Svátky a rozpis bohoslužeb ve farnosti Zbraslav 

Jak známo, apoštol Pavel přirovnává církev k Boží stavbě, jejímž základním kamenem je Kristus: na něm máme dál stavět, a dávat si pozor, jak. I hmotné stavby musí mít kameny vybroušeny tak, aby jeden na druhý dobře nasedal, a tím pádem stavba byla pevná a odolná. Nestačí leštit jen jednu stranu kvádru: každý kámen potřebuje mít pevné všechny své strany. Tak křesťan má dbát o všechny sféry svých vztahů: k dobrému životu patří zbožnost právě jako trpělivost: poctivost stejně jako velkorysost, pracovitost stejně jako optimismus. Nejsou zajisté všechny ty kvádry stejné, tak jako budova není stavěna jen z jednoho typu materiálu. Ale všechen má být kvalitní - a potom se také dobře pojí a všechno drží a zpravidla je i krásné.

Přejme si stát se s pomocí Boží krásnou svatyní Hospodinovy velebnosti. 

Vrcholící oslavy 100. výročí vzniku Československa jsou vděčnou vzpomínkou na ty, kteří našim národům získali svobodu a nezávislost. Modlitbou za ty, kteří umírali na bojištích v přímém zápase, nebo v nemocnicích v ohromných bolestech, či na popravištích po nespravedlivých ortelech. Kde je bolest, bývá i nenávist. Nenávist plodí pomstychtivost: ta se často obrací i tam, kam není důvod - viz stržení Mariánského slouvu na Staroměstském náměstí 3. listopadu 1918. Součástí jubilejních oslav by proto mělo být i odpuštění. Modlitba za mír nejen ten vnější, ale modlitba za mír v lidských srdcích, zmítaných tak často nevraživostí a hněvem ke všemu. Naše vlast je - ve srovnání s mnoha jinými zeměmi - opravdu zemským rájem. Važme si jí a važme si toho, že zde můžeme svobodně žít, pracovat i modlit se.  

odplatí Syn Boží, až přijde se svými anděly (srv. Mt 16,27). Tedy ne podle toho, čeho dosáhl, ale co konal. Jak smýšlel. Jak se cítil být služebníkem pravdy a lásky. Jak šířil radost a pokoj. Svatý kníže Václav - narozdíl od Boleslava - mohl připadat slabošský, příliš mírný, ano i "zbytečně zbožný" místo toho, aby vyrazil do boje s Jindřichem Ptáčníkem ...

Byl to však panovník - nejen podle názvu - křesťanský. To jest následovník Krále králů a Pána pánů, jehož poselstvím je mír a vnitřní svoboda pro lidské duše. Proto ač zabit, zůstal nepokořen. Vivit occisus. Dědic české země a vzor pro všechny autority, k nimž se obrací už starozákonní kniha Moudrosti: Začátkem moudrosti je zcela upřímná touha poučit se, chtít se poučit je láska k ní, láska k ní je zachovávat přikázání, dbát o přikázání je zajistit si nesmrtelnost, nesmrtelnost pak dává místo u Boha (Mdr 6,19).  

Lidská činnost i vzdělávání zahrnuje spoustu oborů. A přece ta jednotlivá odvětví nejsou zcela autonomní, ale mají vnitřní souvislost. Pravidel a zákonů, které nevznikly v nich samotných, ale které byly do nich vloženy onou absolutní Moudrostí, která chce, aby vše bylo, a aby to bylo dobré. V listě Římanům stojí, že z velikosti a krásy tvorů poznáváme jejich Tvůrce. Nakolik člověk objevuje zákonitosti, existující v jednotlivých oborech, a jejich souvislosti s obory jinými, natolik by měl růst úžas nad Stvořitelovou moudrostí, a také vědomí odpovědnosti, jakým směrem rozvíjíme lidský um, potenciál poznávání, ale i potenciál vztahů. Kdyby člověk všemu rozuměl a všechno znal, ale vnitřně to  n e p o c h o p i l , bude mu stále něco podstatného chybět. Kéž to nechybí nám dospělým, a kéž to neschází našim dětem a studujícím. Přijď, Duchu Svatý! 

Kdysi jsme se - v dobách ateistické totality - učili, že "Konstantin a Metoděj vykládali písmo". Nositelé kultury, nositelé vzdělanosti ... Ale oni přinesli Slovo a Písmo, které má formovat. Které má činit z lidí (ať už Evropanů nebo neevropanů) komunitu Božího lidu. Vracet se ke křesťanským kořenům neznamená pouze starat se např. o obnovu náboženských symbolů, nebo jednou za čas se účastnit nějakého velkolepého setkání. Boží lid, to jsou ti, kdo vědí, že patří společně Ježíši Kristu. Boží lid pečuje o to, aby přinášel užitek. A k tomu je třeba víc než jen se nechat pokřtít nebo uzavřít sňatek v kostele. Ratolest, která nenese užitek, bude vyťata a hozena do ohně. Nesme užitek! Užitek své zbožnosti, svého bratrského postoje vůči bližnímu, své odpovědnosti nejen za sebe, ale i za to, zda vůbec a jaké bude příští pokolení. Prázdninová leckdy neplánovaná a nečekaná setkání či nečekané podněty mohou ukázat, co v nás je a co s Boží pomocí dokážeme. 

jeden ze sedmi darů Ducha Svatého, nemusí mít pouze subjektivní charakter či podobu. Dar zbožnosti a nadšení nemusí mít formu mystického vytržení či rozjasněných tváří a mávajících rukou. Určitá střízlivost mše svaté, jejích modliteb a rituálních gest v tradičních liturgiích Východu i Západu je plodem zkušenosti svatých, lidí plných Ducha na rovině mnohem hlubší, než je pouhý emoční zážitek. 

