Svátky a rozpis bohoslužeb ve farnosti Zbraslav

Pesimista smutně řekne, tak už máme víc než polovinu prázdnin za sebou, zatímco optimista se raduje, že skoro ještě celá půle je před námi. O křesťanském životě i o životě církve lze z těchto dvou perspektiv uvažovat právě tak. Něco už není ... Není to, co jsme prožívali v minulosti (ač v Boží paměti zůstává všechno, jako by se to stalo v tuto chvíli), ale spatříme to, co nám Boží prozřetelnost naplánovala pro nadcházející dny nebo týdny. Člověk má být stále otevřený pro přijetí toho, co zatím nevidí, ale co mu Bůh uchystal k jeho dobru. 

Aspoň my starší míváme hlavně po ránu pesimistické myšlenky, zatímco přes den a hlavně v klidném podvečeru se pojednou všechno rozjasní a člověk Pánu Bohu děkuje třeba i za nějakou tu bolístku nebo náročný den. 

Dynamika křesťanství spočívá v tom, že vyhlížíme, co přichází. Požehnáno buď přicházející království otce Davida!  Při každé mši svaté je zmínka o očekávání požehnaného příchodu Pána Ježíše Krista. Jakékoli formy zabydlování a zakonzervování ať už v čemkoli nesou rizika, že člověk pak ustrne, zkamení ... Teď ale dokončeme svůj prázdninový odpočinek, a potom budeme moci s důvěrou vykročit do nového období, nebo chcete-li, nové sezony, která jistě přinese i naší farnosti nové impulzy k tomu, abychom byli živým lidem Božím! 

Na konci školního roku je to vysvědčení, na konci pracovní sezony postup nebo nepostup, a na konci liturgického období? Od Pána Boha nedostáváme ani vysvědčení, ani komplexní hodnocení: spíš je na nás, odpovědět sami sobě na otázku, jak jsme využili nabízených Božích darů spojených s vánoci, velikonoci, letnicemi, nebo slavností Těla a krve Páně. A jak jsme se za ně odvděčovali. Látku, kterou máme umět či znovu a znovu se učit, nazýváme láskou a věrností Kristu Pánu. On řekl "vezměte na sebe moje jho", což také znamená "pojďte ke mně a spolu se zapřáhněme do toho potahu, který má lidstvo dopravit k Otci." Sami bychom nic nedokázali, ale Ježíš nás zve ke spolupráci.

Možná by někdo z nás zasloužil pořádnou aspoň třídní důtku za to, co do konce velikonoční doby promarnil. Ale Ježíš zve znovu a znovu. Prázdniny jsou i k tomu, aby se člověk usebral. Aby tak úzkostlivě nemusel hlídat čas a množství úkolů, "díky" kterým mu často nezbývá energie na věci duchovní. Na pravidelnější modlitbu, na pořádnou zpověď, aspoň v době velikonoční. Na splnění toho, co pod různými záminkami prokrastinoval ...

Srdce Ježíšovo, z jehož plnosti jsme všichni přijali, smiluj se nad námi!   

Papež František zavedl krátce po sobě dva nové svátky: o svatodušním pondělku Pannu Marii, Matku církve, a hned ve čtvrtek na to Ježíše Krista, Nejvyššího a věčného Kněze. Má to logiku: Panna Maria byla uprostřed těch, kteří očekávali příchod Ducha Svatého, a je Matkou všech, kdo náležejí jejímu Synu. Matkou Boží se stala rovněž působením Ducha Svatého. Čtvrteční svátek Krista Kněze v doznívajícím svatodušním oktávu zas upomene na nezastupitelnou úlohu Ducha Svatého při konání eucharistické oběti: sešli rosu svého Ducha také na tyto dary ... A je přípravou na slavnost Těla a krve Páně, kterou budeme slavit další čtvrtek, 20. června - letos společně na Hradčanech od 17 hodin, jako zakončení diecézního eucharistického kongresu konaného na počest Božího služebníka kardinála Josefa Berana.

Bez Ducha svatého nikdo nemůže říci: Ježíš je Pán. Duch svatý je v dějinách přítomen neustále. I v těch našich současných. 

