Svátky a rozpis bohoslužeb ve farnosti Praha-Zbraslav

Nejprve je třeba poznat Dárce všech darů, aby bylo možné jej s důvěrou o ně prosit. "Musíme se modlit" zní sice pěkně, ale občas to vypadá, jako by celkem nezáleželo na tom, k jakému nebo kterému b/Bohu se má člověk obracet. Sv. Klement Římský píše: Budeme vytrvale a naléhavě prosit Stvořitele všeho, aby v celém světě bděl nad spásou těch, které počítá ke svým vyvoleným, skrze svého milovaného služebníka Ježíše Krista. Skrze něho nás povolal z temnoty ke světlu, z nevědomosti k poznání slávy svého jména, abychom v jeho jméno doufali.

A modlí se coby papež za všechny takto: Nepočítej hříchy svých služebníků a služebnic, nýbrž nás očisť očistou své pravdy a veď naše kroky, abychom žili v čistotě srdce a činili, co se líbí tobě i našim vládcům.  Ano, Hospodine, ukaž nám svou tvář k dobrému pokkoji. Ať nás tvá mocná ruka střeží a tvé rameno ať nás ochrání před každým hříchem i před těmi, kteří nás nespravedlivě nenávidí. Dej svornost a pokoj nám i všem obyvatelům země, jako jsi dal našim otcům, když k tobě volali ve víře a v pravdě.  

Papež František v apoštolském listě věnovaném sv. Josefovi podtrhuje jednu vlastnost tohoto spravedlivého muže: citlivost. Připomíná, že co je křehké, toho je třeba dotýkat se citilivě, jako se Josef dotýkal něžně betlémského Nemluvňátka. 

Má-li být Nový rok 2021 lepším, je třeba věnovat pozornost právě tomuto úkolu. Spravedlnost a moudrost na jedné straně, ale citlivost na straně druhé. Každý Čech je nyní epidemiolog, jak si posteskl můj spolubratr, nemocniční kaplan. Je dost lidí, kteří se na základě přečtení nějakého (pochybného) článku považují za odborníky, v tomto přesvědčení se pohodlně zabydlí, jiná fakta nebo odlišné názory nesnesou, nebo na ně dokonce reagují agresivitou. Je pro mě bolestné, že podobné rozdělení zažíváme i v církvi, a co je nejhorší, ty "nepřátelské" tábory už spolu nedovedou komunikovat. Těžko říct, jak se to všechno přihodilo. Jisté podezření mám na sociální sítě, které snesou opravdu všechno; zcela jistě nesou nějakou vinu politici, kteří rozdělení a nálepkování názorových oponentů podporují. Tím vším neříkám, že se máme chovat jako stádo, to rozhodně ne. Ale nemáme si myslet, že jsme majitelem té jediné pravdy. To je v lepším případě hloupost a omezenost, v horším pýcha.

Moc si přeji, abychom byli citliví a lidští. 

Tak nějak mluvil Hospodin k izraelskému soudci Gedeonovi, když sháněl bojovníky proti přesile filištínských. Nakonec zvítězil s pouhými 30 muži proti tisícům. Podmínkou byla důvěra, že Bůh to má ve svých rukou. 

Má to i dnes, jakkoli se zdá, že je to všechno "čím dál horší". Naučme se podle vzoru svatých patriarchů, proroků, Jana Křtitele a zejména Panny Marie chodit se svým Bohem a prosit Ho, aby nám dal milost vidět všechno Jeho očima. 

Pak možná zjistíme, že světélek naděje je mnohem víc, než bylo těch Gedeonových mužů se zakrytými pochodněmi.

Papežský představitel při agendách OSN v Ženevě arcibiskup Ivan Jurkovič pro Vatikánský rozhlas připomněl výročí podpisu Všeobecné deklarace lidských práv (10. 12. 1948). Jak zdůraznil, nejde o to vymýšlet nová práva, nýbrž zůstat věrní původní deklaraci a jejím hodnotám.

