvděčovali. Látku, kterou máme umět či znovu a znovu se učit, nazýváme láskou a věrností Kristu Pánu. On řekl "vezměte na sebe moje jho", což také znamená "pojďte ke mně a spolu se zapřáhněme do toho potahu, který má lidstvo dopravit k Otci." Sami bychom nic nedokázali, ale Ježíš nás zve ke spolupráci.

Možná by někdo z nás zasloužil pořádnou aspoň třídní důtku za to, co do konce velikonoční doby promarnil. Ale Ježíš zve znovu a znovu. Prázdniny jsou i k tomu, aby se člověk usebral. Aby tak úzkostlivě nemusel hlídat čas a množství úkolů, "díky" kterým mu často nezbývá energie na věci duchovní. Na pravidelnější modlitbu, na pořádnou zpověď, aspoň v době velikonoční. Na splnění toho, co pod různými záminkami prokrastinoval ...

Srdce Ježíšovo, z jehož plnosti jsme všichni přijali, smiluj se nad námi!   

Papež František zavedl krátce po sobě dva nové svátky: o svatodušním pondělku Pannu Marii, Matku církve, a hned ve čtvrtek na to Ježíše Krista, Nejvyššího a věčného Kněze. Má to logiku: Panna Maria byla uprostřed těch, kteří očekávali příchod Ducha Svatého, a je Matkou všech, kdo náležejí jejímu Synu. Matkou Boží se stala rovněž působením Ducha Svatého. Čtvrteční svátek Krista Kněze v doznívajícím svatodušním oktávu zas upomene na nezastupitelnou úlohu Ducha Svatého při konání eucharistické oběti: sešli rosu svého Ducha také na tyto dary ... A je přípravou na slavnost Těla a krve Páně, kterou budeme slavit další čtvrtek, 20. června - letos společně na Hradčanech od 17 hodin, jako zakončení diecézního eucharistického kongresu konaného na počest Božího služebníka kardinála Josefa Berana.

Bez Ducha svatého nikdo nemůže říci: Ježíš je Pán. Duch svatý je v dějinách přítomen neustále. I v těch našich současných. 

V našich přírodních podmínkách stačí ovce jednoduše vyhnat na pastvinu, ohradit je tam, a večer je zase vrátit. Žádného pastýře nepotřebují. Civilizovaní "dospělí křesťané" také často žijí v představě, že si vystačí sami. Leckde na Západě už ani farní rady nestojí o nedělní mši svatou, věřící se sejdou za předsednictví nějaké pastorační asistentky, zapějí, a pak jdou na farní kávu ...

V Palestině to bylo jiné. Pastýř musel vést ovce skrze nehostinné úseky na úrodnější místa, která on znal. Ovce šly za ním v důvěře, že on jim ukáže cestu. 

Přes všechny komunikační vymoženosti žijeme v pustině tohoto světa, a potřebujeme být vedeni na pastvinu, která nám poskytne potravu pro duši trvalejší a výživnější. Kdo jiný než Kristus, Dobrý Pastýř, a ti, které On posílá, nám zaručí, že ji budeme hledat tam, kde skutečně je?

Potřebujeme pastýře. Nejen papeže, ale i dobré biskupy a věrné kněze. Modleme se o ně!  

Čím je větší životní úroveň, tím méně dětí se rodí. Bylo statisticky zjištěno, že největší "strach" mají ženy z třetího dítěte. Jedna moudrost říká. Kdo děti nemá, možná bude žít jako král, ale umírat bude jako chudák. Kdo má ale dětí hodně, možná bude žít jako chudák, ale umírat bude určitě jako král. Přistěhovalci rodí dětí hodně. I to by mělo pobídnout ... Přijďte na tradiční Pochod pro život a rodinu tuto sobotu 27. 4.! Začátek je mší svatou v katedrále od 10:30 hodin, následuje program na Klárově od 12:30, od 14:00 vlastní pochod centrem Prahy, zakončený u sochy sv. Václava v cca 16:00.