V legendě o svatém Václavu z konce 10. století, v kapitole 13 se píše: .....

Neboť (sv. Václav) byl kdysi přinucen od svého bratra a svých zemanů pro zrození synů, obcoval s ženou a zplodil s ní syna jménem Zbraslava.I řekl k ní: ..... "hle již jsme se mnoho Bohu provinili a nepravost jsme učinili - zanechme, přijavše plod podle přirozenosti lidské my dva u sebe - ty měj mne místo bratra a já tebe místo sestry. "

Citovaná staroslověnská legenda je zasazena do doby, kdy se skutečně rozšiřovalo panství Přemyslovců k Vltavě, tedy tento syn sv. Václava mohl být zakladatelem Zbraslavi.

Teorií, které se vztahují k vzniku tohoto krásného pojmenování stejně krásného místa, je celá řada a dnes se již asi úplné pravdy nedobereme a myslím si, že to není ani podstatné.

Nejstarší nálezy pochází z pozdní doby kamenné, našly se i pozůstatky ze střední i mladší doby bronzové.

V 9.-8. století před Kristem došlo k výstavbě prvních větších opevnění - společnost poté zanikla.

V 5.-4. století před Kristem bylo založeno nové sídlo, opevněné (útočiště v dobách válečných).

Ve 2. století před Kristem tu založili Keltové rozsáhlé oppidum - Hradiště, údajně jedno z největších .

V 7.-9. století našeho letopočtu do Čech přišli Slované z rozsáhlé planiny Zakarpatí, byli to především zemědělci, zakládali svá sídla tam, kde mohli lovit zvěř (háje), lovit ryby (Vltava, Mže - nyní Berounka) a sklízet úrodu. Mohlo tu postupně projít několik slovanských kmenů, které se postupně rozrůstaly do rodů. Procházely tudy i etnické kmeny, po kterých často byla pojmenována místa, kde pobývaly. Rody se rozrůstaly a vznikaly nové osady, obývané jedním příbuzenstvem a často pojmenované po náčelníku, tím mohl být Zbraslav, popřípadě Izbraslav.

Roku 1115 kníže Vladislav I. tady chtěl nechat vybudovat benediktinský klášter, ale Boží hlas promluvil ke zdejšímu poustevníkovi a pravil: "Jdi ke knížeti a řekni: Bůh přijímá slib tvého úmyslu, neschvaluje jen místo Zbraslav a přenechává toto místo pro budoucnost jiným řeholníkům. "

Kníže založil klášter v Kladrubech, přišli sem mniši ze 4 existujících klášterů:

- ostrovského

- sázavského

- břevnovského

- klatovského

Kladrubskému klášteru věnoval celou Zbraslav s příslušenstvím, roku 1186 stvrdil tuto darovací listinu kníže Bedřich (zde se objevuje místo jména Zbraslav Izbraslav). Opat kladrubský sem poslal několik mnichů a nechal je obnovit některé budovy, někdy zde pobýval i osobně. V té době tu vznikla zřejmě románská kaple. Po roce 1239 přenechali benediktinští mnichové Zbraslav pražskému biskupovi Janu III. z Dražic.

Král Přemysl Otakar II. sem často rád jezdil s pražským biskupem, ulovil zde prý spoustu divoké zvěře, dokonce i vlky a osm medvědů. Zamiloval si toto místo a chtěl tu strávit své stáří. Proto s pražským biskupem roku 1268 vyměnil Zbraslav za jiné své pozemky a nechal zde vybudovat lovecký dvůr opatřený věžemi a snad i kamennou hradbou. První manželka Markéta Babenberská neporodila Otakarovi dědice, dal prohlásit sňatek za neplatný, jako záminka posloužil její někdejší slib čistoty. Roku 1261 se oženil podruhé s Kunhutou Uherskou, dcerou polského Bély. Z tohoto manželství se narodily dvě dcery a 27. září 1271 přišel na svět dlouho očekávaný syn Václav II.

Malému Václavovi bylo teprve sedm let, když jeho otec král železný a zlatý, Otakar Přemysl II. umírá zajat a sťat u Suchých Krut (tato vražda je připisována skupině Čechů pod vedením Miloty z Dědic). Jeho přemožitel Rudolf Habsburský obsadil téměř celou Moravu, vdova Kunhuta povolala na pomoc Otu Braniborského, brzy mezi nimi začaly spory. Roku 1279 údajně Ota uvěznil Kunhutu i s Václavem na Pražském hradě, pak je ukryl na Bezděze a odtud nechal Václava odvézt do Braniborska, kde pobýval na hradě Špandava. Pravděpodobně nešlo o vězeňský pobyt, jak to líčí ZBRASLAVSKÁ kronika, protože v jiných pramenech se mluví o tom, že jako bratranci v pozdější době spolu moc dobře vycházeli a často se navštěvovali. Bezesporu Václav strádal odloučením od matky, sester a chůvy Elišky.