"Bez víry v hodnoty nelze chránit ani lidská práva ani demokracii. Demokracie není jen pouhý politický mechanismus. Aby demokracie mohla fungovat, je zapotřebí čehosi dalšího. Je zapotřebí víry v hodnoty, je třeba při nich vytrvat. Bez toho nelze zachovat lidská práva. Lidská důstojnost nebude respektována. Takto dochází k situacím, které otřásají naším svědomím, jako je autoritarismus, zneužití moci. Děje se to nikoli proto, že demokracie pokulhává, ale proto, že nevěříme v hodnoty, nevěříme, že ochrana člověka je důstojností, garantovanou Bohem samým. Během zasedání agentur OSN, kterých se účastní představitelé více než 190 zemí, se Svatý stolec vždycky vrací k jednomu a témuž, k tématu hodnot. A co je zajímavé, v kuloárech za mnou přicházejí diplomaté a děkují nám. Říkají mi: ještěžě jste to řekli, ještěže je tu Svatý stole, díky tomu o tom ještě někdo mluví. 

Musíme zůstat věrni tomuto poselství, v naději, že se svět změni, že k tomu dozraje." 

Johana Bronková, RV 11. 12. 

Nemusí jít o italskou Florencii. Tamní dominikánský kazatel se rozhodl radikálně "zničit hřích". Udělat z města klášter. Zapomněl, že proti hříchu se bojuje, a konečné vítězství bude patřit Bohu až při slavném příchodu Pána. Nemám sice medicínské vzdělání, ale tuším že existuje podobnost hříchu a pandemie. 

Radikalismus je dobrý potud, má-li podobu vytrvalého úsilí a využití každé příležitosti, jak pomoci ušlechtilému cíli. Člověk má vést a vychovávat především sám sebe. Jinak je nebezpečí toho pověstného vylití vaničky i s dítětem. Ti, kdo volají po velmi radikálních opatřeních, a to se netýká pouze protikoronavirové politiky, potřebují trochu více důvěry, že všechno neleží jenom na nich. Zdravého spolehnutí na faktory, které jsou mimo oblast jejich vědomostí a zkušenosti. 

My katoličtí křesťané se držíme zásady, že je třeba respektovat pokyny těch, kteří z Boží milosti (dopuštění?) mají v rukou moc; nevytvářet za každou cenu proti nim opoziční skupiny, ale konat za ně přímluvy děkovné i prosebné. V konkrétních střetových situacích se s nemenší důvěrou držet zásady, že více je třeba poslouchat Boha než lidi a nenechat bráti sobě věčných statků.  

Jako první byl osloven Ježíšem apoštol Ondřej - snad proto je jeho svátek hned na prahu nového liturgického roku. Ten vyhledal Šimona a přivedl ho k Ježíšovi.

Co se dělo dál, můžeme říci, že už nebyl tak docela "jeho problém", ale určitě ho potěšilo, když Petr dostal zvláštní jméno, a ještě víc byl naplněn radostí, když Ježíš mnohem později jmenoval Šimona Petra skálou, na které zbuduje svoji Církev, aby ji brány pekel nepřemohly.

Bylo náhodou, že Ondřej založil v Konstantinopoli místní církev, která se stala metropolí, konkurující samotnému Římu? Škoda, že Ondřejovi nástupci pozapomněli, že sice Ondřej byl první co do časového pořadí, ale že za prvního si zvolil Mistr jeho bratra Šimona.

Za pontifikátu Pavla VI. došlo ke smíření obou stolců. Slibný začátek ekumeny mezi Východem a Západem. Brány pekelné ovšem útočí znovu a znovu; nejde-li to zvenčí, zkouší se to zevnitř ... Bude tomu tak vždy, i tehdy, bude-li se zdát, že je pokoj a bezpečí. Proto máme bdít, jak k tomu vybízel nedělní evangelní úryvek.