Pocit totiž nepřetrvá. Charismatická zkušenost bez asketické praxe (tedy toho pravidelného, obyčejného, všedního způsobu, jakým žijeme svou víru) vede - jako každá levná zkratka na cestě za štěstím - k duchovní kocovině. Nadejde vyprahlost. A co potom? Můžu si zkusit zmizelé emoce navozovat pomocí stále inenzivnějších prožitků: dalších setkávání, konferencí, spolč ... 

Je však možno vnějšími podněty nahrazovat to, co je třeba vyzápasit uvnitř? Nikoli. Ve chvíli pocitu vyprahlosti víra nezeslábla, jen jsem nyní dostal příležitost postoupit od víření na hladině k hloubce duchovního života, který znamená i dřinu. Žádný zážitek, žádná instantní mystika nemůže v životě křesťana nahradit námahu modlitby, v níž Duch vede duši komnatami nitra až do hlubin setkání s Trojjediným. 

a moje slova ve vás, proste, oč chcete a dostanete to, říká Kristus. "Oč chcete" tu spíš znamená "i o to, co je nad pomyšlení". Tedy směrem k vyšší kvalitě, vyššímu cíli - a pak bude platit, co čteme v katechismu, že Bůh splní naše prosby tak, že nám dá buď to, co si přejeme, nebo něco ještě lepšího.

Nejde "umodlit Boha". Někdo se třeba i hodně modlí, a zůstává v jakémsi podvědomém pocitu, že Bůh prostě musí udělat to, co chceme my. NEMUSÍ, a "chvála Bohu, že nemusí". Modlitba je povznesení mysli k Bohu, způsob, jak se spojit s Bohem, a modlíme-li se správně, potom začneme aspoň trochu chápat, proč se věci nevyvíjejí tak, jak bychom si vroucně přáli. Různá až nápadně konkrétní přislíbení daná v určité době v soukromých zjeveních nemohou být "platnější", než řekli bychom řádný výkon Boží spravedlnosti a Božího milosrdenství.

Prosme, a bude nám dáno. A pokud se nám zdá, že "nebylo dáno", není dnes poslední den. Nehledě na to, že naším úkolem není především plánovat, stavět, a sklízet ovoce svého úsilí, nýbrž věřit a milovat. 

Řekněte, že když jste spali, přišli jeho učedníci a ukradli jeho tělo. Pochybovat se teoreticky dá vždycky, a ne každá pochybnost je špatná nebo hříšná. I sami učedníci pochybovali, když k nim přiběhly zbožné ženy se zprávou, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že On žije. Hříšná pochybnost nastupuje tehdy, když člověk apriorně, tedy jaksi dopředu a definitivně, uvěřit nechce a obrazně řečeno zacpává si uši, slyší-li něco jiného, než předem slyšet chce. Nebo když si své pochybnosti nechává potvrdit u toho, kdo nemá solidní znalosti. 

Ježíš vzkázal učedníkům, aby se odebrali do Galileje, tam že ho uvidí. Spatřit Vzkříšeného, setkat se s ním, vyžaduje od nás také jít. Vydat se na cestu víry. Vyznávat ji ústy i konat to, co nám Ježíš uložil. Obojího je třeba, protože obojí se vzájemně posiluje. Nebojme se toho.

Tak se ptali lidé v Jeruzalémě roku 33. A my tuto otázku můžeme pojmout jako takový provokující dotaz na nás. Co myslíš: budou tyto velikonoce pro tebe setkáním se živým Ježíšem? Vejde Pán do tvé duše, očištěné a připravené, jako vešel do Jeruzaléma, vyzdobeného a vyšňořeného? Vládne ve tvém domě, ve tvé rodině Boží řád a spravedlnost Božího království? 

Na Květnou neděli zaznívá evangelium o tom, jak jeruzalémské děti mávaly palmovými ratolestmi a volaly: Hosana, buď požehnán! Ano, netrvalo u mnohých to nadšení dlouho. Davy volaly brzy místo Hosana - Ukřižuj! Ale snad přece to Hosana bylo spontánnější a upřímnější a dřímalo, aby se znovu probudilo s velikonočním jitrem. Každé velikonoce mají dát znovu rozhořet plameni víry v Ježíše, našeho Vykupitele, Zachránce a vítězného Krále.

neboli čtyřicetidení. Tradiční název doby svatopostní, v níž kromě nedělí a slavností je na místě "držet se zpátky" co do požitků a naopak co nejvíc dát, ať už Pánu Bohu nebo bližnímu. Má-li něco být obětí, musí to i trochu "bolet" - jinak by člověk dával jen z přebytku, jehož absenci vlastně nepocítil. Postem, modlitbou a almužnou máme tak trochu i sami sebe trestat za hříchy, jichž jsme se dopustili, a tak pomáhat Boží milosti očistit celou naši bytost, aby byla připravena k důstojné oslavě Kristova umučení a zmrtvýchvstání.

"Dík tobě za čas pokání, v němž hříchů našich vyznání teď přijímáš a podáváš nám ruku pomocnou, nedáváš utonout těm, kterés přijal za syny." (z písně 309)