V Čechách bylo zle, moc decentralizována, velký hladomor, podle kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína"lidé chodili oblečeni v pytlích a nejedna matka hlady své dítě snědla".

Roku 1280 se po boku Kunhuty objevuje jihočeský šlechtic Záviš z Falkenštejna, roku 1284 se s Kunhutou oženil a ujal se regentské vlády nad Václavem. Narodil se syn Jan, Kunhuta se Závišem zůstala až do své smrti. Jan se stal vysokým hodnostářem v řádu Německých rytířů.

Roku 1282, kdy zemřela sv. Anežka Česká, vykoupila česká šlechta Václava II. nejdříve za 15 000 a pak ještě dalších 20 000 hřiven stříbra. Muselo být zastaveno několik měst a hradů v severních Čechách. Václav se 24. května 1283 vrátil do Čech a začal ovlivňovat chod života v zemi, svého otčíma obdivoval i nesnášel, každopádně shoda mezi nimi nebyla.

V lednu 1285 se Václav II. oženil s Jitkou-Gutou, dcerou římského krále Rudolfa, svatba se konala v Chebu v minoritském klášteře (bylo jim 14 let). Narodilo se jim deset dětí, jen čtyři se dožily dospělosti:

- Václav III., narodil se 6. 10. 1289 asi v Praze, jako dvojče se sestrou Anežkou, oženil se s Violou Těšínskou, potomka neměli, byl zavražděn u Olomouce 4. 8. 1306, sestra Eliška jej nechala převézt 3. 10. 1326 na Zbraslav

- Anna, vévodkyně Korutanská, narodila se 15. 10. 1290 v Praze, provdala se za Jindřicha I. Korutanského, zemřela 3. 9. 1313 v Korutanech

- Eliška, narodila se 20. 1. 1292 asi v Praze, provdala se 1. 9. 1310 za Jana I. Lucemburského, zemřela 28. 9. 1330 v Praze na Vyšehradě, 2. 10. 1330 byla uložena na Zbraslavi

- Markéta vévodkyně Lehnická, narodila se 21. 2. 1296, provdala se za Boleslava III. Lehnického, zemřela v Hradci Králové při porodu 8. 4. 1322

Po smrti Kunhuty se Záviš roku 1288 znovu oženil s Alžbětou Uherskou, narodil se syn a Záviš na přelomu roku 1288 a 1289 jel Václava pozvat na křtiny, ten ho nechal uvrhnout do Bílé věže Pražského hradu, pro údajné úklady Václavovi vraždy. Poté s ním nechal objíždět hrady jemu oddané, aby se vzdaly. 4. července 1290 byl Záviš z Falknštejna před Hlubokou, posledním oponujícím hradě vzbouřených Vítkovců sťat plknem.

Václav II., tísněn úklady Závišovými o trůn učinil slib, že založí klášter ke cti Boží a P. Marie, zřejmě pro odčinění hříchů, ale brzy na slib zapomněl. Roku 1291 mu tento slib připomněl Heindenreich, opat sedlecký a Dětřich, opat ve Waldsasích. Václav II. sedl s opaty a s převorem sedleckým Konrádem na loď a plavili se nejdříve po Vltavě k Davli, kde stál ostrovský benediktýnský klášter založený roku 999 Boleslavem II. Klášter byl velmi poškozený, jednak požárem roku 1187 a také braniborskými vojsky po smrti Otakara II. Pak pluli po Mži (dnes Berounka) až k Radotínu, kde byl další možný stavební pozemek, když se vraceli zpět, údajně opat waldsaský vystoupil na Zbraslavi na břeh a pravil "toť jest odpočívání mé na věky věků". Václav vyzval opaty a převora, aby vybrali jedno z těchto tří míst a dal tří denní lhůtu na rozmyšlení.

Opati se vydali k panu Bernardovi, proboštu míšeňskému a i s ním místo vybírali a vybrali Zbraslav, protože toto místo oplývalo vodami, lukami a vinicemi a také jinými věcmi pro klášter šedých mnichů potřebnými. I s panem Bernardem se vypravili na Pražský hrad vyjevit svou volbu králi. Krále našli v katedrálním chrámu, když zbožně poslouchal mši k Duchu Svatému. Po skončení mešních obřadů sami s ním bez ostatních vešli do jeho ložnice.