Nechám dnes mluvit poetu:

Láska

Láska

Láska

Bezpodmínečná 

Všeobjímající 

Láska

Přichází

Láska

Přikládám hojivou mast

a chladivý obvaz

na všechna tvoje dětská zranění

Prosím

Moc prosím

Ať se vyléčí 

a uzdraví Tvou bolavou Duši

               Jan Václav Tomáš Zemánek

Bůh věděl všechno dřív, než začal čas. Věděl, že to bude dobré, a pak viděl, že je to dobré. Stvořil nebo nařídil Bůh něco, co by dobré nebylo? Jistě ne. To jen my bychom rádi nejdřív sami - bez Boha - stanovili, podle svého omezeného rozhledu "ověřili" a konstatovali, že je něco dobré, a pak připustili, že to tak Pán Bůh docela dobře udělal. K tomu je ale složitá cesta kolikrát hořkých zkušeností, zklamaných očekávání, kdy utíkají roky a člověk se jen v něčem točí.

Anebo je také opačná cesta: uvěřit Bohu, že co stanovil, opravdu je dobré, i když to zatím naše zkušenost jaksi neschvaluje. Díky této víře znají křesťané mnoho věcí, ke kterým se jiní složitě propracovávají, aby nakonec "objevili Ameriku". Kéž zvláště v oblasti pátého a šestého přikázání dopluje rozumářská loď aspoň k nejvýchodněším ostrovům Karibiku, nebude-li už pozdě ...    

a stalo se. Na Boží "řekl" vznikl svět a vesmír. Kristus také řekl, a proto jsme přesvědčeni, že je tomu tak. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Viatikum, pokrm na cestu k Bohu, na cestu do věčnosti, máme nejen využít sami, ale dopřát to všem, kteří jsou v potenciálním nebezpečí smrti. Katolické pohřební obřady vyloženě předpokládají souvislost mezi nadějí na život věčný a sycením se Kristovým tělem a krví. 

On dokonce řekl nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Někdo má v sobě "blok" vůči zpovědi, a tím pádem (bere-li ty věci vážně) i blok vůči přijetí Eucharistie. Je třeba podotknout, že lehké hříchy nejsou překážkou k přijetí Nejsvětějšího Pána. Jen ten, kdo si je vědom těžkého hříchu, by přistoupením k sv. přijímání těžce hřešil. A že my kněží většinou dokážeme najít pro kajícníka místo a způsob, kde ho to bude co nejméně stresovat. 

.. ze dvou zel je třeba volit to menší, praví jedna moudrá zásada. Ale je to i naopak: ze dvou dober je třeba uhájit především to větší nebo chcete-li vyšší. Zachránit duši je důležitější než zachránit tělo. Vylepšit stav nitra je důležitější než se dobře učesat, nalíčit nebo jinak "zdokonalit". 

Co jste vy, byli jsme i my, vzkazují nám naši zemřelí. Mám ještě pět bratrů, ať je varují, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk, řekl boháč z evangelia.

Očistec je stav a místo, kde se splácejí dluhy v lásce, dluhy plynoucí z nepozorností, nedbalostí, polovičatostí. Kolik pošetilého starání bychom si mohli ušetřit, ukazuje dnešní nouzový stav, kdy tolik "nutných" aktivit, zábav, nákupů a vzájemného honění prostě nejde - a my zjišťujeme, že se svět nezbořil, že můžeme být bez toho, a třeba jen docela ponenáhlu se učíme obnovovat osobní vazby v rodině i osobní vztah k dobrému Bohu, který jediný má moc nad životem i smrtí.

Obrácení srdce je první podmínkou odpuštění a také prosby za odpuštění našim zemřelým. Aby kdo mohl získat plnomocný odpustek, nesmí mít trvalé zalíbení v žádném, ani lehkém hříchu. Myslíme-li si snad, že sami máme na pokání "dost času", učiňme je přece kvůli našim zemřelým rodičům, sourozencům, přátelům i všem věrným zemřelým. Budou na nás vzpomínat v naší chvíli nejrozhodnější.