Svátky a rozpis bohoslužeb ve farnosti Praha-Zbraslav

Mám tu na mysli projevy pochybného hrdinství jedněch, kteří např. ostentativně nenosili roušky, nebo dalších, srovnávajících covid-19 s chřipkou, nebo jiných, kteří se houfovali nejen u buffetů, ale třeba i před kostelem. Možná ještě někdo bude pochybovat, zda data o počtu nakažených nebo naplněných kapacitách nemocnic jsou pravdivá ("oni nám lžou!"), já ovšem nepochybuji o tom, že situace s koronavirem se rapidně zhoršuje, jako když na lodi proniká voda na palubu a je třeba každé ruky, která aspoň trochu té vody odčerpá nebo ucpe nějakou díru.

Je skutečně nutné nezanedbat nic z toho, čím můžeme zabránit přenosu nákazy. Bez Boha a bez Krista jako křesťané nemůžeme žít, ale můžeme snížit na minimum vnější fyzické kontakty při modlitbě, bohoslužbě i přijímání svátostí. Využít toho, že kostely budou nyní otevřené i déle než na dosavadní jednu hodinu společné bohoslužby a "trousit se" třeba i jen po dvou nebo jako rodina. Navštívit Pána u svatostánku. Kněží jsou svými biskupy vybízeni, aby podle možností posloužili věřícím individuálně např. svatou zpovědí nebo podáním svatého přijímání. Existují oblasti, kde se věřící dostane na mši svatou třeba jen jednou za měsíc nebo ještě déle - a tak je potřeba být i rozumně skromný. Ale naopak pořádně před Bohem litovat každé zanedbané mše svaté z doby, kdy jsme si ji "odepřeli" z jakéhokoli malicherného důvodu. Když jsi mohl, nechtěls. Teď bys chtěl, ale nemůžeš. Přiznej to sobě i Bohu!  

Vláda má nyní mimořádně nesnadnou situaci: udělá-li opatření A, budou se někteří zlobit, proč nedala přednost variantě B. Neudělá-li nic, bude poučována, co by dělat měla, a pokud udělá, bude jí vyčítáno, že to měla udělat už dávno. Nést odpovědnost ve svobodné společnosti znamená být neustále jako mezi mlýnskými kameny. 

Tak je tomu i na nižších úrovních. Zavřu-li kostel, budu jedněmi očerňován, že jsem pohodlný a ustrašený. Udělám-li bohoslužbu, budu jinými rozhořčeně obviňován, že riskuji a uvádím lidi do nebezpečí. Mohl bych se možná hodit marod ... (Pokoušet se ovšem Pán Bůh nemá, takže touhle cestou ne!)

Podle pana premiéra máme "chodit do práce". Takže budu chodit do práce, jak jsem zvyklý, mým pracovištěm je kostel, přesněji řečeno oltář, zpovědnice či hovorna. Kostely uzavřeny nejsou. U oltáře mohu zvolit "mimořádnou formu" římského ritu, jsa dostatečně vzdálen snad náhodně přítomným návštěvníkům kostela.

Možná to nebude "zažití společenství", ale zcela jistě Oběť, v níž má Bůh zalíbení a celý svět spásu.

a je to bez pardonu. Nezbývá než respektovat pravidla, ale plně využít možností a rezerv. 

Nemůžeš-li do kostela denně, můžeš aspoň někdy. Nemůžeš-li každou neděli, můžeš využít všední den. Bojíš-li se nákazy, přijď aspoň na chvíli se pomodlit a eventuelně přijmout tělo Páně. Kostely jsou otevřené!

Modleme se za sebe navzájem!

andělů a lidí? Ne. Právě andělé (strážci) jsou takovým skvělým pojítkem mezi světem oslavených a světem putujících a bojujících. Andělé za nás prosí u Boha, a ochraňují nás na těle i na duši. Je to prostě propojené, a proto smíme počítat i se zcela "nelogickými" řešeními našich starostí a těžkostí. Pozdvihni se, duše, z prachu, zaleť k rajským končinám! A naopak: Cherubíni, serafíni, sestupte sem dolů k nám! V pokoře tě prosíme, všemohoucí Bože, přikaž svému svatému andělu, ať tuto Oběť přenese na tvůj nebeský oltář, a nás, kdo máme účast na tomto oltáři, naplň veškerým nebeským požehnáním a milostí. 

S takto propojeným světem andělů i lidí je nutno počítat, když nějak přestává fungovat nebo se stále víc zamotává ten náš viditelný. Odnaučujeme se plánovat (jsme k tomu nuceni neustále se měnícími opatřeními), ale o to více je třeba uvěřit tomu velkému plánu Božímu. Wer betet, wird gerettet. (Kdo se modlí, bude zachráněn.) 

nejen požehnaný (druhý) příchod Páně, ale už teď vyslyšení modliteb, přijetí ducha pokání a obrácení srdcí k jedinému živému a pravému Bohu. Ten musí pro nás být a zůstat středem a tou skutečnou autoritou. Kdysi se říkal vtip, že kazuistika je o tom, jak dát Pánu Bohu co nejméně a přitom ho přesvědčit, že jsme mu dali všecko ... 

Lidská svoboda je ze strany Boží nedotknutelná. A když si chce člověk věci zařídit sám, Bůh jaksi kavalírsky ustoupí ... Jak to pak vypadá, je nasnadě, včetně popleteného času, kdy nám sluníčko říká, že je poledne, a my tvrdíme, že jsme už hodinu napřed.