A když stanuli před králem, jali se z jakési uctivosti vespolek příti, kdo z nich by měl předstoupiti a prohlásiti mu souhlasné rozhodnutí všech o místě založení. Uslyšev to král, milostivě pokynul proboštovi míšeňskému a s laskavou důvěrností mu uložil, aby on sám vyložil záměr všech.

Bernard, probošt míšeňský pravil: "Když pečlivě věnujeme pozornost tomu, co se nutně požaduje při klášterech řádu cisterciáckého, dáváme se zřením k jeho úrodnosti před ostatními přednost místu, zvanému Zbraslav a ve jménu Páně jmenujeme je vaší laskavosti královské.

Král, ačkoli měl patrně toto místo raději než jiné kraje svého království a to pro zvěř, bez odkladu vyhověl, řka: Náš dvůr na Zbraslavi, který jsme si dosud před jinými našimi statky vybírali pro zvláštní potěšení, od nynějška vám trvalým právem věnujeme a darujeme k založení kláštera Bohu a blahoslavené Panně."

Zbraslav byla přezvána na SÍŇ KRÁLOVSKOU - AULA REGIA, 20. dubna 1292 byl slavnostně uveden konvent, přišlo 12 mnichů ze sedleckého kláštera a převor Konrád byl zvolen prvním opatem.

Toto vše je krásně zaznamenáno ve Zbraslavské kronice, jejímž prvním pisatelem byl opat Otto Durynský, později kroniku přepsal a v psaní pokračoval opat Petr Žitavský (sám o sobě říkal, že je Němec, píše latinsky, ale v srdci se cítí být Čechem).

Roku 1295 se Václav II. pokusil založit universitu, ale jeho plán ztroskotal na odporu šlechty.

Klášter byl dokončen roku 1296 a král daroval klášteru zlatý kříž, mnoho kalichů a relikviářů a také 200 hřiven stříbra na zakoupení knih. První opat Konrád byl u Václava oblíben, byl jeho přítelem a rádcem, na Václavovu žádost pražský biskup Řehoř roku 1298 postoupil klášteru kostel sv. Havla na Zbraslavi a také kostely v Chuchli a Radotíně.

2. června (v den letnic) 1297se v katedrálním kostele sv. Víta konala korunovace Václava II. a Jitky, byli řádně ozdobeni odznaky královskými korunou a žezlem, korunoval je mohučský arcibiskup Gerhard. Pod Petřínem, směrem k Vltavě (dnes území Smíchova) byl vystavěn přenádherný palác ze dřeva potažený krásnými čalouny, zdobený stříbrem a zlatem a drahými kameny. Tady a v přilehlých krásně zbudovaných stanech se konala přebohatá hostina, na novém tržišti byly skrytými podzemními chodbami zřízeny prameny, z nichž se jako z řeky dalo nabírat víno.

Druhého dne po korunovaci 3. června 1297, přišel nově korunovaný král s celým dvorem a zástupem šlechticů časně ráno na Zbraslav. Tady král společně s opatem Konrádem a panem Heřmanem, arcibiskupem magdeburským položili základní kámen s nápisem "Ježíš Kristus" pro gotický MARIÁNSKÝ chrám. Vybrané stavební materiály:

- zelenošedě zbarvený pískovec, těžený mezi Lochkovem a Slivencem

- kvalitní opuka z Vidoule

Král Václav se velmi radoval ze založení chrámu a přicházel sem každý den a vždy přinesl dárek. Bohužel toto šťastné období bylo krutě poznamenáno velkou bolestí a žalem, neboť 18. června 1297 zemřela Jitka-Guta. Pravděpodobně na následky nedávného porodu (25. května se narodila Jituška-Guta a brzy po porodu zemřela). Byla velmi mladá, zemřela v 26 letech a během dvanáctiletého manželství porodila deset dětí, navíc společenské události posledních dnů po porodu byly dost vyčerpávající. Říká se, že přídomek svého jména Guta dostala podle německého "dobrý", byla velmi hodná a laskavá, před svou smrtí si nechala zavolat opata Konráda a požádala ho, aby její osobní majetek rozdal potřebným vdovám a sirotkům. Byla uložena vedle svého tchána na Pražském hradě.

Rok 1300 byl bohatý na události, Václav III. byl jako Ladislav I. korunován na uherského krále, Václav II. zahájil ražbu pražského groše, hned v následujícím roce byl Václav III. korunován polským králem.

