Svátky a rozpis bohoslužeb ve farnosti Zbraslav

Řekněte, že když jste spali, přišli jeho učedníci a ukradli jeho tělo. Pochybovat se teoreticky dá vždycky, a ne každá pochybnost je špatná nebo hříšná. I sami učedníci pochybovali, když k nim přiběhly zbožné ženy se zprávou, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že On žije. Hříšná pochybnost nastupuje tehdy, když člověk apriorně, tedy jaksi dopředu a definitivně, uvěřit nechce a obrazně řečeno zacpává si uši, slyší-li něco jiného, než předem slyšet chce. Nebo když si své pochybnosti nechává potvrdit u toho, kdo nemá solidní znalosti. 

Ježíš vzkázal učedníkům, aby se odebrali do Galileje, tam že ho uvidí. Spatřit Vzkříšeného, setkat se s ním, vyžaduje od nás také jít. Vydat se na cestu víry. Vyznávat ji ústy i konat to, co nám Ježíš uložil. Obojího je třeba, protože obojí se vzájemně posiluje. Nebojme se toho.

Tak se ptali lidé v Jeruzalémě roku 33. A my tuto otázku můžeme pojmout jako takový provokující dotaz na nás. Co myslíš: budou tyto velikonoce pro tebe setkáním se živým Ježíšem? Vejde Pán do tvé duše, očištěné a připravené, jako vešel do Jeruzaléma, vyzdobeného a vyšňořeného? Vládne ve tvém domě, ve tvé rodině Boží řád a spravedlnost Božího království? 

Na Květnou neděli zaznívá evangelium o tom, jak jeruzalémské děti mávaly palmovými ratolestmi a volaly: Hosana, buď požehnán! Ano, netrvalo u mnohých to nadšení dlouho. Davy volaly brzy místo Hosana - Ukřižuj! Ale snad přece to Hosana bylo spontánnější a upřímnější a dřímalo, aby se znovu probudilo s velikonočním jitrem. Každé velikonoce mají dát znovu rozhořet plameni víry v Ježíše, našeho Vykupitele, Zachránce a vítězného Krále.

neboli čtyřicetidení. Tradiční název doby svatopostní, v níž kromě nedělí a slavností je na místě "držet se zpátky" co do požitků a naopak co nejvíc dát, ať už Pánu Bohu nebo bližnímu. Má-li něco být obětí, musí to i trochu "bolet" - jinak by člověk dával jen z přebytku, jehož absenci vlastně nepocítil. Postem, modlitbou a almužnou máme tak trochu i sami sebe trestat za hříchy, jichž jsme se dopustili, a tak pomáhat Boží milosti očistit celou naši bytost, aby byla připravena k důstojné oslavě Kristova umučení a zmrtvýchvstání.

"Dík tobě za čas pokání, v němž hříchů našich vyznání teď přijímáš a podáváš nám ruku pomocnou, nedáváš utonout těm, kterés přijal za syny." (z písně 309)  

Takové zvláštní slovo - užívá se pro období mezi významnými obdobími, jmenovitě mezi okruhem vánočním, zahrnujícím advent a vlastní svátky Narození a Zjevení Páně, a velikonočním, začínajícím Popeleční středou a knčícím slavností Seslání Ducha svatého. A pak zase znovu. 

Já mám toto období docela rád, protože v něm se vlastně reálně žije, rozvíjejí se impulsy, načerpané o těch svátcích, a spíš můžeme ukázat, jakými vlastně jsme, když nás nedeformuje "povinná sváteční tvářnost", v níž je vždycky i trocha pokrytectví. Máme možnost probírat a rozjímat "témata ze života". Také v manželství a rodině takové "mezidobí" ověří naše kvality a upevní, co se vzájemně znovu slibovalo o svátku Svaté Rodiny. Pomůže navyknout si na pravidelný rytmus a řád.

Kdo jde jen ze slavnosti do slavnosti, zapomene možná náležitě žít realitu. Různé pozvánky a reklamy berme proto spíš jen jako možnosti nebo náměty. Nemusíme být všude a u všeho. Je důležité vyplňovat náležitě místo, která nám Pán dal v rodině, na pracovišti, ve farnosti. Serva ordinem, et ordo servabit te! (Zachovej řád a řád zachová tebe.)