Kniha Kazatel obsahuje krásnou část o tom, že každé dění a každá činnost má svůj čas. Dokonce je čas k pláči i čas k radosti. Kdo neumí ve správnou chvíli plakat, nebude se patrně umět v pravý čas radovat. Kdo se nechce sklonit před Bohem, těžko může čekat respekt druhých vůči sobě.  

na webových stránkách Radio Vaticana:

První z 15. 9. s názvem "Kdo se nevrátil do kostela po pandemii?" konstatuje, že ve Francii klesl počet pravidelných účastníků nedělních bohoslužeb po skončení pandemických opatření o 30 %. To je dost. Některé - jak uvádí článek - zadržuje strach z nákazy, další si zvykli na mši v televizi nebo na internetu. Je tady ovšem i další kategorie věřících, které odrazují nepřiměřená bezpečnostní opatření. Myslím, že u nás to není jiné ...

Druhý článek vyšel o den později s nadpisem "Za posledních 10 let se počet mladých ve francouzských mešitách zdvojnásobil". 45 % mladých následovníků Mohameda si uvědomuje nepřekvapivou skutečnost, že jejich víra není slučitelná s hodnotami (současné) francouzské společnosti. A celé tři čtvrtiny muslimů mladších 25 považují islám za nadřazený hodnotám země, do které emigrovali sami nebo jejich rodiče. Za poslední čtyři roky vzrostlo mezi muslimy o šest procent přesvědčení, že islám je jediným pravým náboženstvím. V tom smyslu se vyslovilo 61% dotazovaných a mezi muslimy mladšími 25 let dokonce 65%.

Co na to my, moudří a rozumní moderní křesťané?

"Nebudete-li si často mýt ruce, riskujete nákazu!" 

Nebudete-li se pravidelně zpovídat, ztratíte smysl pro vnímání hříchu a riskujete věčnou záhubu!

"Nastupujete-li do vozu MHD nebo do obchodu, je nutné mít roušku!"

Jednáte-li s druhým člověkem, musíte v něm vidět druhého Krista!

"Je třeba, abyste zachovávali vzájemný odstup 1-2 m!"

Nemějte nic s lidmi, o nichž víte, že jsou falešní. Utíkejte před pokušeními!

JE TŘEBA POKRAČOVAT?

SNAD JEN DODAT TO KRISTOVO PONĚKUD HOŘKÉ KONSTATOVÁNÍ, ŽE děti světa jsou k sobě navzájem prozíravější než děti světla.    

Prosit, ale opravdu chtít, což potřebuje pevný opěrný bod. Tedy ne to, co nám řekne momentální fantazie, ale to, co v nás vzbuzuje Duch svatý svými vzdechy, které nelze vyslovit.

Nejprve je třeba vzbudit víru, že prvotním hybatelem naší vůle chce být sám Bůh. Pane, co si přeješ, abych žádal? Jaká prosba se ti bude ode mě líbit a bude ke skutečnému dobru? 

A když jsem poprosil, musím věřit, že Bůh mi dá buď to, oč žádám, nebo něco ještě lepšího. A dívám se s vírou na to, co následuje: na sebe, i kolem sebe. Kolikrát si člověk přeje, aby se někdo vedle něho změnil, aby se proměnilo něco kolem něj. Zapomíná, že daleko jednodušší je, nechá-li se trochu změnit sám. 

Tzv. reformátoři chtěli změnit pomalu všechno, ovšem kromě sebe, protože oni měli přece pravdu, ne? 

Putování na posvátná místa v den jejich nebeského patrona. Někde je zvykem slavit die cadente, tedy přímo v určité datum, ať už připadne na kterýkoli den v týdnu. Je to asi to nejlepší a nejjasnější a přimlouvám se, aby tento způsob byl pokud možno preferován. Jako nikoho nenapadne překládat vánoce nebo Nový Rok, ba ani první máj! 

V opačném případě si můžeme připadat jako když za komunistů kolem Vánoc nebo v květnu v úterý byla sobota a v neděli pondělí ... Letos na Sv. Jakuba máme Maří Magdalenu a na Sv. Annu svatého Jakuba. Markéta se ve Zvoli dokonce slavila dvakrát, jednou díky obecní pouti, podruhé v kostele.

Asi je to hlas volajícího na poušti, ale kdybychom se naučili držet pouti na skutečné datum, za prvé by bylo možné pozvat slavnostního kazatele či celebranta a ti, kdo skutečně chtějí, by přišli, a za druhé byl by třeba i klid a čas na aspoň komorní následné setkání u pouťového koláče. V neděli to při nejlepší vůli při počtu bohoslužeb nejde. 

Zdá se, že na poutích, zvláště těch už tradičně zavedených, by měla být hesla k oslavě Boží, děkování Boží věrnosti, děkování Panně Marii a svatým. Aspoň to tak bývalo. Dnes jsme se přiklonili k člověku. Poutě se - jak to vypadá podle transparentů - konají na počest lidských hrdinů. A s tím nikdy nebudu souhlasit ani takové pojímání církevních slavností nebudu podporovat. Právě jako se mi vůbec nelíbí, když se z bohoslužby dělá pouze "hezké setkání". Lidé, kteří se rádi na těchto "setkáních" ukazují a projevují, pak v kritickou chvíli najednou "nejsou"... Nejsem proti ocenění lékařů a zdravotníků. Ale ještě jsem neslyšel ocenění těch, kteří po celou dobu kronavirové krize přicházeli pravidelně do kostela, modlili se a byli zbožně účastnými mše svaté. Považuji to za nespravedlnost, stejně jako nesmyslná "ochranná opatření" při podávání svatého přijímání. Nebo se bojíme, že Nejčistší Spasitel nás infikuje?