26. 5. 1300 se Václav II oženil s Eliškou Rejčkou, dcerou polského krále Přemysla II. Velkopolského, byla přejmenována na Alžbětu. 15. června 1305 se jim narodila dcera Anežka, Václav ji už neviděl. Eliška se po smrti Václava II. provdala za Rudolfa III. Habsburského a po jeho smrti žila se svým druhem Jindřichem z Lipé v Brně. Tady také nechala vystavět cisterciácký klášter, kde byla také pohřbena.

Roku 1304 se u Václava II. projevila tuberkulóza, zřejmě to byla choroba u přemyslovců dědičná, navíc se jeho choroba přičítá velmi náročnému životu, nikdy nebyl příliš zdatný, spíše křehčí (rád skládal milostné verše, v nich projevoval náklonnost ke své milence Anežce). Na sklonku života se stal velmi pověrčivým, bál se koček a bouřky (nechal si zbudovat malý úkryt ve tvaru oltáře, tam se schovával), až šestnáctkrát denně si nechával opatem Konrádem sloužit mše, jevil známky duševní choroby.

21. června 1305 v 1 hodinu ráno zemřel v domě zlatníka Konráda v Pražském městě, ještě před smrtí požádal opata Konráda, aby jeho ložní prádlo a příslušenství bylo rozdáno chudým a přál si, být pohřben jen v prostém šatě mnichů. To se mu nevyplnilo.

Byl oblečen do krásného korunovačního šatu a vystavován po pražských kostelích, kde s ním lid se postupně loučil, teprve po dvou dnech 23. června byla rakev s králem po Vltavě dopravena na Zbraslav, kde se za hojné účasti vznešených i prostých lidí konal pohřební obřad. Přestože tu byla celá řada vysokých církevních hodnostářů, mši sloužil opat Konrád. Ve Zbraslavské kronice se píše, že nářek lidí a bědování mnichů bylo tak velké, že nebylo slyšet ani modlitby.

Po smrti otce se ujal vlády Václav III., král český, polský a uherský. Ještě na podzim téhož roku se vzdal uherské koruny ve prospěch Oty III. Dolnobavorského, zrušil zasnoubení s Alžbětou a oženil se s Violou Těšínskou. Podle zbraslavské kroniky žil velmi světským životem, dokonce si na svá vojenská tažení půjčil od cisterciáků zlatý kříž a mnohé cennosti, které se pak vůbec nevrátily, nebo se vrátily poškozené, či se musely vykoupit. V den výročí smrti otce mu na Zbraslavi opat Konrád domlouval a prý se polepšil, krátce na to byl 4. 8. 1306 zavražděn u Olomouce, Eliška ho po 20 letech dala převézt na Zbraslav. Zemřel bez zanechání legitimního potomka, rod Přemyslovců vymírá po meči.

V září 1306 byl prohlášen za krále Jindřich Korutanský (měl za ženu Annu, sestru Elišky Přemyslovny), v říjnu 1306 se nechal za českého krále prohlásit Rudolf Habsburský a oženil se s Eliškou Rejčkou, Jindřicha ze země vyhnal. Roku 1307 táhl proti strakonickému šlechtici Petru Bavorovi, náhle onemocněl (některé prameny uvádí úplavici, jiné vyčerpání) a zemřel. Ještě před smrtí k sobě povolal k poslednímu pomazání opata Konráda a opata Heidenreicha. K jeho smrti se váže krásná historka, prý už byl ve svém stanu mrtvý, když za ním přišel Petr Bavor ve snaze domluvit se, promlouval k mrtvému králi v přítmí stanu a ten neodpovídal, to ho velmi vyděsilo a ještě téhož dne se vzdal Zvíkova.

V téže době, jak píše Petr Žitavský, klášter obsadil Vilém Zajíc z Waldeku, jeden z jeho lidí v hrobce udeřil sochu Václava II (na Václavově náhrobku byla osazena králova figura - poprvé v Čechách figurální náhrobek, později byla nahrazena kovovou sochou ulitou mistrem Janem z Brabant) a oslepl.

Po smrti Rudolfa Habsburského se opět vlády ujal Jindřich Korutanský, byl považován za nulu, vznikaly domácí roztržky mezi německými měšťany a českými pány, v Čechách bylo velmi zle a v klášteře také. Mezi Malou a Velkou Chuchlí se usadili bavorští žoldnéři a drancovali klášterní statky a činili mnichům příkoří, ti se uchýlili do Slap. Opat Konrád a Heidenreich hledali řešení a našli.