P. Jan Gerndt 

Jesličky, jak je známe, přinášejí poselství o veliké Boží lásce a obrovské šanci člověka přijmout a šířit Boží pokoj mezi lidmi. Zůstávají však i tichý protestem proti tomu, co je opakem Boží slávy - tedy zbožštění člověka, ideologie, ano i národa! Pánu, svému Bohu se budeš klanět a jen jemu sloužit, namítl Kristus Pokušiteli na poušti. Jesličky jsou poselstvím o tom, jak si Bůh zamiloval tradiční rodinu - tedy otce, matku a dítě či děti. Do ní se narodil Boží Syn. A jesličky tedy protestují proti veškerým snahám zrovnoprávnit s rodinou i jiné svazky, nebo ji zcela předefinovat. S tím se křesťané (a nejen oni) nikdy nesmíří a smířit nemohou!

K jesličkám přišli mudrci od východu, aby se poklonili, a pak vrátili do své země. Jesličky volají po vědomí jednoty všech lidí, ale zároveň protestují proti tomu, aby se s lidmi jednalo jako s objektem, který se přesazuje podle toho, jak to někdo mocný vymyslel. 

Přejme si do Nového roku 2018 pochopit, že zdraví není jen nepřítomnost fyzické nemoci, ale to, čím řídíme v souladu s mravním zákonem své touhy, přání, snahy. A Bůh nám požehná.

Váš P. Jan Gerndt

Do nastávajícího adventního období posloužiž nám text z první kapitoly druhého listu sv. apoštola Petra: Od Boha jsme dostali vzácná a nesmírná přislíbení, abyste tím mli účast na božské přirozenosti, a tak unikli zkaženosti, která ovládá svět špatnými žádostmi. 

A proto se věnujte s celou horlivostí tomu, abyste dospěli vírou k řádnému životu, řádným životem k poznání, poznáním k sebeovládání, sebeovládáním k trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti, zbožností k bratrské lásce a láskou bratrskou k lásce vůbec. 

Jsou-li totiž ve vás tyto ctnosti a rozmáhají se, nenechají nás v nečinnosti a neplodnosti; naopak: budete poznávat stále více našeho Pána Ježíše Krista. Kdo však je nemá, je slepý, krátkozraký. Nic už neví o tom, že byl očištěn od svých bývalých hříchů. Proto se, bratři, tím více vynasnažte, aby bylo vaše povolání a vyvolení pevné, neboť když to děláte, jistě nikdy neklopýtnete. Tak vám bude dopřán volný přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krsita.

Nemyslí se na ně rádo. Odsouvají se z povědomí. Ještě tak výzdoba hrobů, světélka na nich, výkrop ... Ale to už je jen cosi druhotného, co následuje ze strany těch, kdo zatím zůstávají a čekají (nebo spíš nečekají?) na ty tři důležité věci: smrt, soud a věčný úděl. 

Kam směřuješ, člověče? Tady zůstat věčně nemůžeš. Střádáš si na důchod, to je dobře. Střádáš si také na věčnost? Shromažďuješ poklady, které ani rez ani mol nekazí? Konáš víc dobra než musíš? Odpouštíš i tam, kde jiný na tvém místě by se zatvrdil? Myslíš na to, jak ze svých přebytků pomáhat těm, kdo žijí v nedostatku? 

Dobře se o Bohu mluví akademicky, tedy bez osobního účastenství. Mohu hájit existenci Boží jakožto bytosti nutné. Mohu disputovat, zda Židé a křesťané věří v téhož Boha, nebo zda jde o náboženství rozdílná. Mohu hájit kreacionismus proti evolucionismu. To mi ale příliš nepomůže, nebude-li Bůh mým Pánem. Otcem, který tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Člověk má na vybranou: buďto zemřít nevinně s Ježíšem, nebo kajícně, jako lotr po pravici, anebo nekajícně, jako lotr po levici. Smrt je tím nejjistějším, co nás čeká. Kéž je šťastná.