V našich přírodních podmínkách stačí ovce jednoduše vyhnat na pastvinu, ohradit je tam, a večer je zase vrátit. Žádného pastýře nepotřebují. Civilizovaní "dospělí křesťané" také často žijí v představě, že si vystačí sami. Leckde na Západě už ani farní rady nestojí o nedělní mši svatou, věřící se sejdou za předsednictví nějaké pastorační asistentky, zapějí, a pak jdou na farní kávu ...

V Palestině to bylo jiné. Pastýř musel vést ovce skrze nehostinné úseky na úrodnější místa, která on znal. Ovce šly za ním v důvěře, že on jim ukáže cestu. 

Přes všechny komunikační vymoženosti žijeme v pustině tohoto světa, a potřebujeme být vedeni na pastvinu, která nám poskytne potravu pro duši trvalejší a výživnější. Kdo jiný než Kristus, Dobrý Pastýř, a ti, které On posílá, nám zaručí, že ji budeme hledat tam, kde skutečně je?

Potřebujeme pastýře. Nejen papeže, ale i dobré biskupy a věrné kněze. Modleme se o ně!  

Čím je větší životní úroveň, tím méně dětí se rodí. Bylo statisticky zjištěno, že největší "strach" mají ženy z třetího dítěte. Jedna moudrost říká. Kdo děti nemá, možná bude žít jako král, ale umírat bude jako chudák. Kdo má ale dětí hodně, možná bude žít jako chudák, ale umírat bude určitě jako král. Přistěhovalci rodí dětí hodně. I to by mělo pobídnout ... Přijďte na tradiční Pochod pro život a rodinu tuto sobotu 27. 4.! Začátek je mší svatou v katedrále od 10:30 hodin, následuje program na Klárově od 12:30, od 14:00 vlastní pochod centrem Prahy, zakončený u sochy sv. Václava v cca 16:00.

Jako advent, i půst má dvě části, z nichž první plynule přechází v druhou. Zhruba první měsíc se naše myšlenky točí kolem potřeby se obrátit, nastartovat lepší styl života, zbavit se zlozvyků a nezdravých pout. Nyní už stále zřetelněji vidíme před sebou osobnost Božího Syna, jemuž jeho současníci soustavně něco vytýkají a obviňují ho z rouhání, jelikož se svými výroky staví Bohu na roveň. Ježíš dokazuje, že jeho činy mluví přesvědčivěji, než slova. Nicméně ani to židům jeho doby nestačí. A nepřestanou, dokud Ho neumlčí ...

Je-li něco pravda, byť pro někoho nepříjemná, potom by bylo zradou slevovat, vytáčet se, couvat. Vaše řeč budiž "ano ano, ne, ne". Církev už dávno nedělá ze sebe povýšeného bohorovného určovatele toho, co je správné nebo co je třeba zastávat. Jsme - doufám - natolik dospělí, že umíme vyvodit z toho, co nám říká víra, konkrétní dopad na to, jaké hodnoty zastáváme a hájíme. To se týká v současné době především rodiny a manželství. Ti, kterým leží na srdci budoucnost církve i našeho národa, jistě proto přijmou pozvání na Pochod za život a rodinu, který se bude konat v sobotu po velikonočních svátcích. Ale ještě předtím upřímné pozvání na obřady velikonočního tridua, protože nezemřel a nevstal-li Kristus, byla by marnou naše naděje. I všechny naše počiny.   

a v prach se obrátíš, zní starobylá formulace při označování čel věřících popelcem, vzniknuvším spálením ratolestí, které byly žehnány předchozí rok na Květnou neděli. Jsi, člověče, prach tím, co je skutečně tvého nebo z tebe. Jinak jsi ale dítě Boží, povolané k obrácení srdce a víře ve zvěst evangelia. Ano, my hřísníci jsme byli od Boha daleko, ale skrze krev jeho Syna jsme mu blízko. Sine sanguinis effusione non fit remissio, bez prolití krve není odpuštění. Jsme opravdu plní nepravostí, ale ne v jejich zajetí, pokud obracíme důvěrně pohled k Ježíši ukřižovanému. 

Ať tedy obojí - obrácení i společenství s Ukřižovaným - provází všechny naše letošní postní dny.