V červenci 1309 opat Konrád v bazilice sv. Víta sdělil Elišce Přemyslovně přání, provdat ji za Jana Lucemburského. Eliška souhlasila a 4. srpna se opat Konrád a Petr Žitavský vydali za císařem Jindřichem Lucemburským (otcem Jana), byl u toho též Petr z Aspeltu, mohučský arcibiskup a bývalý diplomat i lékař Václava II. Jindřich tomuto zpočátku nakloněn nebyl, chtěl, aby se Eliška provdala za jeho bratra Walrama, ale nakonec souhlasil. Přál si však, jak uvádí kronikář František Pražský, aby Eliška k němu byla poslána k prozkoumání její pověsti a mravů.

I přes velké zadlužení u pražských obchodníků a měšťanů byl vypraven 14. srpna průvod s překrásným vystrojením pro Elišku i její čeleď. Sama Eliška žádala biskupa Jana III. z Dražic o koně mimochodníka, daroval jí ho, krásného bílého, krásně vystrojeného a vyzdobeného a přidal dvě stříbrné vysoké a zlatem zdobené číše, které byly darem pro Jindřicha a jeho paní. Eliška byla dobře přijata králem i královnou (podle Františka Pražského si dala královna přivést Elišku k sobě a pěkně se k ní chovala). 1. září 1310 se ve Špýru konala svatba Elišky a o čtyři roky mladšího Jana (Petr Žitavský to věrně popisuje v kronice).

V prosinci 1310 vtáhl Jan s vojskem do Prahy, vyhnal Jindřicha Korutanského a 7. února 1311 proběhla korunovace Jana a Elišky, korunovaci provedl Petr z Aspeltu. V Čechách i v klášteře bylo lépe a pak 14. května 1316 se narodil syn Václav, později při biřmování ve Francii byl přejmenován na Karla IV. (Jan a Eliška měli spolu sedm dětí, pro nás nejvýznamnější právě Karel IV.).

Eliška od sudiček do kolébky moc dobrého nedostala, brzy přišla o matku i otce, s macechou Eliškou Rejčkou nikdy dobře nevycházely, od deseti let se o ní starala teta Kunhuta (abatyše u sv. Jiří na Pražském hradě), pravda je, že byla dost panovačná a svéhlavá, ale s Janem to také lehké neměla. Jan byl bezesporu vynikající bojovník a rytíř, ale také světoběžník a svůdce žen (měl spoustu nemanželských dětí). Pro své bitvy spotřeboval mnoho peněz, které mu dodávaly Čechy i Lucembursko, rozprodal a dával v zástavu, co se dalo. To se Elišce nelíbilo a je pravda, že proti svému vlastnímu muži podpořila povstání, k vyhrocení situace došlo roku 1319 na hradě Lokti, kde se poprali jejich zbrojnoši. Velmi se odcizili v době, kdy Eliška vykonávala funkci zemské správkyně (1317), Jan nechal dva Eliščiny písaře Jana a Mikuláše a jejich společnici vyslýchat útrpným právem a ti doznali vše, co Jan chtěl. Po těchto událostech Jan se obával, že Eliška bude Karla IV. negativně ovlivňovat proti němu. Karla nejdříve věznil na Lokti, potom na Křivoklátě a nakonec v roce1323 odvézt do Francie, kde byl vzděláván a při biřmování přejmenován z Václava na Karla, ale hlavně"chráněn před Eliščiným vlivem".

Eliška byla zavržena, musela se vzdát všeho politického vlivu a pobývala na Mělníce. Král se zdržoval v Čechách jen málo, 24. 2.1321 při turnaji byl sražen dřevcem z koně a poraněn splašeným koněm, povolal Elišku do Prahy k usmíření. Když zjistil, že nezemře, opět ji vyhnal a na Mělníce se v únoru 1322 narodil Jan Jindřich a ve stejné době v Lucemburku nemanželský syn Mikuláš. Koncem června 1322 došlo k definitivní rozluce Elišky a Jana.

V srpnu 1322 se Eliška uchýlila s Janem Jindřichem do Bavor k nejstarší dceři Markétě, Jan dal příkaz k zabavení jejích statků, zakázal, aby Elišce bylo cokoliv posíláno. Eliška žila z milosti příbuzných a Jan zahrnoval okázalou přízní macechu Elišku Rejčku, která žila se svým druhem Jindřichem z Lipé v Brně.