P. Jan Gerndt

V neděli 15. října udělí ve zbraslavském kostele sv. Jakuba Staršího několika našim farníkům svátost biřmování pomocný biskup pražský mons. Václav Malý. Bude to viditelný plod letošních svatodušních svátků, v nichž jsme vyprošovali plnost darů Ducha Svatého pro naši farnost. Biřmování je zpečetěním křtu: také formule, kterou udělovatel pronáší, zní: Přijmi pečeť darů Ducha Svatého. Biřmování zdokonaluje křestní milost; je svátostí, která dává Ducha Svatého, aby nás hlouběji zakořenil do božského synovství, pevněji přivtělil ke Kristu, zpevnil náš svazek s církví, aby nás mnohem pevněji připoutal k jejímu poslání a pomáhal nám vydávat svědectví o křesťanské víře slovem doprovázeným činy. Biřmován by měl být každý, kdo se chce stát kmotrem (i malému dítěti) při křtu, právě tak, jako by měli být biřmováni ti, kdo chtějí vstoupit do stavu manželského. Je to prostě svátost křesťanské dospělosti, aby věřící člověk nezůstal v polovině cesty nebo jen v jakémsi náznaku, který postrádá opravdovou hloubku. Dokud na apoštoly nesestoupil Duch Svatý, byla to skupina bázlivých vyjukaných nejistých lidí, kteří nevěděli, co si myslet o zprávách o Ježíšově zmrtvýchvstání, co dělat, kam se zařadit. Po seslání Ducha Svatého jim to už bylo jasné. Dej Bůh, abychom i my dokázali v síle svatého biřmování vnímat i hlásat veliké skutky Boží a hájit i bránit víru a hodnoty, zděděné po našich křesťanských předcích. 

P. Jan Gerndt

Tam, kde to místní poměry dovolují, bývá v době postní hlavní oltářní obraz (zpodobňující zpravidla oslavení světce, jemujž je kostel zasvěcen) překryt závěsem, na němž je případně jednoduché znamení kříže. Při "Gloria" liturgie Veliké noci se pak za současného hlaholu zvonů zákryt stahuje ... Je to nejen působivé, ale vyjadřuje to cosi podstatného z velikonočního poselství: Kristovou obětí a jeho zmrtvýchvstáním došlo k obnovení celého lidstva i světa. Každý člověk dostal obrovskou možnost vrátit se k určení, které mu vzal hřích, jak ten prvotní v ráji, tak všechny ty formy přivolení zlu, které nazýváme hříchem osobním. Člověk, jenž byl v nemilosti, Bohem zas je milován. Bůh nikoho nenutí k přijetí jeho darů: kdo ale zatoužil po tom, povznést se ke skutečné radosti, může s důvěrou přistoupit a pít z pramenů živé vody, které nabízí Boží slovo i svátosti Kristovy církve.

K tomu Vám žehná

P. Jan Gerndt, farář

Papež František zvolil ve svém letošním poselství k postní době motto SLOVO BOŽÍ JE DAR - DRUHÝ ČLOVĚK JE DAR. A demonstruje to na podobenství o boháči a Lazarovi. Je zajímavé, že jméno Lazar znamená doslova "Bůh pomáhá". Tedy i ten, kdo z lidského pohledu je na dně, může s důvěrou očekávat, že Boží slitování není ještě vyčerpáno. A že jako ten Lazar po všech smutných peripetiích vezdejšího života byl povýšen do slávy, odmění spravedlivý Bůh každého, i toho nejmenšího, pokud ovšem neuzavřel svoje srdce. 

A tím se dostáváme k druhé části papežova poselství, v němž se věnuje tomu boháčovi: Narozdíl od Lazara je to osoba beze jména a je oznčen pouze jako "jeden bohatý člověk". Jeho bohatství bylo přehnané i proto, že byl navyklý každodenně se předvádět: den co den pořádal skvělou hostinu. V něm se dramaticky ukazuje porušenost zůsobená hříchem, která se uskutečňuje ve třech sférách: v lásce k penězům, v marnivosti a pýše. Peníze mají být nástrojem služby pro konání dobra a vytváření solidarity s druhými: namísto toho leckoho zotročují logikou sobectví, která nenechává prostor lásce a je překážkou pro mír.

Boháčova nenasytnost ho vede k marnivosti. Jeho osobnost se realizuje v okázalosti a v tom, že předvádí druhým, co si může dovolit. Okázalost však zakrývá vnitřní prázdnotu: jeho život je jakoby uvězněn ve vnějškovosti a povrchnosti. A na tom stojí pýcha, lživé domnění, že člověk je nějakým králem, či dokonce bohem, a zapomíná, že je pouhým smrtelníkem.

Kořenem tohoto zla je, že člověk nenaslouchá Božímu slovu, Božímu hlasu. Kdyby naslouchal, nedopadl by jako ten boháč, který se dostal po smrti do místa muk bez možnosti aspoň kapkou vody svlažit rty.  Výzvou postní doby je proto přijmout jako dar Boží slovo, a pak pochopíme, že každý člověk je pro nás také darem. Svatý otec končí své poselství slovy: Modleme se jedni za druhé, abychom skrze svou účast na Kristově vítězství dokázali otevírat svoje dveře slabému a chudému. Pak budeme moci v plnosti prožívat velikonoční radost a svědčit o ní.