Od znamení ke skutečnosti

Boží činy pronikají náš temnotou (i nedokonalostí poznání) zahalený svět jako světla hvězd na temném nebi, jak to naznačuje i ona koruna z dvanácti hvězd kolem hlavy Ženy oděné sluncem.

Na ty hvězdy je třeba zaměřit pozornost víc, než na tu temnotu. Na každý paprsek světla, každý paprsek naděje, že Bůh o nás ví a že nás neopouští. V životě Matky Boží nebyly pouze radosti. Daleko víc bylo pomyslných kilometrů suchopárné cesty (nejen té, kterou urazila z Nazareta do městečka Alžběty, což obnášelo asi 130 km). 

Nelze se tak moc pozastavovat nad nejrůznějšími projevy zla: široká je cesta a prostorná brána, která vede k záhubě, a jak mnoho je těch, kteří jí kráčejí. Hřích, služba nejrůznějším druhům hříchu, nemohou  vést jinam nežli k válkám, nenávisti, útlakům, nespravedlnostem ... 

Jestliže však kráčíme za těmi světélky, jimiž se ukazuje dobrý Bůh a jimiž dobří lidé nasazují i své životy za šíření víry, naděje a lásky, pak Cíl v nebi je skutečnější, než veškerá moc toho Zlého.