Ke konci života se Eliška vrátila do Čech, nechala dostavět chrám P. Marie na Zbraslavi, zřídila špitál před hradbami Mělníka, svůj skvostný dům na Malé Straně (ten jí poskytl nevlastní bratr Jan Volek, olomoucký biskup) chtěla proměnit v cisterciácký klášter zasvěcený sv. Anně, snažila se o svatořečení své tety Anežky (dcera Přemysla Otakara I., sestra Václava I., 1211-1282, roku 1231 založila klášter ŘÁDU SVATÉ KLÁRY a špitál sv. Františka, vstoupila do kláštera roku 1233-1234 a stala se jeho představenou, byla zde i pohřbena, později i Kunhuta - vdova po Otakarovi II., byla uctívána už za svého života, těšila se pověsti ochránkyně a záštity dynastie, neznámý autor, který působil v klášteře sv. Františka napsal LEGENDU O SVATÉ ANEŽCE ČESKÉ, měla sloužit k její kanonizaci - Eliška docílila toho, že roku 1328 byl zahájen proces SVATOŘEČENÍ).

Eliška pomohla i Zbraslavi, na žádost Zbraslavského kláštera přijela do Komořan a dala spálit čtyři mlýny, které byly samovolně zřízeny na Vltavě a škodily plavbě. Klášteru darovala kostel sv. Michala na Vyšehradě, vinici na Petříně, movité domy a důchody.

28. září 1330 zemřela v domě svého nevlastního bratra Jana Volka na Vyšehradě, odloučena od svých dětí i manžela (také trpěla plicní chorobou). I ona stejně jako její otec byla pak vystavována po pražských kostelích a nakonec uložena jemu po boku na Zbraslavi, doprovodila ji jen sedmiletá Anna. Smrtí Elišky Přemyslovny vymřeli Přemyslovci po přeslici.

Jan nebyl Eliščinou smrtí příliš rozrušen, spokojil se s vykonáním tryzny v Tridentu a zanedlouho se konala velmi okázalá svatba v Paříži, vzal si Beatrix, dceru Bourbonského vévody. Později ji přivezl do Prahy, 18. 5. 1333 ji nechal korunovat za českou královnu, korunovace byla neokázalá, lid ji nepřijal vřele, za 14 dní odjela a už se nikdy nevrátila, zanechala tu jen dvouměsíčního syna Václava.

V té době zjistil Jan, po svém otci velmi krátkozraký, že vidí stále méně, rozčílil se a ve zlosti dal svého felčara dát do pytle a svrhnout ve Vratislavi do Odry (byl tam na tažení). Nepomohl mu ani nový lékař, jakýsi arab z vysokého lékařského učení v Paříži, a král oslepl. Roku 1341 byl na Zbraslavi na pohřbu své dcery Markéty (tu sem povolal její bratr Karel IV. a chtěl ji provdat za polského Kazimíra, Markéta přijela, ale onemocněla plicní chorobou a místo svatby se konal pohřeb) a byl úplně slepý.

Roku 1346 v bitvě u Kresčaku se slovy "toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal"se nechal na koni vyvést do největší vřavy a padl. Jeho ostatky byly přenášeny z místa na místo i část kostry byla odcizena. V roce 1980 byl převezen do Čech a po antropologickém průzkumu snad definitivně pochován v katedrálním chrámu P. Marie v Lucemburku.

Opat Petr Žitavský nechal v klášteře zbudovat nákladný vodovod, byl dokončen roku 1333, po roce 1338 upadl klášter do veliké nouze, hrozilo i rozpuštění konventu, pomohl markrabě Karel, půjčil klášteru 1000 kop grošů a do zástavy si vzal zlatý kříž.

Karel IV. roku 1350 potvrdil privilegia kláštera, zakázal staroměstským vybírat dávky od kláštera, rád se tu zastavoval u hrobky matky a děda. Pod jeho záštitou klášter vzkvetl a žilo tu až 300 bratří, tou dobou byl plně funkční chrám P. Marie. V té době kostel sv. Jakuba nebyl klášterním kostelem, zřejmě sloužil jako nemocnice mnichů.

Císař a český král Karel IV., "OTEC VLASTI", syn Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského. Země pod suverénní vládou českého krále byly počínaje dobou Karla IV. označovány jako země Koruny české, čímž bylo vyjádřeno Karlovo přihlášení k přemyslovské a svatováclavské tradici. Za své vlády mezi rokem 1346-1378 přetvářel České království v ústřední pilíř Svaté říše římské. 7. 4. 1448 zařadil soubor Basilejských listin, v první řadě Zlatou bulu sicilskou, do souboru klíčových státoprávních dokumentů (dnes uloženo v Národním archivu). Sepsal LEGENDU O SVATÉM VÁCLAVU, zde se ztotožňuje se sv. Václavem, je tu mnoho autobiografických prvků - SV. VÁCLAV OCHRÁNCE A PATRON ČESKÉ ZEMĚ.