Dostal jsem hezký příspěvek od jedné z účastnic tradiční sbírky. Zde jest:

Na stránkách farnosti bylo vyvěšeno poděkování všem, které spojila myšlenka této sbírky. Ať už se jí zúčastnili jako K, M nebo B anebo přispěli na bohulibé účely.

Já, jakožto jeden ze tří, přesně nevím, který, protože je to každý rok jinak a dokonce jsem byla i mnoho let za velblouda nosiče, chci poděkovat za to, čím mě a myslím, že nejenom mě, tato sbírka obohacuje. 

My tři králové na vsi nejsme anonymní a lidé, ke kterým chodíme už více jak šest let, nejsou bezejmenní. Každý rok zvoníme více méně na stejné dveře a bohužel nezvládneme obejít všechny. Na některém dvorku se objeví nový pes, jinde nás už štěkotem nikdo nevítá. Lidé nás čekají a někdy přivítají slovy: "Tak jste nás našli, dům jsme nechali mladým." A my že: "Mladí nás k Vám poslali." Jinde je slyšet dupot dětských botek tam, kde před rokem stál kočárek. A pak jen tak mezi řečí si někdo povzdechne: "Ti králové už vyrostli!" 

Tak děkuji. Děkuji za to, že mi tato sbírka připomíná všechno to, čím je lidský život, jaké má barvy a že každý rok něco přinese a odnese. Těším se na 6. leden 2020. 

A mimochodem, víte, takhle se z náplavy, z přistěhovalce, stává člověk, který se tu na vsi cítí už trochu doma.

Eva Maňhalová, Zlatníky-Hodkovice

Skončilo vánoční liturgické období, skončily svátky a shon kolem nich. Už nám nemusí jít o to, abychom vše sihli, co jsme si naplánovali nebo co jsme komu slíbili. Týden modliteb za jednotu křesťanů (18.-25. 1.) vybízí ke klidnému, ale vytrvalému sázení semen jednoty v pravdivosti. Dokonale jednotný je Bůh v Trojici. A také dokonale pravdivý. Nám se vydal Bůh do rukou, aby naším prostřednictvím rozléval oba tyto fenomény do světa, který (včetně církve) ač podvědomě touží po jednotě, přece v praxi spíš hledá, jak postavit koho proti komu, jak znejistit toho, kdo dosud důvěřoval, jak vzít ideál tomu, kdo zatím měl štěstí a nenarazil. Naivní představy o tom, jak např. zjednodušením obřadů a ustoupením z věroučných pozic zrealizovat sjednocení jednotlivých denominací, jsou už minulostí. Snaha o jednotu musí vycházet z vnitřku, nemůže být dosažena zvenčí. Dosaženo bylo toho, že dnes velmi opadla ne-li zcela zmizela vzájemná nevraživost. Buď za to dík! A budeme-li se upřímně dál modlit za takovou jednotu, jak ji chce Pán, a těmi prostředky, jaké chce On, pak plníme jeho vůli non plus ultra!    

"Jémine, to si nezasloužím!" - slyšeli jsme sem tam při předávání dárků. Jenomže tyto dárky nemají smysl oceňovací, ale právě - darovací. Dávám, abych dával, ne abych vyjádřil ocenění nebo si tě k něčemu zavázal. Prostě dávám, a rád. Tím napodobuji Boha, který také "dal, protože chtěl dát". Daroval nám svého Syna. Ne že my jsme vykonali něco dobrého, ale svou milostí nás znovuzrodil. Tak ale jako ani Kristus nezapomněl své případné obdivovatele odkazovat na Otce (např. Proč mně říkáš dobrý? Jediný je dobrý, Bůh.), tak ani radost z dárků by neměla překrýt radost z dárce. O svátcích se tolik nepočítá, jako jindy, a je to jistě dobře. A to, že se pamatuje na oběti válek a neštěstí, na chudé, ať už zblízka nebo zdáli (bude brzy Tříkrálová sbírka!), ano i na tu němou tvář v našich lesích - to vše je zrcadlem poslání člověka - být prodlouženou rukou Boží, dávat ze svého konání vyzařovat obrazu Boha v nás. Požehnané svátky!