Korunovace Karla IV. proběhla až rok po začátku jeho vlády a provedl ji Arnošt z Pardubic, první pražský arcibiskup. Král Karel byl ženatý čtyřikrát:

- Blanka z Valois, dcery Markéta a Kateřina, Markéta zamřela už ve 14 letech

- Anna Falcká, syn Václav, nedožil se ani 2 let

- Anna Svídnická, dcera Alžběta a vytoužený syn Václav IV. (Karlovi bylo téměř 45 let)

- Eliška Pomořanská, s ní měl celkem 6 dětí, jen 4 se dožily dospělosti - Anna, budoucí anglická královna, manželka duševně chorého Richarda II., která zemřela na mor. Dále to byl Zikmund, jenž se stal králem uherským a českým a římským císařem, po té Jan Zhořelecký, lužický vévoda, v pouhých 26 letech byl asi otráven a konečně Markéta, provdaná za norimberského purkrabího Jana Hohenzollernského, dávného předka pruských králů.

Karel IV. zemřel v Praze 29. 11. 1378 (zlomil si krček, ulehl a dostal zápal plic) po jeho smrti nastává doba těžkého vnitřního neklidu, tato skutečnost a "HUSITSKÁ REVOLUCE" jsou příčinou upadajícího vlivu Čech v tehdejší Evropě.

Po smrti Karla IV. se ujal vlády roku1378 Václav IV., dlouho a toužebně očekávaný syn se narodil 26. 2. 1361 se svazku s Annou Svídnickou. Karel bral výchovu svého syna velmi vážně, už v roce jeho narození se pokusil získat jako jeho učitele vynikajícího italského básníka a humanistu Franceska Petrarku, velký básník se však velmi zdvořile omluvil, nejenže se mu ze slunné Itálie do sychravých a studených Čech nechtělo, navíc si ani nehodlal uvázat na krk takové nevděčné břímě, jakým by byla výchova císařského synka, navíc velmi rozmazlovaného. Karel IV. skutečně v případě Václava až ztrácel soudnost. Už v roce 1363, tedy v jeho 2 letech, ho nechal korunovat na českého krále. Nic nebyly platné protesty moudrého pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Zároveň získal malý Václav na otcovo přání tituly markraběte braniborského a vévody lucemburského a lužického. Jako sedmiletý byl Václav jmenován vedle arcibiskupa pražského do čela zemské vlády. Vrcholem ztráty Karlovy soudnosti byla pak jeho korunovace v roce 1376 na římského krále.

Václav IV. se ujal vlády ve svých 17 letech, panovnické povinnosti ho příliš nebavily, kralování ho nijak nelákalo, zato prahnul po loveckých zábavách, štvaní zvěře v křivoklátských lesích a bujarých pitkách se šlechtickými kamarády.

Roku 1370 se oženil s Johannou Bavorskou, ta roku 1386 tragicky zahynula buď na Křivoklátě, nebo Karlštejně, v noci šla neohlášena do Václavovy ložnice a zardousili ji královi psi, byla uložena na Zbraslavi v chrámu P. Marie. Pak se oženil z Žofií Bavorskou, roku 1389.

Václav také potvrdil klášterní výsady a přál si tu být pohřben. V pozdějším období života sympatizoval s Janem Husem, změnil názor, když Hus brojil proti odpustkům (část těchto peněz šla do královské pokladny), dokonce si najímal Jana Žižku jako žoldáka. Pro jeho vládu jsou typické spory s vyšší šlechtou.

Zemřel 16. srpna 1419, 18. srpna byl převezen na Vyšehrad, v Praze tou dobou byly bouře, pohřeb byl odložen. 20. 8. byl v noci tajně přes Zbraslav (lodí) převezen na Pražský hrad. Protože nepokoje v Praze neustávaly, přeložili Václava z dřevěné rakve do cínové a buď 12. září nebo 1. října a tajně jedním vozatajem nechali převézt na Zbraslav. Obřad v klášterním chrámu nebyl okázalý, vykonal jej opat Jan IV. a chudý lid ho doprovodil k hrobu. Po smrti Václava husitské bouře stále sílily a mniši odvezli knihy a snad i jiné cennosti na Karlštejn.

10. srpna 1420 vytáhli táboři a pražští lidé pod vedením Korandy a několika dalších kněží na klášter. Mniši se nebránili, vzbouřenci vypili víno z klášterních sklepů, pobrali, co se jim hodilo, ostatní potloukli, neušetřili ani hroby panovníků. Zneuctili hlavně tělo Václava IV., vyňali ho z hrobu, položili na oltář, udělali mu korunu ze sena, lili do něj pivo a víno s neuctivým pokřikem. Nakonec zapálili klášter, včetně obilí, a zpití se zpěvem táhli ku Praze s kusy obrazů a oltářů.

Tělo Václava IV. neuhořelo, našel ho rybář, od kterého si často král malé rybky kupoval a pohřbil ho ve své vinici. Čeští páni roku1423 dali rybáři 20 zlatých a tělo pohřbili na hradě v Královské hrobce vedle císaře Karla.

Opat Jan IV. se po nějaké době vrátil s některými bratry a zřídili si zde nuzné příbytky.

Posledním Lucemburkem na trůně se po smrti Václava IV. stal Zikmund (šelma ryšavá). Jeho tajná korunovace proběhla po prohrané bitvě na Vítkově, na přemyslovskou tradici se odvolával v situacích, kdy mu šlo o opětovné získání královské moci nad Čechami. Roku 1420 obléhal Vyšehrad a tehdy se asi ztratila přemyslovská mošna a střevíce z lýka.

Teprve roku 1436, tedy rok před smrtí ho ČEŠTÍ STAVOVÉ uznali, jako právoplatného držitele SVATOVÁCLAVSKÉ STOLICE.

Po více jak dvě staletí živořili mniši v polorozbořeném klášteře a přišly ještě další velké rány a zlé časy. Na začátku 17. století se tu prohnala pasovská vojska, pak uherská vojska, usadili se tu Sasové a dál škodili. Nakonec, při dobývání Prahy, tu značnou škodu nadělali Švédové.

Druhý vzestup kláštera přišel po vítězství Ferdinanda II. na Bílé hoře a po třicetileté válce. Za opata Jakuba III. Martiniho se začalo s rozšiřováním a barokizací kostela sv. Jakuba Staršího, bylo rozhodnuto, že nebude obnoven chrám. Na začátku 18. století započala výstavba nového konventu, cisterciáci povolali k přestavbě dobře známého architekta, byl jím Jan Blažej Santini-Aichel. Ten bohužel v průběhu přestavby zemřel a nádherné dílo dokončil F. M. Kaňka. Zároveň průběžně probíhala výzdoba kostela a je vskutku nádherná. To však již nastupovala nová modernější generace mnichů, kteří již netoužili po jednoduchých a strohých stavbách, jak to hlásal svatý Bernard. Roku 1739 nechal opat Theodor vystavět prelaturu, vedle kostela klášterního, v konventu refektář, vedle něj kapitolní síň a v prvním poschodí velký Královský sál, kde se ubytovala Marie Terezie, když se roku 1743 vracela po své korunovaci z Prahy do Vídně (bylo zde 39 řeholníků).

Opat Adam II. Eisl vyzdobil nákladně vnitřek kostela a opat Desiderius Andres zjednal kostelu mnoho vzácných potřeb a obrazů. Za tohoto opata byl tu zřízen pivovar.

Roku 1785 byl klášter zrušen. Zbraslavské panství až na husitskou dobu a třicetiletou válku bylo klidným místem, určitě i tolerantní vládou mnichů nedocházelo k žádným velkým problémům.

Brzy po zrušení kláštera prodal Náboženský fond klášterní konvent Valonovi Josefu, šlechtici de Souvaigne, ten tu zřídil rafinerii cukru, první várka byla provedena roku 1787, bylo vyrobeno 300 homolí cukru. Roku 1790 spustili třetí výrobní linku a zpracovali ročně 12 000 q cukrovky. Při napoleonských válkách se výroba zastavila.

Roku 1812 koupil fabriku, bývalý konvent Antonín Richter, průmyslník z Prahy. Ten zde obnovil výrobu cukru a také zde zřídil výrobnu chemikálií (kyseliny sírové, octové, solné), byl v Rakousku prvním, kdo vyrobil neutrální mýdlo. Bohužel touto průmyslovou výrobou dost značně poškodil krásný konvent.

Roku 1825 koupil panství za 286 000 zlatých bavorský šlechtic Fridrich Krafft, kníže Ottingen-Wallerstein, rada království bavorského. Vedle různé zemědělské činnosti zde prosperoval velmi dobře pivovar, cukrovar zpracovával ročně 40 000 q, vyráběla se tu náhražka kávy. Pro něho největší chloubou bylo založení odborné živnostensko-průmyslové školy, první v Čechách, snad třetí v Evropě.

19. prosince 1910 koupil panství Cyril Bartoň, rytíř z Dobenína, napravil veškeré škody způsobené průmyslovou činností, celému panství i kostelu vrátil krásu.